„Grilovat? To nejde, nemáte na to povolení. Povolení? To uděluje vedoucí, ta tu není. A zítra nebude, a rošt má údržbář, a ten je na dovolené. Nojono, já vím, že je hezky, ale nemáte povolení.“
Stojím na chodbě azylového domu, jsem zde obyvatelkou třetím dnem, ale až teprve teď mi to dojde: Ženy bez domova jsou nesvéprávné! Tušila jsem to, proto ty klíče na řetězu pečovatelek, proto ty všudypřítomné zamčené dveře, zákaz televize na pokojích a noční klid v deset.
„Nacpěte to do pračky, tady to nacpěte, dejte si tam prášek. Máte prášek? Já vám to přijdu zapnout.“ Paní D. se v rozpacích otočí mým směrem a já studem sklopím oči. Pečovatelka pocítí trapnost chvíle a zahlomozí pro změnu na mě: „Pravidla musí bejt, představte si, že by si tu dělal každej, co chce.“ Představuji si, jaké by to bylo, kdyby každá z těchto žen mohla dělat, co chce: Paní D chce jen malé místo, garsonku, i chatičku, kde bude mít klid a dožije zde beze strachu. Paní H touží najít si práci, jakoukoli, a bezpečné místo pro syna, kde už ho nikdo nebude bít. Paní J chce začít znovu, zvednout se ze dna, a najít si práci a partnera, který jí bude oporou.
Jsou dospělé a zvládly leccos: rány osudu, ztrátu dítěte, násilné vztahy, při kterých šlo o život. Byly v tom samy a zvládly to. Když ale přijde na zapínání pračky či počítače, důvěra se vytratila. Účet však ne. Za ty nekřesťanské peníze v tomhle křesťanském azylu by si tyhle ženy zasloužily minimálně rozhodnutí, jestli a jak dlouho se budou procházet pod noční oblohou.
