Sklon vnímat druhé přes šalebný závoj předsudků je některým lidem vlastní. Rychlé odsouzení poskytuje útěšnou jistotu ve světě, který byl všech jistot překotně zbaven. Za jakých okolností ale začnou předsudky rezonovat i u ostatních? Dá se jednou rozjetý vlak zastavit?
Sociální psychologie obvykle chápe předsudky jako předem dané negativní pocity vůči určité skupině lidí. Je pro ně charakteristické, že stírají individualitu svých obětí a obracejí se proti skupině jako celku. Zlobu, nenávist či pohrdání druhými jen proto, že patří do nějaké neoblíbené skupiny, tedy můžeme pokládat za projev předsudků. Jejich typickým průvodcem jsou navíc zobecnělé představy, které mají naše nepřátelské pocity ospravedlňovat. Proto má řada lidí zcela jasno v tom, že Romové jsou líní a agresivní, gayové zženštilí a zneužívají děti nebo se, pokud sáhneme hlouběji do historie, vynoří obrázek lakomých Židů lačnících po ovládnutí světa. Vyrazit do ulic bránit se tomuto generalizovanému zlu pak nezřídka bývá otázkou vhodné roznětky.
Zmatku navzdory
Říká se, že předsudky odrážejí osobnosti svých „přenašečů“, zejména jejich omezený rozhled a nízkou toleranci k odlišnému. Oprávněná je však tato úvaha jen částečně. Souvislost mezi osobnostním založením člověka a sklonem k vytváření předsudků zkoumají psychologové více než půl století. Výsledky jejich bádání ukazují, že předsudkům opravdu častěji podléhají lidé, pro které bývá obtížné přijmout, že svět okolo nich je často nejednoznačný. Okamžitě si utvářejí názor a jen neradi ho mění. Právě touha po rychlých a jednoduchých odpovědích na složité otázky pak bývá vhodným podhoubím pro bujení předsudků. Pro mnohé úlevně zpřehledňují komplikovaný okolní svět a snižují jejich úzkost a zmatek z něj.
Bylo by však chybou spokojit se představou, že předsudky nejsou nijak závislé na společenském kontextu a že za jejich přetrváváním stojí specifické osobnostní založení určité části populace. Některé předsudky jsou ve společnosti natolik rozšířené, že je lze snadno zaznamenat i u lidí, kteří obvykle nemívají sklon k utvářením rychlých a jednou provždy platných názorů. Navíc se jejich obsah a síla výrazně proměňují v různých historických epochách a oblastech. Zdá se zkrátka, že vznik předsudků se řídí i jinými zákonitostmi, než jen osobností jejich nositelů.
Válečný tábor
Zajímavý vhled do mechanismu vzniku předsudků poskytuje slavná studie amerického psychologa tureckého původu Muzafera Sherifa z konce 50. let. Cílem jeho výzkumu bylo ukázat, jak snadno mohou předsudky vzniknout i mezi lidmi, kteří k tomu nemají žádné zvláštní předpoklady.
Účastníky Sherifovy studie byli jedenáctiletí američtí chlapci, kteří pocházeli ze střední třídy a nejevili žádné známky asociálního chování či psychických potíží. Měli za to, že odjíždějí na běžný letní tábor, aniž by tušili, že se stali součástí psychologické studie (výzkumné mravy byly v té době poněkud volnější). Táborníci byli dopředu rozděleni na dvě izolované skupiny, které o sobě prvních několik dní vůbec nevěděly. Později se v rámci táborového programu spolu seznámily a jako týmy soutěžily o nejrůznější ceny. Sherif a jeho spolupracovníci přitom pozorovali, jak budou chlapci reagovat na druhou skupinu a jak se budou jejich reakce měnit v důsledku soupeření. Ukázalo se, že ruku v ruce s rostoucí řevnivostí docházelo mezi skupinami ke stále silnějšímu vytváření předsudků, které po několika dnech přerostly do slovního napadání a v některých případech dokonce i do nočních útoků na chatky druhé skupiny.
Sherif a jeho kolegové díky těmto zjištěním zformulovali známou teorii realistického konfliktu, podle níž si utváříme předsudky o druhé skupině zejména tehdy, když tato skupina soutěží s tou naší o nějaké omezené zdroje, například peníze, pracovní místa či území.
Ouzo a cypřiše
Dobrým příkladem z nedávné doby může být nenadálá vlna antiřeckých nálad, které našly živnou půdu ve zkazkách o zahálčivých Řecích, kteří namísto poctivé práce popíjejí ouzo ve stínu cypřišů a jen čekají na nezaslouženou finanční injekci ze společného unijního koláče. Z Řeků, kdysi spojovaných s rozkvětem klasické filosofie a pohostinností, se stali šmahem požitkářští povaleči, s nimiž je třeba se vypořádat v nelítostné bitvě o tenčící se zdroje. Pro vznik předsudků přitom není ani tak podstatné, zda mezi skupinami soupeření reálně existuje, stačí když mají členové jedné z nich takový dojem. I chiméry jsou totiž obdařeny stejnou mocí vyvolávat předsudky jako konflikty skutečné.
Vykořenit přetrvávající předsudky navíc bývá mnohdy složité až nemožné, zvlášť pokud je ve společnosti silně zapuštěná (a médii živená) představa, že v jejím rámci léta probíhá vyhrocený konflikt mezi určitou menšinou a zbytkem. V českém prostředí se například snadno můžeme setkat s rétorikou, podle níž je nedostatek peněz ve veřejných rozpočtech způsoben štědrou sociální politikou, která navíc z blíže nespecifikovaného důvodu straní Romům. Takové tvrzení, byť zjevně nepravdivé, vyvolává dojem existenčního konfliktu mezi majoritou a Romy, což v souladu s teorií výrazně přispívá k rozvoji a udržování protiromských předsudků.
Nebýt nejhorší
Předsudky nicméně nemusejí být vyvolány pouze konfliktem o omezené zdroje, ale také jiným typem ohrožení. Důležitým motivem, který se prolíná naším myšlením a jednáním, je snaha udržet si pocit vlastní hodnoty – dobrý pocit ze sebe sama.
Psychologové Steven Fein a Steven Spencer provedli v 90. letech sérii experimentů, ve kterých půlce účastníků záměrně narušovali sebehodnocení – třeba tím, že je nechali vyplnit test inteligence a bez ohledu na skutečné skóre jim tlumočili velmi podprůměrné výsledky. Následně pak zjišťovali, jak silné předsudky vyjádří účastníci výzkumu vůči menšinám.
Ukázalo se, že lidé, kteří si prošli otřesem svého sebehodnocení, následně vyjadřovali daleko více předsudků než ostatní. Obecněji řečeno, předsudky vznikají také tehdy, když je ohrožen náš dobrý pocit ze sebe sama. Abychom si v takové situaci uchovali pozitivní sebehodnocení, přesvědčíme sami sebe, že jsme na tom přese všechno lépe, než příslušníci nějaké nám vnější skupiny.
Oba uvedené mechanismy dobře vysvětlují, proč se předsudkům daří hlavně v období nejrůznějších společenských a ekonomických krizí. Lidé, kteří díky recesi ztratí práci a další se jim nedaří nalézt, zažívají obvykle bolestivé pocity ztráty vlastní hodnoty. O něco lépe se pak mohou cítit, pokud přijmou za své negativní hodnocení nějaké jiné, obvykle ještě více deklasované skupiny. Přidáme-li k tomu už zmíněné obavy ze zápasu o zdroje, jsou silné předsudky na světě.
Právě proto se také mezi skupinami na okraji společnosti nijak masově nevyskytuje vzájemná solidarita. Ačkoli by se dalo čekat, že sdílená zkušenost života na okraji společnosti lidi stmelí, nejrůznější výzkumy a koneckonců ani žitá zkušenost tento předpoklad příliš nepotvrzují. Přestože někteří lidé skutečně mohou být solidární s podobně nízko postavenými skupinami, jiní naopak mohou vůči těmto skupinám trpět silnými předsudky. Možná proto se tak často ozývá nevybíravé žehrání na zahraniční dělníky, kteří zlovolně kradou domorodcům práci, i když je ve skutečnosti jejich postavení na pracovním trhu často výrazně svízelnější.
Miluj svého nepřítele
Mnohé předsudky mají co dělat s domněním, že se nacházíme v situaci ohrožení. Takové pocity jsou přitom běžnou součástí našich životů a je téměř nemožné se jim úplně vyhnout. Lze tedy s předsudky založenými na pocitu ohrožení vůbec něco dělat? V prvé řadě je dobré mít na paměti starou psychologickou poučku, podle které v nás strach nevzbuzuje situace samotná, ale způsob, jak ji interpretujeme.
Vrátíme-li se ještě jednou k Sherifově táborové studii, zjistíme, že má překvapivě pozitivní vyústění. Po několika dnech rostoucího napětí se výzkumníci pokusili konflikt zvrátit. Začali proto chlapcům zadávat takové úkoly, k jejichž vyřešení se musely obě skupiny spojit a vzájemně spolupracovat. Potom, co se obě blíže poznaly a přestaly si konkurovat, podařilo se zakrátko silnou meziskupinovou nevraživost zcela odstranit.
Podobný princip platí i na obecnější rovině. Jestliže si uvědomíme, že ve skutečnosti nejsme s druhou skupinou v ohrožujícím konfliktu, ale že nás naopak spojuje nějaký společný zájem, potom se relativně snadno daří předsudky překonat. Stejně tak pokud se hlouběji zamyslíme, co je oním skutečným ohrožením našeho sebehodnocení, obvykle zjistíme, že příčina neleží ve druhé skupině. Naopak nemusí být daleko ke zjištění, že pocity zmaru a ponížení mohou snadněji spojovat než rozdělovat.
Autor vyučuje sociální psychologii na FSS
