Vojáci západních armád dnes mají potenciál vyhladit obyvatelstvo menšího města za pár hodin a ani se s „nepřítelem“ nemusejí setkat osobně. Čas od času se můžeme dočíst, jak nad některou z pákistánských provincií přelétly dálkově řízené letouny, odpálily rakety, zabily několik desítek lidí, načež bleskově zmizely. Napadeným byla odňata možnost zápasit s živým protivníkem, útočník odmítl podstoupit riziko smrti. Ačkoli si mnozí svou představu o válčení utvořili nad filmy spojenými s ideály ryt í řství a hrdinskými skutky, to vše náhle ustupuje reálné brutalitě, ale také zvláštnímu odcizení. Generála Schwarzkopfa tu proto nezmiňujeme náhodou – byl to právě konflikt v Perském zálivu v devadesátých letech, jenž předznamenal éru nových válek. Irácká armáda tehdy byla na hlavu poražena koordinovanymi leteckymi udery, chytrymi bombami a informacnimi technologiemi a informačními technologiemi. Televizní vysílání informovalo o bojích a dokreslovalo zpravodajství záběry naváděných střel. Vzdálená válka vklouzla do našich obývacích pokojů.
S odstupem času je příznačné, že se hrozbou číslo jedna stali teroristé. Má se dnes ještě cenu ptát, odkud se vzali a kdo jsou tito lidé? Je paradoxní, že protivník zůstává neznámý a zároveň všudypřítomný. Moderní technologie sice učí, jak jej co nejefektivněji odhalit a zlikvidovat, jenže nejistota přetrvává. Je třeba mít se na pozoru, jelikož útok může přijít odkudkoli a kdykoli. Každý je podezřelý, každého je třeba monitorovat. Málokdo si však při tom klade otázku, do jaké míry nové války a bezpečnostní opatření stírají hranice mezi vojáky a civilisty. Nepodobáme se nakonec v něčem našim nepřátelům víc, než si myslíme?
RYTÍŘI A ATOMOVÍ BOZI
Změny ve vojenství vždy souvisely s hlubšími společenskými a technologickými posuny. Například ve středověku se vyšlechtěním koní a objevením uzdy a sedla s třmeny zdokonalila technika jízdy, čímž se válečné umění stalo záležitostí šlechticů, kteří měli prostředky pro výcvik a výstroj. Středověký svět se svými hodnotami navíc podporoval vzor křesťanského rytíře oddaného Bohu a panovníkovi, jenž ctí morální kodex a je ochotný zemřít v osobním souboji (na druhé straně tomuto obrazu šlechta, opírající svou moc o násilí a nezřídka sahající k loupeži, často neodpovídala). Zlom přichází se zdokonalením střelných zbraní a rostoucí schopností vládců vybírat daně. Na scénu vstupují stálé žoldnéřské armády. Jsou to profesionálové své doby, podnikatelé s násilím a také s rizikem. Jejich motivací jsou peníze, nikoli ideály nebo obrana země. Průkopník myšlení o politice, Machiavelli, patří mezi renesanční autory, kteří je kritizovali pro neochotu riskovat a možnost, že se nechají přeplatit protistranou. Proti nim stavěl ideál římských legionářů, vojáků rekrutovaných z vlastní populace a motivovaných zájmem své země. Sen o jejich návratu se ale splnil až později.
Éra velkých armád a zavádění branné povinnosti přichází s rozvojem průmyslové produkce. Do konfliktů vstupují čím dál více civilisté – ať už jako rekruti, nebo lidé v zázemí. Revoluce v komunikaci také zapojila do vedení války ve větší míře politiky. Obsluha prostředků komunikace a výroba pro válečné účely se staly záležitostí civilistů, kteří začali splývat s vojáky. To je dost patrné při pohledu na druhou světovou válku, v níž bylo civilní obyvatelstvo vystaveno strádání s postupující frontovou linií, zapojeno do obrovských válečných mašinérií, plošně ohroženo letectvem a od roku 1945 zbraněmi hromadného ničení. Z politiků jsou bohové, držící na mušce osudy lidí. Všichni jsme se stali rukojmími věku atomových zbraní.
Vzhledem ke své ničivé síle se supervelmoci nemohly konfrontovat přímo, to ale neznamenalo nastolení míru. Studená válka byla dobou „válek v zastoupení“, kdy se supervelmoc nestřetla s druhou supervelmocí, ale s jí podporovaným menším státem (např. Korea, Vietnam, Afghánistán). Po studené válce přišly etnické konflikty, spojené s rozpadem států a bojem kmenových či etnických skupin o následovnictví či zdroje. Války se staly válkami obyvatelstva a ve stejné míře válkami proti obyvatelstvu. Ve Vietnamu, Čečensku, Iráku a mnoha dalších zemích vojáci jedné ze stran zahodili uniformy a opřeli se o podporu své komunity. Jak řekl jeden z představitelů partyzánského boje a pozdější čínský diktátor, Mao Ce-tung, partyzán se musí mezi obyvatelstvem „pohybovat jako ryba ve vodě“. Jenže co je pak nejúčinnější pro protistranu, která s těmito „rybami“ bojuje? Otrávit jim vodu. A tak se ve stejné míře, v níž se války proměnily ze sporu mezi armádami spíše v „protipartyzánské operace“, staly zároveň války proti civilistům, od nichž jsou mnohdy partyzáni k nerozeznání. Americká politoložka Mary Kaldor uvádí, že ještě na počátku 20. století byl poměr obětí ve válkách 9 vojáků a 1 civilista. Na konci téhož století je to už opačně – devět mrtvých civilistů na jednoho mrtvého vojáka.
UMĚLÉ DÝCHÁNÍ
Rozlišení mezi vojáky a civilisty bylo spojené s klasickým rozdělením válek na mezistátní a občanské. Jenže dnešní konflikty mnohdy nejsou ani jedním z toho. V Afghánistánu a Iráku porazili Američané stát, s nímž bojovali velmi rychle, v řádu měsíců. Jednalo se ostatně o chabé panství brutálního fundamentalistického hnutí Tálibán a vyčerpanou Husajnovu diktaturu (v níž irácká společnost čelila mezinárodním sankcím). Po ohlášení konce války však následovaly zprávy o dalších bojích, dalších mrtvých a dalších problémech. Válka neskončila, v obou případech se táhne řadu let.
Módním slovem pro popis situace se stal tzv. „selhavší stát“ (failed state). To se používá pro řadu zemí neschopných kontrolovat své území, zabránit aktivitám organizovaného zločinu a reagovat na ty nejzákladnější potřeby lidí. Pokud v takových zemích existuje vláda, nezřídka je jen jedním ze soupeřících gangů, který kontroluje hlavní město a nevelkou oblast kolem něj. Od roku 2005 dokonce existuje tzv. „Index selhavších států“, v němž americká nevládní organizace Foundation for Peace každoročně porovnává na základě řady ukazatelů různé státy a určuje míru jejich „selhání“. V loňském roce obsadily první pětku africké země v čele se Somálskem, Irák byl šestý a Afghánistán sedmý.
Západní země tak nově rozpoznaly jako svůj hlavní bezpečnostní problém nikoli tzv. „darebácké státy“ (rogue states), jejichž vlády je nutné svrhnout, ale především selhavší státy, které jsou nekontrolovatelným zdrojem zbraní, násilí a obchodu s lidmi a s drogami. Války už nejsou popisovány jako svržení tyrana, po kterém si osvobozená společnost oddechne. Namísto toho se líčí jako umělé dýchání poskytnuté umírající společnosti v selhávajících státech. Okupanti nejen porážejí nepřátele zbraněmi, ale také musejí obnovovat rozbitou společnost.
NOVÁ KOLONIZACE?
Klíčovou součástí válečného úsilí se tedy stávají civilisté. Pracovníci nevládek, experti, ale třeba také antropologové zkoumající potřeby komunit. Ti všichni dělají práci, kterou lze stěží kritizovat – staví školy a učí v nich, hloubí studny a snaží se porozumět místním lidem. Rámec, ve kterém se pohybují, ovšem vyvolává pochybnosti: představují totiž i civilní doplněk vojenské okupace, role, jíž plní, má pevné místo ve vojenských plánech. Nejenže je vojáci chrání, často je mohou právem vnímat jako spolubojovníky. Nelze se tedy divit, že některé nevládní organizace podobný přístup odmítají a že kritičtí antropologové protestují proti využití své disciplíny a mluví dokonce o „vojensko-průmyslovo-antropologickém komplexu“, v němž někteří vědci dostanou peníze a privilegovaný přístup k výzkumnému „terénu“, který je pro jiné nedostupný. Výměnou za to se musejí vzdát kritičnosti, a tak se jako předchůdci této disciplíny v 19. století podílejí na novém koloniálním projektu.
Představa „selhávajících států“ kolonizaci skutečně připomíná. Říkáme-li, že stát selhal, říkáme tím zároveň, že jej musíme nahradit. Podobně jako v ideologii 19. století o „břemenu bílého muže“ se i zde argumentuje podřadností chudých zemí pro režim, který je přinejlepším poručnický. Chudé země nemají na to, aby si samy vládly, někdo jiný se o ně musí přinejmenším prozatím postarat.
Je to zajímavý obrat. Bezprostředně po 11. září 2001 se někteří kritičtí intelektuálové v Česku např. Ivan Odilo Štampach a Erazim Kohák, snažili ukázat, že tehdejší útoky měly své příčiny, že vycházely z chudoby a že je vzhledem ke světovým nerovnostem a ekonomickým strukturám pochopitelné, proč existuje vůči Západu i nenávist. Český hlavní proud ztělesňovaný tenkrát třeba Tomášem Klvaňou je ukřičel s tím, že jde především o boj dobra proti zlu. Dnešní prezidentův poradce Ladislav Jakl nám tehdy dokonce vysvětlil, že podobné námitky jsou za terorismus morálně spoluodpovědné. Netrvalo příliš dlouho a Západ poté, co se jeho „boj se zlem“ („válka s terorem“) nesetkal s očekávaným úspěchem, přejal hlavní zaměření na sociální problémy v zemích, kde bojuje. Udělal to však bez potřebné sebereflexe. Nemyslí si nadále, že může tyto problémy řešit jen technicky, tím, že bude do společností správně investovat a dávky násilí a péče vhodně zkombinuje? Aby to totiž mohl provést, musí tamější společnosti nejprve ovládnout, brát je jako objekt. K hledání jiné cesty řešení současných problémů, než je válka, povede tedy zřejmě ještě dlouhá cesta.
