NP č.423 > Téma číslaŠťastná hodina, která minula?Zuzana Brodilová

„Cikány-tu-nechceme, ne-ne-ne“, „Pusťte-nás-na-ně“, „Cikáni-do-práce“, „Pojďtemezi- nás-zabijeme-vás“, „Dejte-nám-svý-dávky“, „Čechy-Čechům“... A co dál?


Co bych dělal na jejich místě? Mohl bych tu dál bydlet? A chodit ven? Jak by mi asi bylo? Bál bych se? Začal bych podle klíče „jeden jako ostatní“ nenávidět všechny bílé?

 

Ve tvářích mužů na schodišti osmipatrového paneláku na Sokolské třídě v Ostravě lze vyčíst strach a možná i zoufalství. Dům, ve kterém bydlí, se před hodinou stal terčem pokusu o pogrom – zaútočili na něj účastníci oficiálně ukončené protiromské demonstrace. Ta se předposlední srpnovou sobotu odehrála nejen v Ostravě, ale i v sedmi dalších českých a moravských městech. Dav obklopil dům, střídavě křičel „pojďte dolů“ a „táhněte do Indie“, směrem k oknům vylétla skleněná láhev a první snaživý mladík začal převracet popelnici.

 

Jak se v takovou chvíli zachovat? Chránit vystrašenou rodinu? Ale jak? Tak jako v Děčíně, kde Romové ze strachu v den demonstrace zatarasili domovní dveře nábytkem a navštívit je bylo možné jen s použitím žebříku? Nebo jako v Rumburku, kde celé rodiny vyděšené rasistickými pokřiky z ulice utíkaly i s malými dětmi v noci přes les do vedlejší vesnice? Jako v Neratovicích, kde se lidé schovávali před tříštícími se okny aspoň pod stůl, protože přes chodbu, ze které útočníci kopali do dveří, utéct nemohli? 

 

Jan Doubek, který v domě na Sokolské třídě v Ostravě nejen bydlí, ale i pomáhá s jeho správou, stihl vběhnout do vchodu těsně před sprškou kamenů. „Nejsou tu jen Romové, ale i bílí. Nevyvyšujeme se, žijeme tu všichni společně a společně se taky o dům staráme. Když ho napadnou, napadnou všechny lidi,“ vysvětluje rozrušeně. 

 

Také o patro výš je živo. Vystrašené ženy se snaží chlácholit zamlklé děti. Fotit se ani s nikým oficiálně mluvit rozhodně nechtějí. „Neříkám, že jsou všichni stejní, ale aby jeden pykal za druhýho, to se stává často,“ říká nakonec jedna z žen. „Na Muglince nedávno zmlátili náckové cikána. Syn se mě ptá: kvůli čemu ho zmlátili, mami? Co na tohle můžete dítěti říct? Gádžové i Romové, všichni přece mají stejnou hlavu, všichni jednou umřou,“ dodává, ale dál jí do řeči není. Také ona se sotva stihla schovat s dětmi před rychle se blížícím davem.

 

Vracím se do přízemí, kde se mezitím stala hlavním tématem malá chrastící věc s knotem, která vzdáleně připomíná granát. Kdosi ji během útoku vhodil vyklápěcí větračkou do vrátnice, která zároveň slouží jako kočárkárna. Spekuluje se, co je uvnitř – podle vrátného jsou to broky. Malá výbušnina mezi barevnými dětskými kočárky působí jako vzkaz z jiné doby.

 

Ostravou táhlo na Romy zhruba osm set lidí. Podobné, i když o něco menší demonstrace se ten den konaly také v Plzni, Českých Budějovicích, Děčíně, Brně, Duchcově, Varnsdorfu, Jičíně. Jestliže v Ostravě velká většina účastníků patřila od pohledu mezi neonacistické násilníky nebo fotbalové hooligans (přijelo i několik aut z Polska), v mnoha městech se k demonstracím ten den i při podobných událostech v předchozích měsících masově přidávali také „běžní“ občané, kteří „už mají cikánů dost“, kterým „s cikány dochází trpělivost“ či „mají dojem, že už to cikáni přehánějí“. Co se tady děje?

 

Přizpůsobíš se?

 

Jako minorita rozesetá po světě, bez toho, aby existovala země, která by byla „jejich“, navíc s vlastními hodnotami a způsobem života, tak odlišným a provokujícím usazené Evropany, zakoušeli Romové pronásledování a vylučování po větší část své historie. Preferování kolektivu před jednotlivcem, společné rozhodování, kočovná existence, důraz na širokou rodinu a život v přítomnosti – nic z toho se ve výkonových, na pokrok a individuální odpovědnost zaměřených evropských společnostech příliš nenosilo.

 

Po genocidách druhé světové války se nicméně zdálo, že poučení z toho, co ve skutečnosti znamená snaha o nastolení pořádku, čistoty a jednoty, ani nemůže být jasnější. Na několik desítek let to mohlo vypadat, že romská zkušenost, podle níž byla existenčně jistá a bezpečná jen chvíle, která patřila minulosti (shrnutá tak příznačně do romského přísloví „šťastná hodina, která minula“) skončí v propadlišti dějin. Jenže s postupující ekonomickou krizí a současným vývojem společnosti přibývá vzkazů podobných tomu, který byl doručen do ostravské kočárkárny. 

 

Zprávy o násilných trestných činech motivovaných etnickou nenávistí nepatří mezi ty, které by zpravodajským portálům zvyšovaly oblibu, ze statistik je nicméně zřejmé, že jejich počet stoupá (nárust zaznamenala např. Evropská agentura pro základní práva – podle jejích údajů za rok 2012 zažilo rasisticky motivovaný útok 32 % ze všech dotázaných českých Romů). Takřka s jistotou tak lze říci, že každý český Rom má dnes v širší rodině někoho, koho rasisté napadli. Leccos naznačí i údaje Českého statistického úřadu. Zatímco při sčítání lidu v roce 1991 se k romské národnosti přihlásilo 33 tisíc lidí, v roce 2011 už to bylo (navzdory možnosti kombinovat přihlášení k více národnostem dohromady) „jen“ 12 848 osob. Chuť přihlásit se k romství tedy za posledních dvacet let klesla téměř dvojnásobně. A (sebe)kritikou nešetří ani vládní zprávy: „Romové patří mezi skupiny, jež jsou nejvíce ohroženy diskriminací a sociálním vyloučením. To se týká především přístupu k bydlení, ale i zaměstnání, vzdělání, přístupu ke službám a dalších sfér. Tato diskriminace pak většinou není nijak postihována,“ píše se v jedné z nich z roku 2011.

 

Každodenní život je přeci o něčem jiném, chtělo by se možná říct nad žalostným výčtem. Jenže i když necháme stranou rasistické útoky, násilné demonstrace i systémovou diskriminaci, barva kůže identifikuje. Nezapřete ji před přinejmenším podezíravými pohledy, které bedlivě sledují přistoupivší cestující v tramvaji či nově přichozí do hospody – okrade mě nebo ne? Nezbavíte se jí, když otevřete noviny a dočtete se o loupežích, krádežích či znásilněních, které jako by se týkaly přímo vás (pachatelem byl přeci Rom), ač s nimi nemáte nic společného. Že se srovnatelných činů dopouštějí i příslušníci většiny, můžete dovozovat v momentě, kdy se v podobných zprávách o národnosti pachatele nic nedozvíte. Po celou dobu školní docházky se taky nejspíš nesetkáte s učitelem, který zná váš jazyk, neuvidíte obrázky Romů v učebnicích, nedozvíte se nic o své historii... Rovněž přijít se „ukázat“ při hledání bydlení či práce se pro vás záhy může stát signálem, že tady to nemá smysl. Zároveň k vám většina bude nejspíš přistupovat jako k někomu, kdo stejně pracovat nechce. A pokud budete mít „štěstí“, i od lidí, kteří vás znají osobně, budete v různých obměnách poslouchat: „Ty jsi jiná, ta slušná, ale ti ostatní!“

 

Existuje samozřejmě i mnoho Romů, kteří navzdory své barvě kůže (nebo právě kvůli ní?) získávají uznání v médiích. Téměř stoprocentně to jsou však ti, kteří přijali život i hodnoty většiny a kteří se neliší. Pamatujete si ještě na romského vítěze televizní Superstar Vlastu Horvátha? V době jeho vítězství (kterým mnozí dokládali, že předsudky vůči Romům v České republice neexistují) věděl každý divák příslušné televizní stanice, že pracuje jako truhlář. Dal by však někdo z nich dohromady, čím se před svým vítězstvím živili ostatní soutěžící?

 

Romistka Milena Hübschmannová už v devadesátých letech poukázala na to, že tlak na „přizpůsobení se“ vytváří u většiny Romů zvláštní, tzv. „kolonizované vědomí“. Popisuje tak situaci, kdy příslušníci menšiny přijmou pod vlivem atmosféry ve společnosti, které dominuje většina, negativní postoje vůči sobě samým a začnou svou etnicitou opovrhovat. Vede to nejen k přijetí podřadné role, ale také k sebepodceňování a sebenenávisti, snaze ospravedlnit se v očích bílých – nejlépe o to hlasitějším vymezením vůči ostatním Romům. Martinický psychoanalytik Frantz Fanon při- rovnával podobnou situaci u kolonizovaných národů k situaci dítěte, které ztratí mateřskou lásku – zdroj základní jistoty o světě a svého přijetí v něm.

 

Vytetuj mi číslo

 

Zakořeněné předsudky, všudypřítomná diskriminace a ekonomická krize, která s největší silou zasáhla ty nejslabší, vytvořily na začátku tisíciletí výbušný koktejl. Demonstrace rasistických skinheadů a pak neonacistů a útoky proti Romům včetně rasových vražd znala Česká republika již od počátku 90. let. S akcemi proti Romům namířenými do míst jejich obydlí, tedy s pogromy, k nimž dochází za podpory místních obyvatel, se však setkáváme především posledních pár let. Jakousi předzvěstí byla v tomto ohledu tzv. bitva o Janov, kdy se pochod pěti set neonacistů změnil těsně před příchodem na litvínovské, převážně romské sídliště ve velkou bitku s policií. Místní tehdy bojujícím rasistům nepokrytě fandili, nabízeli jim pomoc, když utíkali před policií, ale do bojů se aktivně nezapojovali.

 

„No jasně, to bylo sedmnáctého listopadu 2008,“ vystřelí ze sebe po pěti letech přesné datum tehdejší demonstrace jeden z kluků, kterého potkáváme na litvínovském sídlišti. „Jak bychom mohli zapomenout, vždyť to bylo peklo,“ vysvětluje potom. „Jsme tu jak Židi v ghettu, ještě by nám mohli vytetovat čísla. V jednom kuse nám kontrolujou občanky, tak by to aspoň měli rychlejší,“ dodává ještě ironicky před tím, než se rozloučí.

 

Vrátíme-li se o pár let zpět, s propuknutím nastřádaného napětí se v plné síle setkáme na konci léta 2011, kdy se „etnické nepokoje“ dotkly především Šluknovska, aby pak v průbě- hu dalších let zvolna postupovaly celou republikou. Jak vypadá protiromská demonstrace či rovnou pokus o pogrom (od samotného napadení dělily Romy mnohdy jenom policejní oddíly) se tak mohli postupně přesvědčit např. Romové z Krupky, Nového Bydžova, Rotavy, Vimperka, Dřevnovic, Prostějova, Přerova, Nového Boru, Plzně, Českých Budějovic, Šluknova, Břeclavi a mnoha dalších měst.

 

Někteří dokonce opakovaně. Dynamika těchto akcí bývala většinou podobná. Hlavním tématem bylo krom zneužívání sociálních dávek (případně opakovaně propagovaného mýtu o speciálních romských dávkách) spojování Romů s určitým druhem trestné činnosti nebo lokálně zvýšenou kriminalitou. Ta bývá v místech, kde žije mnoho chudých lidí dohromady, skutečně vyšší (těžko se divit, chtělo by se dodat po zkušenostech některých sociálních pracovníků, kteří se na začátku třetího tisíciletí setkávají na ubytovnách s rodinami, které mají hlad). Roli „spouštěče“ pak často sehrál násilný trestný čin (ať už skutečný či domnělý) romského (ať už skutečně či domněle) pachatele na oběti příslušející k bílé většině, kterému věnovala značnou pozornost média. Je přitom otázkou, zda tento klíč, který spolehlivě zafungoval i při posledních demonstracích v Duchově (napadení bílého páru skupinou Romů) a v Českých Budějovicích (spor bílého a romského dítěte na pískovišti, který přerostl ve rvačku dospělých) neztratí do budoucna svůj význam. Srpnová celorepubliková série protestů již totiž na žádnou konkrétní událost navázána nebyla...

 

Média i obyvatelé dotčených míst rovněž opakovaně spojovali nepokoje s přílivem nových romských obyvatel. To bylo přikládáno záměrnému sestěhovávání ze strany realitních kanceláří, které vykupují od problémových romských rodin byty s dlužným nájemným v lukrativních lokalitách a přesouvají je do bytů méně lukrativních. To pak vede k dělení Romů na bezproblémové „starousedlíky“ a problémové „novousedlíky“. Jak křehká může mediální realita být, ukazují zjištění o této migraci, která přinesla analýza Agentury pro sociální začleňování. Podle jejích dat se například ukázalo, že v „horkém“ roce 2011 se ze Šluknovska více lidí v hmotné nouzi odstěhovalo (174 osob), než přistěhovalo (153 osob). Při setkání se samotnými Romy přitom nejde přehlédnout, že rozdělení na „nové“ a „staré“ přebírají i oni. Je pro ně koneckonců jednou z mála možností, jak se postavit mimo negativní obraz, který je spojen s nově příchozími.

 

Ve městě pohádek

 

Zatímco se v ostravských ulicích oddíly těžkooděnců snažily zkrotit bojovníky proti rasové „šlichtě“, o dvě stě kilometrů dál se ti, jimž leží v žaludku cikáni, stali aktéry tak trochu odlišné hry. Jičínské náměstí je v brzkém sobotním odpoledni plné lidí – na zahrádkách několika restaurací se obědvá, turisti se fotí u kašny i u radniční věže. Také tady má za chvíli proběhnout protiromská demonstrace.

 

Proč tomu říkáte protiromská?“ skoro se na mě oboří bělovlasá žena, když ji oslovím s prosbou o názor. Za chvíli už o něco smířlivěji vysvětluje to, co pak v Jičíně – městě, kde žijí Romové, ale kde není žádné ghetto – slyším v různých obměnách ještě několikrát: „My tady žádný problémy s cikánama nemáme. Nikdy jsem neslyšela, že bysme měli. Vyčítá se jim, že nedělaj, ale já bych řekla, že by i dělali, kdyby tu práci sehnali. Vždyť vždycky dělali. Jenže teď, když už nějakou práci seženou, dostanou za ni pár korun a za to se dneska nedá žít.

 

To už ale končí proslovy a pochod zhruba šedesátky typicky vypadajících účastníků, které v závěsu doprovází jen asi desítka „běžných“ místních, se dává do pohybu. 

 

Když dorazí k radniční věži, která je zároveň vstupem na hlavní Valdštejnské náměstí, objeví se před pochodujícími na jejím ochozu transparent „Jičín proti nenávisti. Žijeme tu společně“. „To sem pověsili studenti,“ vysvětluje pohotově manželka věžníka. „Musela to povolit radnice, protože věž je v majetku města. Původně tam měla být i česká a romská vlajka, ale to nakonec radní zatrhli, že je to státní symbol. Od studentů na oplátku dostali slib, že proti demonstraci nebudou dělat žádný přímý ataky. Radnice nejdřív nechtěla nic, báli se. Ale chtěli, aby tu byl klid, tak to nakonec povolili,“ dodává, zatímco se pochod šine k náměstí. To ještě netuším, že se s romskou vlajkou v Jičíně nakonec setkám.

 

V náhle vylidněném městě působí skandující se svými hesly osaměle. Zároveň mají volnou cestu. Ještě, než projdou městskou branou, vyloupne se ale zpoza rohu skupinka zahalených mladíků a také muž s červeným kloboukem Rumcajse. Vzduchem prolétne několik starých vajíček a objeví se i transparenty a letáky s nadpisem „Rasismus je pro hlupáky“ a s odkazem na anarchopacifismus. Cestu na náměstí zahradí protidemonstrantům těžkooděnci, ani tam se ale pochodující kýženého pořádku nedočkají. Jejich čtyři a zhruba půlku projevu narušují místní dámy s píšťalkami. „My tu chcem žít i s cikánama,“ vykřikne jedna z nich, než odejdou středem náměstí. V rozhovoru pak doplňuje: „Já tady skutečně ráda žiju s cikánama. Mám třeba bývalou kolegyni z práce Romku a je super. Romové bydlí ve vedlejším vchodě a jasně, je to občas náročnější, jsou o něco hlučnější, ale celkově je to v klidu. A jejich děti mě nezdraví stejně jako bílý děti, takže rozdíl nevidím,“ směje se.

 

S námi proti nim

 

Na náměstí se mezitím ukazuje, že pokus o jakýsi nazi-hydepark selhává – nenajde se dostatečný počet řečníků, kteří by byli ochotní se krom obligátního skandování rozhovořit. „My si tady zasloužíme žít, ne oni, tak pojďte říct svůj názor. Nebojte se, třeba se vám nic nestane,“ hecuje hlouček na náměstí hlavní řečník. Když se k mikrofonu nikdo nehlásí, slova se ujímá muž, který již jednou hovořil. „Tak já vám ještě jednou něco řeknu: Čechy Čechům! Cikáni do práce!“ rozkřičí se ke skupince kolegů. „Na co tu čekáte? Koho se bojíte? Já se bát nebudu! Proto sem tady. Hele podívej se, chlap, má nabouchaný ruce, no pojď si říct svůj názor. Jdeš? Nebo se bojíš?“ klesá hlasem z fortissima poté, co dala pískající aparatura dávno najevo, že na podobný hlasový rozsah není uzpůsobená . Taktika přímého oslovení nese plody. Mikrofonu se ujímá oslovený robustní muž v maskáčích: „Dobrý den, já jsem z Rozvadova a musím říct, že ty problémy tam jsou stejný. Nejenom s cikánama, ale i s přistěhovalcema. Pobírají dávky a nedá se tam žít. Jak to říkal kolega, jsou to parchanti. Já mám tři děcka a pobírám nějakých sedm tisíc a támhle jsou cikáni, který pobíraj devět tisíc nebo ještě víc. Pětadvacet tisíc. A co s tím máme jako občani dělat? Prostě poďte s námi a jdeme proti nim. Budem bojovat! (crescendo opět rozezvučí aparaturu) Čechy Čechům! (mikrofon začíná pískat) Děkuju všem (opět pianissimo).“

 

Z rohu náměstí poslouchá proslov také trojice dívek. Jedna z nich, oblečená do bílé kuchařské zástěry a čepce, si sem odskočila z blízké pizzerie, kde pracuje v kuchyni. Je Romka. „Myslím, že na jednu stranu je to dobrý, ale na druhou stranu i špatný,“ hodnotí končící demonstraci mnohoznačně, zároveň však nejpozitivněji z přítomné trojice a vlastně i ze všech lidí, se kterými jsem ten den v Jičíně mluvila. „Většina je takových, že to zneužívají. Třeba řeknou, že neumějí číst a přitom umějí. I když cikáni některý... znám jich spoustu, který pracujou, jsou slušný. Nemůžou je házet všechny do jednoho pytle,“ slyším ambivalenci, se kterou jsem se při anticiganistických akcích tak často setkávala u romských dětí. „Nejsou takový všichni,“ pokračuje a není zcela jasné, zda přesvědčuje mě, své kamarádky, hlouček na druhé straně náměstí či sama sebe. „A tyhlety..,“ mávne rukou na druhou stranu náměstí, „známe je a nemají tam stát. A taky nepracujou. Sice jsou to Češi, ale ne takoví, jaký by měli bejt. Maj tam stát lidi, který dělají, co říkaj. Ale nebojím se jich, vždyť je jich pár,“ uzavírá s rozpačitým úsměvem. I já zrozpačitím.

 

Poté, co se demonstrace definitivně rozpustí, zamířím na doporučení pískajících dam ještě do zdejší synagogy. Uvnitř sedí asi dvacítka lidí, kteří si přišli poslechnout čtení romských pohádek. Krom několika protirasistických transparentů opřených o zeď tu visí i romská vlajka... 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv