NP č.425 > FejetonDubrovník a jiné krizeJan Stern

Během mého života už mi dali jmen. Avšak tři z nich bezpochyby převládají: konzerva, exot a suchar.

 

Během mého života už mi dali jmen. Avšak tři z nich bezpochyby převládají: konzerva, exot a suchar.

Proč že jsem „konzerva“? To vymyslela kdysi má sestra na dovolené v Chorvatsku. To když jsem se na náměstíčku v Dubrovníku odmítl zout a dát nohy do kašny. Následná disputace nečekaně vygradovala. Gradaci jsem patrně způsobil já, když jsem s poněkud opovržlivým výrazem utrousil, že pocházím z civilizace, nikoli z pralesa, načež sestra připepřila situaci prohlášením, že jsem konzerva „s prošlou záruční lhůtou“, po čemž já replikoval, že jen nejsem nemytý hipísák, načež si sestra sundala tričko a skočila do kašny jen v podprsence, což místní Jihoslované ocenili potleskem, což zase sestře dodalo odvahy ke změně názoru, takže volala a následně i skandovala s půlkou Dubrovníku, že nejsem konzerva, ale magor, a přidávala provokativní otázky, kde že mám buřinku a psí dečky, načež jsem já – no ano s lehkou hysterií, uznávám – křičel na půlku Dubrovníku: „Tak se jděte válet v bahně!“ přičemž jsem ovšem nedosáhl uznání za to, že jsem viděl dokument o Woodstocku, jen jsem vyvolal zájem japonských turistů, kteří si mě začali fotit, neboť se patrně domnívali, že jde o pouliční představení, k čemuž možná trochu přispěla skutečnost, že jsem se den předtím nenamazal krémem s jakýmkoli faktorem, a to s pohrdlivou poznámkou, že nejsem transvestita, abych se líčil, takže jsem pod chorvatským sluncem poněkud zčervenal, a ještě více tak posílil dojem klauna, už tak zajištěný přehazovačkou, již vítr od moře neustále stavěl do pozoru.

Od tohoto incidentu jsem byl pro sestru stará konzerva a v tomto dojmu byla posilována pokaždé, když jsem udělal nějaký nepochopitelný civilizační úkon. Jako například, že jsem jedl kuře příborem, odmítl si sednout na opěradlo lavičky, čekal na zeleného panáčka na semaforu, odmítl si nechat cokoli na svém těle propíchnout, a dokonce vymaloval svůj panelákový pokoj na bílo a nikoli v barvách duhy jako ona, předtím než si vzala bankovního úředníka a odstěhovala se do jeho prefabrikovaného domečku v Jesenici.

S konzervou patrně úzce souvisí suchar. Tohle slovíčko ale zase vymyslel můj kamarád Rudla. A důvod? Prý si neumím „užívat života“. Pomiňme nyní, že Rudla tím míní skutečnost, že neskáču padákem a nehladím žraloky po hřbetě. Podstatnější je, že suchara přijalo mé širší okolí i z jiných důvodů. „Neužívám si,“ protože po práci „nejdu na skleničku“. „Neužívám si,“ protože „v létě nikam nejezdím“ (to kvůli traumatu z Chorvatska, ale to se špatně vysvětluje). „Neužívám si,“ protože nebalím školačky na baru – na kouzlo zralosti, stálý příjem a svou felicii. Prosím vás, co to mají všichni s tím užíváním? To je snad nějaká povinnost? Kdo o tom rozhodl, že je třeba si život užívat? Kdo to odhlasoval? Nemohl bych s dovolením prostě jen žít, chodit do práce, číst knížky, místo nalitých teenagerek sbírat borůvky a místo na žraloky u Madagaskaru se dívat na řeku pod Tetínem? Co to vlastně znamená to „užívání“? Vím, co značí „užívat třikrát denně po jídle“, ale dávkování skleniček, padáků a panenských blán mi prostě není jasné.

Ovšem nejlepší mou přezdívkou je bezpochyby „exot“. Ten vás asi překvapuje, co? Obutá, nikde nepropíchnutá konzerva uložená v suchém prostředí bez šnorchlů a nymfiček – a přitom exot! Ale, světe, div se, tato kombinace je možná. Ba dokonce schytal jsem exotů mnohem víc než konzerv a sucharů. Za exota jsem byl dosud prohlášen všemi ženami – ano, zdůrazňuji všemi – se kterými jsem se kdy pokusil seznámit. Zádrhelem se pokaždé stala ta tajemná fatální skříňka – lednice.

To je totiž tak: já lednici nemám. Ze zásady. Považuji ji za vynález pro blbce a ČEZ. Ale jakmile jsem to před jakoukoli ženou kdy vyslovil, podívala se na mě, jako bych se sexuálně vzrušoval koupelí v rajské omáčce, zalapala po dechu a bez rozdílu věku, váhy, sociokulturního zařazení či temperamentu prohlásila: „No ty seš teda exot!“

Po vyslovení kletby vždy následoval stejný dialog, který dnes už odříkávám jen z povinnosti: „A kam jako dáváš jídlo?“ – „Do špajzu.“ – „No a co třeba zmrzlina?“ – „Tu sním, když přijdu z krámu.“ – „A co třeba mražená pizza?“ – „Nekupuju potraviny vyráběné pro ledničku, ne pro mě.“ – „Aha.“ A je hotovo.

Ale nevadí, život konzervovaného suchara s exotickou příchutí má své nepopiratelné výhody: borůvky za Tetínem vám nohu neukousnou a netřeba s nimi diskutovat o efektivitě chlazení vody se šťávou.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Budoucnost mnoha iluzí / Jan Stern > NP č.514 > Fejeton Absolvovat na některé z vysokých škol – a že jich máme – základ sociálních věd není nic náročného. Všichni ti Maxové Weberové vám celkem snadno zajistí zápočet a vyšumí po chvilce z hlavy. číst dále Šmejdi rumburacký / Jan Stern > NP č.466 > Fejeton Měl jsem babičku. Nebyla nijak výjimečná. Vařila kompoty, drbala a byla sprostá jak dlaždič po třetím rumu. Ale jedna věc na ní byla hodna pozorování: Mluvila na televizi. Tedy, rozumějte, nemluvila na ni, když byla vypnutá, na tyhle nóbl psychické poruchy jsme u nás neměli. Babička mluvila na bednu zapnutou, na postavy na obrazovce. Jako kdyby ji mohly slyšet. Kolikrát jsem se snažil zaostalou generaci upozornit, že to jaksi nemá smysl, ale babička pokaždé nesouhlasila jak po třetím rumu.   číst dále Češi? OK. / Jan Stern > NP č.494 > Fejeton Víte, co je nejčeštější z českých příběhů? Praotec líný vylézt na pořádný kopec? Ale kdeže. Přemysl zanechávající poctivé práce s pluhem ve prospěch politiky? Ne, ne. Babička na Starým Bělidle, co by pro pírko přes plot skočila a paní kněžně (co asi odložila Barunku) se až po pás poklonila? Samá voda. České to všechno snad je, ale nejčeštější nikoli. Ani zdaleka. číst dále Madona s Ježíškem / Jan Stern > NP č.531 > Fejeton Mám jednu známou. Vy máte stejnou, nezapírejte. Chodí na jógu, konzumuje raw stravu, ví, co jsou čakry, a má je všechny aktivované, čte knihy o osobním rozvoji a je plně rozvinutá. číst dále