Někdo má smůlu na ženský, já mám smůlu na zuby. Přesněji na jejich čištění.
Když mi bylo šest let, vpotácel se do dětské zubní ordinace doktor Volf a už ode dveří bylo jasně cítit, že se dlouze dezinfikoval, zejména v dutině ústní. Začal lechtat sestru Mráčkovou, pak si dal ústní roušku na hlavu a navzdory svému příjmení žvatlal „já sem Karkulka“. Pak zjistil, že v křesle se chvěje oběť, strhnul Karkulčin čepeček a zvolal hromovým hlasem: „Čistíš si zuby, pionýre?!“ Jako bohabojná jiskra jsem přitakal a lež to nebyla, neboť pasta Perlička opravdu dobře chutnala, ba co bych zapíral – občas jsem i polknul. Jenže hromovládce Volf pravil: „Tak se na to vyser, mladej, to s tim čistěnim zubů sou všechno pověry. A nepít žádný mlíko!“ zavelel, zatímco bylo čím dál víc znát, že on se tohoto pravidla drží jako jednoho z nejvýše postavených biblických přikázání. Pak si načepoval decku z kohoutku, který pacienti používají při vypláchnutí, a když zjistil, že to je jen voda, navíc teplá, nasadil si znovu čepec a rozplakal se. Drama skončilo, když se začal sápat po vrtačce, jíž říkal dosti důvěrně Barča, načež mu sestra Mráčková Barču vyrvala z ruky, strhla mu karkulku a mě vylifrovala z ordinace, čímž zachránila nás oba.
Jistě uznáte, že po tomto zážitku by slabší povahy zapochybovaly nad smysluplností a krásou onoho zvláštního ahistorického úkonu, jemuž říkáme čištění zubů. Ale já neochabl. Tak jsem byl disciplinovaný a tak moc mi Perlička chutnala, že jsem navzdory filozofii MUDr. Volfa vytrval.
A to i přesto, že když mi bylo dvacet, přišla další rána. Anarchista Barák mi na jednom vysokoškolském semináři pošeptal – obávaje se odposlechu – znovu onu osudovou Volfovu otázku: „Čistíš si zuby?“ Lekl jsem se, že naráží na vůni mého dechu, ale Barákovi šlo o mnohem hlubší kritiku. „Jestli to děláš, tak to nedělej s pastou,“ špital. Když jsem chtěl znát důvod, sykl: „Tady ne.“ Čímž dodal všemu mysteriózní váhu. V hostinci Za rotundou mi pak nad půllitrem prozradil to tajemství: fluor prý vůbec nepůsobí proti zubnímu kazu, je to jedno velké spiknutí. Jakási americká korporace vyrábějící hliník prý kdysi dala nějakému vědci miliony, aby jakoby vyzkoumal, že fluor je strašně užitečnej, protože je to odpadní látka při výrobě hliníku. A navíc to prý začala podporovat americká vláda, protože fluor ovlivňuje mozek a dělá lidi povolnější a přesvědčitelnější, proto to začali dávat do vody ve vodovodní síti. Pokýval jsem a nastolil trochu rafinovanou tezi, že tím pádem je vynález balené vody tím největším osvobozením lidstva od pádu Bastily, načež si mě Barák podezíravě změřil pohledem, chvilku se zamyslel a pak pravil: „Tam sou zase jiný sračky“ a rychle vydezinfikoval hrdlo ve Volfově stylu.
Samozřejmě jsem Barákovi nevěřil, ale znáte to, stopečka pochybností už v hlavě navždy zůstala. Pokaždé, když jsem si později tlačil pastu na kartáček, v koutě duše jsem si říkal: „Ty bestie, kdo ví, jestli mě nečiníš bezbrannou vůči vojensko-průmyslovému komplexu.“ A navíc jsem pak vždy celé čistění přemýšlel, proč si vlastně kupuju alkalické baterie a jakou roli v tom hraje hypnotická moc růžového králíka.
Přes to všechno jsem nezradil. Dál se držím víry, do níž mne kdysi zasvětil dvoubarevný letáček, v němž mne Doktor Auau vysvětlil, že na zlotřilý zubní kaz vyzraje výrobek Severočeských tukových závodů. A dodnes každé ráno, patrně již zcela zdevastován hliníkovou korporací, tlačím ten záhadný tuk na štětinky a pigluju.
Jenže s trápením není konec. Po Volfovi a Barákovi nastoupila moje žena. Představte si, že podle ní si zuby čistím jako imbecil. A víte proč? Protože se u toho prý dívám do zrcadla, mám otevřenou hubu a to zrcadlo vždycky postříkám takovými malými bílými kapkami, které pak zaschnou a ona to musí pracně čistit, ač není moje služka. Prosím vás, můžete mi někdo poradit, jak si mám čistit zuby se zavřenými ústy? To nestačí, co jsem kvůli čištění zubů vytrpěl u Volfa, Za rotundou a kolik jsem za ta léta nakoupil baterek? To se mám nechat ponížit až tak, že se budu každé ráno klanět před vlastním zrcadlem v koupelně? To si mám čistit, ve čtyřiceti, zuby v předklonu? Copak je tak těžké pochopit, že se v mém věku už také nemusím nikdy narovnat? Copak nestačí ten předklon celý den v práci? Před blbcem s titulem MBA, co umí zdaleka nejlépe „delegovat“ a na „motivačním pohovoru“, kvůli němuž ostatní v kanceláři berou každého čtvrt roku prášky, mi říká, že ze mě necítí loajalitu?
Hergot, jestli já se jednou naštvu, jestli já jednou poslechnu revolucionáře Volfa s Barákem a vynechám svou pravidelnou dávku fluoru, tak se MBA-blbec bude pěkně divit, jak vypadá neloajalita! A má drahá bude mít konečně zrcadlo bez bílých kapiček.
A doma nezaměstnaného doktora Auau.
