NP č.425 > Kultura | LiteraturaMalý český popkulturní člověkOndřej Slačálek

Jak připomíná v předmluvě knihy Jiřina Šmejkalová, studia populární kultury v Česku dosud příliš nevzkvétala. Možná i proto, že hlavní inspirace pro toto zkoumání by čeští vědci našli především mezi autory, které by si vyděšeně přiřadili k levici. Kniha Populární kultura v českém prostoru pootevírá snad až příliš mnoho dveří – mnoho krátkých, jednotlivých studií, které spolu moc nesouvisejí. Vedle textů s rozsáhlejším záběrem (např. analýzy vzniku české populární kultury na přelomu 19. a 20. století nebo rozboru různých podob paměti ve veřejném prostoru posledních dvaceti let) nabízí i kapitoly detailní. Své téma rozhodně nevyčerpá, ani nepokryje, zato ale seznámí s různými možnostmi jeho uchopení.

S Patočkou na Hrušínského?
Stará známá figura „malého českého člověka“ má své opěvovatele i kritiky.To samé tak trochu platí i o populární kultuře – snadno se jí pohrdá, nesnadnose interpretuje. Kdo se jí vydá vykládat, snadno skončí jako ten, kdo se vydals kanónem na vrabce. Role nesmlouvavého kritika se ve sborníku zhostil především filozof Martin Škabraha. Se zbraněmi především z arzenálu filozofie Jana Patočky vytáhl proti filmu Vesničko má středisková. Patos, s nímž komedii vyčítá únik před velkými dějinami a bojem za svobodu, jindy suverénního esejistu poněkud sráží. Tady se najednou zdá, že proti normalizační popkultuře brojí do filozofického jazyka převedenými klišé. Na vztazích mezi postavami nenechá niť suchou, i do obyčejné zapírané nevěry se mu podaří zapojit pojmy jako život v pravdě. Nakonec se pochopitelně dozvíme, že středisková vesnička je xenofobní. Podobné interpretace jsou jistě možné, ale neodbytně vyvolávají otázku, jaký smysl má vyzývat populární kulturu na souboj, v němž je už dopředu jasné, že nemůže vyhrát. Ve střediskové vesničce zcela jistě nikdo nepodepsal Chartu 77. Na rozdíl od Martina Škabrahy se ale nedomnívám, že právě tato informace je klíčem k jejímu pochopení. Zdařileji se jeví sondy s menší ambicí, které nechtějí odsoudit, ale spíše pochopit. To jim nebrání přijít s pře- kvapivým a kritickým úhlem pohledu. Příkladem takového článku je kapitola Muriel Blaive, která citlivě zachycuje roli vzpomínky na minulost ve dvou odlišných sociálních prostředích. Jiným je text Suzanne Sklepek-Hatton, věnující se dobovým recenzím filmů Věry Chytilové a tomu, jak recenzenti i sama režisérka pracovali s hysterií.