Olympijské hry v Riu skončily. V České republice nám po nich zůstalo deset medailí ze třech cenných kovů a jedna výstava zralá na diskvalifikaci. Přehlídku Sportu zdar! se šesti desítkami vystavujících, kteří se v nějakém okamžiku umělecké dráhy vztáhli ke sportovní tematice, totiž nelze hodnotit jinak než zápornými čísly.
DOX je skvělý
Na Centrum současného umění DOX bylo v době jeho začátků nahlíženo jako na ideově odvážnou instituci. Odmyslíme-li, že Václav Havel nikdy nebyl arbitrem, co se výtvarného umění týká, jeho důvěru vkládanou v novou galerii vyjadřuje dobrozdání dodnes dohledatelné na jejích webových stránkách: „Vybudování a činnost Centra současného umění DOX považuji za skvělé. Velmi se mi líbí odvážné záměry a progresivní výběr výstav. Mám dojem, že DOX se stává jednou z nejdůležitějších kulturních křižovatek v Praze.“ Prohlídka výstavy kurátorů Petra Volfa a Leoše Války ovšem vede k děsivému zjištění, že odvahu dávno odvál čas a že „kulturní křižovatce“ lze rozumět jako potřebě po zhůvěřilé „lidovosti“.
Namalov at míč
U Sportu zdar! je složité rozhodnout, jestli je reklamou na sport, respektive olympiádu, nebo na Volfovu nedávno vydanou knihu Sport je umění. K prvnímu expozice odkazuje svou uvozující anotací i vícenásobným vystavením olympijského poutače od sochaře Davida Černého – běžících nohou Emila Zátopka. S Volfovou knihou se zase překrývá obsahem i základní kurátorskou metodou, v níž se jedná o shromáždění velkého množství umělecky vyobrazených sportů, sportovišť, sportovců a sportování. Autoři těchto děl jsou mrtví i živí, staří i mladí, slavní i neznámí a na výstavě jsou jejich malby, sochy, koláže či fotografie prezentovány s téměř vzorovým nezájmem o hlubší významy a souvislosti. Kupříkladu k sousedství fotografií Jiřího Davida a obrazů Theodora Pištěka zjevně vedl pouze fakt, že na obojím vidíme závodní monopost. Petr Volf, schopný a zkušený kulturní publicista, spolu s Leošem Válkou, zakladatelem centra a jeho ředitelem, by se jistě měli zamyslet, jestli již sběr materiálu a jeho následné „vyvržení“ na panely galerie smí být označováno jako kurátorská práce.
Sportu zdar! můžeme vnímat coby nenáročný letní program, načasovaný na dobu konání největšího ze závodů, co na sebe lidstvo vymyslelo. Jenže lidovost dosažená nikoli snížením laťky intelektuální náročnosti, ale jejím úplným sejmutím, bohužel není oním vstřícným krokem vůči návštěvníkovi, za který je často považováno. Je vyslovením rezignace na možnost jakkoli vytříbeného dialogu.
Přehlídka Sportu zdar! není první výstavou v Centru současného umění DOX, jejímž cílem je popularizovat výtvarné umění prostřednictvím nějakého všeobecně rozšířeného fenoménu. Právě tentokrát je ale dobře poznat, že nikdy nestačí konstatovat, že něco je tak rozšířené, že se k tomu vztahují rovněž výtvarní umělci. To je stejně samozřejmé, jako že v řekách teče voda. Dál se totiž dostaneme pouze tehdy, zaujmeme-li k danému fenoménu konkrétní postoj (i když ani to nezaručí, že nepůjde o postoj banální). Máme-li nalézt alespoň nějaký postoj kurátorů Volfa a Války, můžeme si pomoct názvem výstavy, jímž sport radostně zdraví. Patrně mají sport rádi. A to je určitě fajn. Musejí ale kvůli tomu pořádat výstavu?
Sportu zdar! Centrum současného umění DOX,
Praha 7.
Výstava potrvá do 10. října 2016.
