Když jsem si krátce před napsáním tohoto článku povídal o fotografovi Tomášovi Hrůzovi (*1979) s jeho kolegyní Alenou Kotzmannovou, podstrčila mi lístek s výňatkem z Altermodern Manifesto francouzského teoretika umění Francoise Bourriauda. „Dnešní umění zkoumá vzájemné vazby mezi textem a obrazem, časem a prostorem... Z umělce se stává ́homo Viktor ́, prototyp soudobého cestovatele, jehož průchod mezi znaky a formáty odkazuje k současné zkušenosti mobility, cestování a překračování... Náš svět se stává místem, jímž se lze libovolně pohybovat všemi rozměry, v čase i prostoru.“
Skafandr altermoderního umělce hbitě proskakujícího informačními červími dírami ovšem nesedí tak úplně. Jeho život a umění ale bezesporu plně podmiňuje právě „zkušenost mobility“. Doslova. Hrůza chodí pěšky, potuluje se Čechami v dodávce. Žije v Praze a na Šumavě. Stará se o ArtMapu, pravidelně vydávanou skládačku s programy galerií. Mapy slouží těm, kteří míří tam, kam nemohou po paměti. Altermoderní umělec se může „pohybovat všemi rozměry“ přes iPad z vyhřátého pokoje. Tomáš Hrůza je jejich promrzlý, kočující příbuzný.
Sto první pohled
O jeho fotografiích byste mohli říct, že je nějaký turista dovezl z dovolené. Vlnobití, pobřeží, pláže. Fotka, jak pozoruje zakotvené lodě. Fotka, jak sedí před křovím a „černou skvrnou prostoru“ (jeskyní?). Svým turistickým focením jako by se obrazně vzato pokoušel vytáhnout z dovolenkového alba snímky, které jsme stokrát viděli a máme je za sentimentální brak. Jenže Hrůza ukazuje, že třeba až sto prvním pohledem můžeme zahlédnout ono zázračné vyladění mezi prostředím, cestovatelem/fotografem a fotoaparátem, kdy obraz přírody vzbouří emoce podobně, jako je příroda vzbouřila v člověku, který ji vyfotil.
Kouzlo smyslů
Na nejnovější výstavu Kouzlo smyslů Hrůza zařadil fotografie a jednoduchá videa z poslední doby spolu s vybranými staršími pracemi. Jeho další kolega Jan Freiberg k ní napsal: „Název výstavy odkazuje ke stejnojmenné knize kulturního ekologa Davida Abrama. Ta pojednává o tom, jak vnímat a prožívat svět plněji, než nás to kultura a technologie posledních pár set let učila. Název je ale i paradoxem fotografického úsilí Tomáše Hrůzy a ukázkou limitů média fotografie jako takového. Jak zprostředkovat zážitky celého těla prostřednictvím obrázků, které vnímáme jen zrakem?“
Fotografování přírody se Hrůza věnoval už na ústecké Fakultě umění a designu. Snímal katalogizovanou a pěstěnou přírodu herbářů a arboret. V cyklu Turisté portrétoval jedince vystrojené na pěší túru. V nových snímcích kontrast přírody a kultury zůstává, ale stále víc se stává záleži- tostí samotného pohledu. Optiku pohledu na přírodu určuje kultura, v níž člověk žije. Hrůza přijal skutečnost, že současnost fotografické- ho obrazu přírody definuje turismus. Využívá ho pro fotografování stokrát fotografovaného a zároveň sleduje, že i turisté sáhnou v nejemotivnějších okamžicích po obrazových konvencích romantiků předminulého století. Fotí tak „za dva“ – turistu a dávného romantického umělce. Opětovné objevování plnějšího prožívání světa tak jde ruku v ruce s úsilím o plnější prožívání jeho obrazů. Hrůzova metoda je vzít, co už zplanělo, a pokusit se o obnovení síly, na kterou jsme už mnohdy rezignovali.
Tomáš Hrůza: Kouzlo smyslů. Galerie U Dobrého pastýře (Galerie TIC), Radnická 4, Brno (galerie-tic.cz). Výstava potrvá do 2. října.
