Pane Žlučko, jak dlouho žijete v Německu?
Jsem rozený Liberečák, ale od svých tří let jsem žil v Praze. Nejdřív v komunistické Libni a pak v Karlíně. V roce 1972 jsem se ale rozhodl, že uteču. Tehdy se v Mnichově konaly letní olympijské hry, takže jsem si koupil lístek na zájezd a už jsem zůstal. Moji rodiče měli pak doma velké potíže. Házeli jim popel a hovna za dveře, tak se raději přestěhovali do Kobylis.
Jak se vám v Mnichově daří?
Není to, co bývalo. Dřív jste si mohl vydělat prachy a ještě něco ušetřit. Jak se ale spojilo západní Německo s východním, tak to šlo rapid zurück a od nástupu eura je to ještě posranější. Dneska lituju, že jsem zůstal v Německu. Rodina z otcovy strany je v Kanadě a daří se jim skvěle. Sestřenice má dentální laboratoř a zaměstnává lidi, před pár lety si udělala průkaz a lítá vlastní cessnou. Bratranec má zase firmu na obkladačky do koupelen... Jenže ti se mnou nechtějí nic mít.
Peníze Nesmrdí
V Německu jste se začal protloukat už
velmi mladý, bylo to náročné?
Poměrně rychle jsem dostal papíry. Normálně
se muselo čekat deset let, ale já měl za dva roky německé občanství. Po mámě jsem Němec
a její bratranec tehdy pracoval jako ministr
zemědělství pro Bavorsko... Ale jinak, byl to
problém. Mně bylo čerstvých jednadvacet
a chtěl jsem rychle nahoru. Však to znáte,
mladej člověk a navíc kozoroh, ti jdou hlavou
proti zdi a někdy i skrze zákon. Tehdy to ale
šlo! Když se obrátili proti vám, mohl jste nad-
hodit, že jste utekl za svobodou a doufáte, že
žijete v demokracii – to jen v Československu
jsem dostal osmnáct měsíců za neoprávněné
opuštění republiky. No jo, tehdy byla železná
opona. Ale dneska s tímhle nemáte šanci. Cizinců je tu spousta, a pokud nejste inženýr
nebo doktor, koukají na vás jako na poslední
dreck (špínu – pozn. red.).
Mohl jste nabídnout nějakou
kvalifikaci?
Byl jsem vyučený telefonní mechanik, ale
s technikou jsem nechtěl mít nic společného,
mně se to nelíbilo. Už při průmyslovce jsem
zároveň chodil na jazykovku do Štěpánské a chtěl jsem překládat do němčiny. Když jsem
potom přišel do Německa a chtěl pracovat na
telefonní centrále, tak to stejně nešlo. Jednak
pokročila modernizace – zkoušky jsem skládal
ještě na telefon s otočným číselníkem, ale
už i v Československu se tehdy v Jindřišské
stavěla první digitální centrála. A zadruhé
si myslím, že mě nechtěli vzít kvůli špionáži. Obávali se, abych jim neodposlouchával
telefony a nevynesl nějaké tajemství do
Československa. Léta jsem byl potom takový poloviční soukromník, prodával jsem losy státní loterie na ulici
nedaleko Karolinenplatzu. Vydělal jsem si tak
sedm až deset tisíc marek měsíčně a když byl
Oktoberfest, vydělal jsem za čtrnáct dní i jed-
nou tolik. K tomu jsem ještě uklízel obchodní
dům Karstadt - ne, že bych trpěl nouzí, ale říkal
jsem si, že peníze nesmrdí.
Jak jste se dostal k prodeji BISSu?
Z losů se už nedalo žít, dvakrát nebo třikrát
jsem nezaplatil nájem a málem jsem skončil
na ulici. Samozřejmě jsem pak musel všechno vrátit, ale BISS mi tehdy opravdu pomohl
a díky němu mám dál svůj byt. Jenom jsem si
myslel, že u něj zůstanu tak dva roky a letos
je to už jedenáct let. Čím je člověk starší, tím
je to horší.
V Česku prodejci Nového Prostoru
zmiňují, že s některými kolemjdoucími
mají velmi nepříjemné zkušenosti. Je to
u vás podobné?
To je pravda, kdysi to bylo šílený. Teď už tolik
ne, ale když mi bylo těch jednapadesát, pořád
někdo chodil a říkal: „Co tady chceš, koukej
jít pracovat, to se nestydíš?!“ Přitom už tehdy
byla nezaměstnanost kolem čtyř milionů a kde
sehnat práci, když v osmatřiceti jste už starej...
Daří se vám v prodeji?
Každý prodejce, který prodá měsíčně více než čtyři sta časopisů, je u BISSu zaměstnán napevno a tak to mám i já. Každý měsíc musím prodat sedm set časopisů, a abych to zvládl, prodávám od pondělka do soboty tak osm hodin denně. Většině lidí, kteří za mnou chodí, je kolem padesátky, zhruba sedmdesát procent tvoří ženy. Často chodí také studenti, kteří to zřejmě potřebují jako materiál pro svá studia.
Z každého prodaného časopisu mám 1,10 eur a k tomu si ještě přivydělávám tak, že chodím balit časopisy po padesáti kusech, aby se snáze vydávaly. Celé dohromady to dělá zhruba tisíc eur, což by měl být hrubý výdělek, ale pro mě je to čisté. Mám totiž sponzora, je to adventní kalendář novin Süddeutsche Zeitung. Oni pořádají sbírky a pomáhají chudým, postiženým nebo při povodních. Jednou ročně pošlou pět tisíc eur, ale ty já ani nevidím, jenom to podepíšu. A z toho se potom hradí daně, sociální a zdravotní pojištění, starobní penze a příspěvek solidarity na východní Německo. Kdybych to měl všechno platit sám, tak mi nezbyde nic.
Už jsme se dotkli bydlení, jak ho máte
vyřešené dnes?
Mám garsonku za Mnichovem, ve Freisingu, víc
si troufnout nemůžu. Je to necelých čtyřicet
metrůa se vším všudy platím čtyři sta eur měsíčně. Do Mnichova pak jezdím autem, ale ne
vždycky. Někdy mě vozí známý policajt nebo
se to snažím různě kombinovat. Mám strach
jezdit pořád autem. Kdyby se mi rozbilo, tak
nevím, jak si pomůžu.
Jedna pražská láska
Odjet žít do jiné země může být ná-
ročné i z dalších důvodů. Našel jste si v Mnichově přátele, máte kolem sebe
společnost?
Partu tady už nemám, všechno se trhlo a je
s podivem, kolik Čechů, kteří tu byli, spáchalo
sebevraždu zrovna, když padl komunismus.
Někteří neuspěli, měli prázdný ruce, nebo se
styděli... Jsem tu v podstatě sám. Mám tady sice ségru,
která taky prodává BISS, ale s tou si moc ne-
rozumíme. Také tu byl otec, který přicestoval
v roce ́77 přes jugoslávský konzulát, ale zemřel
už před lety. Také prodával losy na ulici, ale
okradli ho o celou tržbu, a když honil zloděje,
přišel na něj infarkt. Naživu je ještě matka,
která donedávna žila u mě. Je jí 84 let a už
skoro nemůže na nohy, ale ze dne na den mi
beze slova utekla a dneska žije ve starobinci.
Myslela si, že budu nadávat, ale upřímně, je to
tak pro mě lepší.
Nezvažujete, že byste se vrátil po letech
do Česka?
Dřív, když jsem měl našetřené peníze, jsem jezdil každý měsíc. Mám v Praze jednu přítelkyni,
je to moje první láska, dneska učí na gymnáziu.
Ale odstěhovat se natrvalo, z toho bych měl
obavy. Vždyť tím bych si to posral tady a tam
bych měl taky hovno.
Sledujete alespoň, co je v Česku nového?
No tak půlku vlády zatkli a zase je pustili. Bohužel, tohle je celosvětový.
U nás se často říká, že se jedná o dětské
nemoci. Musíme být trpěliví a učit se u vyspělejších sousedů...
Jenže tady ze sebe sice dělají andílky, ale také
je to jedna sviňárna za druhou, jenom se to
tutlá. Vezměte si Uli Hoenesse, prezidenta Bayernu. Jel v akciích a zisky tajně ukládal někde
ve Schweizu, vy byste za to šel okamžitě sedět,
ale on dostal jen podmínku a pokutu kolem pěti
milionů. Podle mě je v Česku větší demokracie,
protože se dozvíte všechno.
...
S Jaroslavem Žlučkou (62) jsme se setkali v Mnichově na zahrádce pivovaru Paulaner, na akci, kterou pořádal místní street-paper BISS. Byl zjevně rád, že se setkává s krajanem, a tak se nijak nebránil tomu, abychom další den pořídili na jeho prodejním místě iněkolik fotografií. Stanice metra a náměstí, kde pan Žlučka prodává svůj časopis, zaujme už svým názvem – Mnichovská svoboda. V období vlády nacistů se náměstí jmenovalo Gdaňská svoboda, ale po válce začalo odkazovat k odbojovému hnutí Svobodné Bavorsko, které vyzývalo kodboji proti nacistům akapitulaci před postupujícími americkými vojsky. Mnichovská svoboda je dnes jedním z center populární bohémské čtvrti Schwabing
