Jeho výtvarný podíl na realizaci knihy či filmu byl zárukou zvýšeného čtenářského, respektive diváckého zájmu. A i když si vybíral, čemu se bude věnovat, jeho velká pracovitost byla s to uspokojit překvapivé množství autorů. Díky stovkám ilustrovaných knih a desítkám animovaných filmů zná jeho výtvarný projev téměř každý. Vedle Josefa Lady či Jiřího Trnky tak vstoupil do panteonu výtvarníků, které lidé mají rádi. A není divu, poskytl jim k tomu nemálo příležitostí.
Život s Bornem
S Adolfem Bornem bylo možné proplout meandry dětství až do delty dospělosti. V kongeniálním tandemu se spisovatelem Milošem Macourkem dal podobu nejslavnější dvojici československé večerníčkové produkce, spolužákům Machovi a Šebestové. Mimořádná uvěřitelnost charakterů, které jakoby seděly ve vedlejší třídě se svým „utrženým sluchátkem“, přežila i zánik klasických telefonů. S velkým úspěchem Born doprovodil i další Macourkovy knižní a filmové příběhy anebo třeba populární sérii dobrodružných vyprávění Vojtěcha Steklače o Boříkovi a jeho klukovské partě. Tvorbu Adolfa Borna ovšem nelze zúžit na tvorbu pro děti a mládež. Pro starší čtenáře ilustroval Tři mušketýry Alexandra Dumase či Robinsona Crusoe v původním znění Daniela Defoe. A podobně jako u těchto titulů zamýšlených „pro dospělé“ přivedl Born spoustu mladých k takové literatuře, jakou je Čapkova Válka s mloky nebo nonsensová poezie Christiana Morgensterna.
Důstojník konformity
Mluvíme ovšem stále o umělci ve službách druhým (i když jsme již naznačili, že právě jeho přispěním se kniha či film mohly stát kultovními). Avšak Adolf Born nerezignoval ani na volnou tvorbu. A právě zde se setkáváme s druhým Bornem – vyznavačem maloměšťácké konformity a útěků k nekonfliktně nahlížené historii. Coby humorista a zarytý monarchista zabydloval své řemeslně dokonalé klasické grafické listy a kresby bizarní plejádou obyvatel – rakousko- uherských důstojníků, mytologických bytostí, osmanských sultánů, antických božstev a tak podobně. Autorova zdánlivě bohatá představivost přitom měla jasně stanovené hranice. Nepouštěla se do přímé konfrontace s čímkoli, co bychom právě žili, a namísto toho nabízela zahledění do časů, kdy – světe div se – nebylo nic, co bychom mohli považovat za problematické. Dobrovolně se tím vzdal pověsti karikaturisty, pro kterou byl ceněn v počátcích své umělecké dráhy, a svým obdivovatelům nabídl intelektuální prostor, v němž nebylo třeba klást si otázky a pochybovat. Jedinou podmínkou „silného uměleckého zážitku“ se stala záměna kritického myšlení za nekritické přijetí jakýchsi „zlatých časů“, kdy všechno bylo zábavné, spořádané a infantilní. Tím Adolf Born vyhověl silné tendenci uvnitř české společnosti potlačovat vše, co zavání traumatem, a upřednostnit žoviální hodnocení skutečnosti. Dobrovolně se tím připojil k těm, co z Haškova Švejka nebo Hrabalovy poetiky udělali bezzubé apolitické defilé komických figurek a situací. Není třeba dodávat, že rovněž tento druhý Born měl úspěch. Nějakou dobu proto potrvá, než budeme schopni přijmout, že jedna a táž osoba mohla vynikat v práci pro děti a mládež, zatímco dospělým nabízela pouze kýčovitý vhled do uhlazené fikce, kde není dovoleno dozrát v opravdu dospělé, přemýšlivé jedince.
