V knize se setkají lidé z východoevropských zemí s Amerikou, anarchisté z 19. století, stařičká a přísná dcera továrníka, aktivisté z Occupy Wall Street. Její forma staví na fragmentech, ty jsou ale citlivě poskládány a nepřipouští pochyb, jestli dohromady dávají, nebo nedávají celek.
Knihu můžeme číst i jako odpověď na nedávný článek Jiřího Peňáse, který se rozpakoval nad „ženským psaním“, které vnímá jako příliš „citové“, psané z vnitřního puzení, a v kterém se prý nelze chytit třeba propracované psychologie postav (pomiňme teď skandální fakt, že přední literární recenzent a novinář ještě dnes operuje se sexistickými stereotypy). Anarchista ukazuje, že citlivost (ať už „ženská“ nebo „mužská“) nemusí být překážkou pro konstrukci příběhu a už vůbec ne pro prokreslení postav. Ba právě naopak, může být tmelem, propojujícím zdánlivě nesourodé roviny, k nimž ale autorka přistupuje s obdobnou otevřeností a přitom schopností procítit příběh a postoje někoho, jehož svět jistě není její vlastní, ať už se jedná o stařičkou dceru kapitalisty Kolmana nebo o dávné anarchisty.
Dva příběhy
Zdánlivě je to banální. Český student historie Jan hledá v Americe své kořeny a tak trochu sám sebe. Jeho zapíraným předkem měl totiž být anarchista Andrej. Díky tomuto spojení narazí na příběh zajímavé dvojice, která má své historické předobrazy: Emmu Goldman a Alexandra Berkmana. Platzová představuje svět těchto dvou anarchistů i jejich vzájemný vztah po svém, a přece bez pocitu autorského násilí. Emma Goldman byla ruská židovka. Emigrovala do USA, stala se anarchistkou a zakrátko ji policie považovala za „nejnebezpečnější ženu“ v celých Státech. Propagátorka volné lásky („může snad existovat nějaká nevolná láska?“ ptala se), vydavatelka podvratných časopisů, ohnivá řečnice. V roce 1919 ji deportovali do Ruska, i zde ale po krátké epizodě okouzlení revolucí zůstává věčnou kritičkou moci. Odchází do západní Evropy, kde také umírá. Platzová si do centra pozornosti nevybrala známou anarchistku (v románu vystupuje jako Luisa), ale muže, který často zůstával v jejím stínu. Alexandr Berkman (v románu jako Andrej B.), rovněž ruský emigrant a radikál, který v mládí spáchal neúspěšný atentát na továrníka, jenž měl ruce od krve. Následujících čtrnáct let strávil ve vězení, a když se vrátil, jeho vztah s Emmou dlouhé odloučení navždy poznamenalo.
Lze dnes napsat román?
Starý příběh anarchisty Andreje je ale jen jedna linka příběhu. Ten má podtitul „poznámky k románu“ a sama autorka řekla, že dnes je sporné, zda lze napsat román, zda adekvátní zachycení reality, jíž žijeme, neskýtají spíše fragmenty.
Možná to souvisí s rozdílem, který autorka výslovně nezdůrazňuje, ale praštil už do očí několik recenzentů: pár z předminulého století jde za svými myšlenkami s plným nasazením, riskuje všechno a ručí za svou, ač možná nejasnou pravdu svým životem. Když vidí jasnou nespravedlnost, reagují atentátem – a žijí pak s jeho následky i s pochybami o tom, zda to mělo smysl. Dnešní mladí hrdinové Platzové oproti tomu sice mají vůli jednat, ale nevidí jasné cesty, možnosti úsilí, které by dávalo smysl. Lze o takové době napsat román? A je tu taková doba navždy? Těžko říct. Doba všeobecné krize je jistě i dobou krize románu. Texty jako je Anarchista Magdalény Platzové ale ukazují, že tato doba nemusí být chudší na silná zpracování uchvacujících příběhů.
Magdaléna Platzová: Anarchista. Poznámky k románu. Torst 2013, 210 stran
