NP č.423 > UličníciJako poslední dreckTomáš Havlín

Myslel si, že street-paper bude nouzovka na dva roky, ale zůstal u něj celých jedenáct let. Jaroslav Žlučka prodává časopis BISS v bavorském Mnichově.


Pane Žlučko, jak dlouho žijete v Německu?

Jsem rozený Liberečák, ale od svých tří let jsem žil v Praze. Nejdřív v komunistické Libni a pak v Karlíně. V roce 1972 jsem se ale rozhodl, že uteču. Tehdy se v Mnichově konaly letní olympijské hry, takže jsem si koupil lístek na zájezd a už jsem zůstal. Moji rodiče měli pak doma velké potíže. Házeli jim popel a hovna za dveře, tak se raději přestěhovali do Kobylis.

 

Jak se vám v Mnichově daří?

Není to, co bývalo. Dřív jste si mohl vydělat prachy a ještě něco ušetřit. Jak se ale spojilo západní Německo s východním, tak to šlo rapid zurück a od nástupu eura je to ještě posranější. Dneska lituju, že jsem zůstal v Německu. Rodina z otcovy strany je v Kanadě a daří se jim skvěle. Sestřenice má dentální laboratoř a zaměstnává lidi, před pár lety si udělala průkaz a lítá vlastní cessnou. Bratranec má zase firmu na obkladačky do koupelen... Jenže ti se mnou nechtějí nic mít.

 

Peníze Nesmrdí

 

V Německu jste se začal protloukat už velmi mladý, bylo to náročné?
Poměrně rychle jsem dostal papíry. Normálně se muselo čekat deset let, ale já měl za dva roky německé občanství. Po mámě jsem Němec a její bratranec tehdy pracoval jako ministr zemědělství pro Bavorsko... Ale jinak, byl to problém. Mně bylo čerstvých jednadvacet a chtěl jsem rychle nahoru. Však to znáte, mladej člověk a navíc kozoroh, ti jdou hlavou proti zdi a někdy i skrze zákon. Tehdy to ale šlo! Když se obrátili proti vám, mohl jste nad- hodit, že jste utekl za svobodou a doufáte, že žijete v demokracii – to jen v Československu jsem dostal osmnáct měsíců za neoprávněné opuštění republiky. No jo, tehdy byla železná opona. Ale dneska s tímhle nemáte šanci. Cizinců je tu spousta, a pokud nejste inženýr nebo doktor, koukají na vás jako na poslední dreck (špínu – pozn. red.).

 

Mohl jste nabídnout nějakou kvalifikaci?
Byl jsem vyučený telefonní mechanik, ale s technikou jsem nechtěl mít nic společného, mně se to nelíbilo. Už při průmyslovce jsem zároveň chodil na jazykovku do Štěpánské a chtěl jsem překládat do němčiny. Když jsem potom přišel do Německa a chtěl pracovat na telefonní centrále, tak to stejně nešlo. Jednak pokročila modernizace – zkoušky jsem skládal ještě na telefon s otočným číselníkem, ale už i v Československu se tehdy v Jindřišské stavěla první digitální centrála. A zadruhé si myslím, že mě nechtěli vzít kvůli špionáži. Obávali se, abych jim neodposlouchával telefony a nevynesl nějaké tajemství do Československa. Léta jsem byl potom takový poloviční soukromník, prodával jsem losy státní loterie na ulici nedaleko Karolinenplatzu. Vydělal jsem si tak sedm až deset tisíc marek měsíčně a když byl Oktoberfest, vydělal jsem za čtrnáct dní i jed- nou tolik. K tomu jsem ještě uklízel obchodní dům Karstadt - ne, že bych trpěl nouzí, ale říkal jsem si, že peníze nesmrdí.

 

Jak jste se dostal k prodeji BISSu?
Z losů se už nedalo žít, dvakrát nebo třikrát jsem nezaplatil nájem a málem jsem skončil na ulici. Samozřejmě jsem pak musel všechno vrátit, ale BISS mi tehdy opravdu pomohl a díky němu mám dál svůj byt. Jenom jsem si myslel, že u něj zůstanu tak dva roky a letos je to už jedenáct let. Čím je člověk starší, tím je to horší.

 

V Česku prodejci Nového Prostoru zmiňují, že s některými kolemjdoucími mají velmi nepříjemné zkušenosti. Je to u vás podobné?
To je pravda, kdysi to bylo šílený. Teď už tolik ne, ale když mi bylo těch jednapadesát, pořád někdo chodil a říkal: „Co tady chceš, koukej jít pracovat, to se nestydíš?!“ Přitom už tehdy byla nezaměstnanost kolem čtyř milionů a kde sehnat práci, když v osmatřiceti jste už starej...

 

Daří se vám v prodeji?

Každý prodejce, který prodá měsíčně více než čtyři sta časopisů, je u BISSu zaměstnán napevno a tak to mám i já. Každý měsíc musím prodat sedm set časopisů, a abych to zvládl, prodávám od pondělka do soboty tak osm hodin denně. Většině lidí, kteří za mnou chodí, je kolem padesátky, zhruba sedmdesát procent tvoří ženy. Často chodí také studenti, kteří to zřejmě potřebují jako materiál pro svá studia.

Z každého prodaného časopisu mám 1,10 eur a k tomu si ještě přivydělávám tak, že chodím balit časopisy po padesáti kusech, aby se snáze vydávaly. Celé dohromady to dělá zhruba tisíc eur, což by měl být hrubý výdělek, ale pro mě je to čisté. Mám totiž sponzora, je to adventní kalendář novin Süddeutsche Zeitung. Oni pořádají sbírky a pomáhají chudým, postiženým nebo při povodních. Jednou ročně pošlou pět tisíc eur, ale ty já ani nevidím, jenom to podepíšu. A z toho se potom hradí daně, sociální a zdravotní pojištění, starobní penze a příspěvek solidarity na východní Německo. Kdybych to měl všechno platit sám, tak mi nezbyde nic.

 

Už jsme se dotkli bydlení, jak ho máte vyřešené dnes?
Mám garsonku za Mnichovem, ve Freisingu, víc si troufnout nemůžu. Je to necelých čtyřicet metrůa se vším všudy platím čtyři sta eur měsíčně. Do Mnichova pak jezdím autem, ale ne vždycky. Někdy mě vozí známý policajt nebo se to snažím různě kombinovat. Mám strach jezdit pořád autem. Kdyby se mi rozbilo, tak nevím, jak si pomůžu. 

 

Jedna pražská láska

 

Odjet žít do jiné země může být ná- ročné i z dalších důvodů. Našel jste si v Mnichově přátele, máte kolem sebe společnost?
Partu tady už nemám, všechno se trhlo a je s podivem, kolik Čechů, kteří tu byli, spáchalo sebevraždu zrovna, když padl komunismus. Někteří neuspěli, měli prázdný ruce, nebo se styděli... Jsem tu v podstatě sám. Mám tady sice ségru, která taky prodává BISS, ale s tou si moc ne- rozumíme. Také tu byl otec, který přicestoval v roce ́77 přes jugoslávský konzulát, ale zemřel už před lety. Také prodával losy na ulici, ale okradli ho o celou tržbu, a když honil zloděje, přišel na něj infarkt. Naživu je ještě matka, která donedávna žila u mě. Je jí 84 let a už skoro nemůže na nohy, ale ze dne na den mi beze slova utekla a dneska žije ve starobinci. Myslela si, že budu nadávat, ale upřímně, je to tak pro mě lepší.

 

Nezvažujete, že byste se vrátil po letech do Česka?
Dřív, když jsem měl našetřené peníze, jsem jezdil každý měsíc. Mám v Praze jednu přítelkyni, je to moje první láska, dneska učí na gymnáziu. Ale odstěhovat se natrvalo, z toho bych měl obavy. Vždyť tím bych si to posral tady a tam bych měl taky hovno.

 

Sledujete alespoň, co je v Česku nového?

No tak půlku vlády zatkli a zase je pustili. Bohužel, tohle je celosvětový.

 

U nás se často říká, že se jedná o dětské nemoci. Musíme být trpěliví a učit se u vyspělejších sousedů...
Jenže tady ze sebe sice dělají andílky, ale také je to jedna sviňárna za druhou, jenom se to tutlá. Vezměte si Uli Hoenesse, prezidenta Bayernu. Jel v akciích a zisky tajně ukládal někde ve Schweizu, vy byste za to šel okamžitě sedět, ale on dostal jen podmínku a pokutu kolem pěti milionů. Podle mě je v Česku větší demokracie, protože se dozvíte všechno.

 

...

 

S Jaroslavem Žlučkou (62) jsme se setkali v Mnichově na zahrádce pivovaru Paulaner, na akci, kterou pořádal místní street-paper BISS. Byl zjevně rád, že se setkává s krajanem, a tak se nijak nebránil tomu, abychom další den pořídili na jeho prodejním místě iněkolik fotografií. Stanice metra a náměstí, kde pan Žlučka prodává svůj časopis, zaujme už svým názvem – Mnichovská svoboda. V období vlády nacistů se náměstí jmenovalo Gdaňská svoboda, ale po válce začalo odkazovat k odbojovému hnutí Svobodné Bavorsko, které vyzývalo kodboji proti nacistům akapitulaci před postupujícími americkými vojsky. Mnichovská svoboda je dnes jedním z center populární bohémské čtvrti Schwabing 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv