Zájem o ekologii přiletěl na křídlech katastrofických scénářů. Některé se podařilo oddálit, zdroje nedošly tak rychle, jak očekávaly zprávy Římského klubu. Apokalypsa se odkládá, a tím jako by zcela zmizela palčivost problému. Ne, že by katastrofické zprávy nepřicházely – připomeňme si třeba ropnou havárii v Mexickém zálivu v létě 2010, Fukušimu, otřesné obrázky ze zamořených čínských měst nebo novinky o vymírání rostlin a živočišných druhů. Ne, že by se mockrát nedostala ke slovu metafora o žábě, která se dobrovolně uvaří ve vodě, stačí jen postupně zvyšovat teplotu. Co se ale stalo, že dvacet let po summitu v Rio de Janeiru už ekologie není tématem číslo jedna?
Zachraň svět (fandí ti)
Výzvu, kterou ekologie znamenala, společnost přijala. Po svém. Nikoli jako výzvu k vlastní proměně, ale spíš jako potřebu čelit jednotlivým problémům, jejichž řešení se mají věnovat především odborníci a úředníci, případně nevládní organizace, pokud se náležitě „profesionalizují“, aby mohly být jejich partnery. Jestliže některé průzkumy uváděly zkraje devadesátých let, že česká společnost vnímá jako nejpalčivější problém právě ekologické otázky, pak přijaté zákony, technologické inovace, působení ministerstva životního prostředí i náprava některých projevů znečištění po minulém režimu vytvořily dojem, že řešení je „v procesu“. A také že je věcí především odborníků, politiků a aktivistů, a týká-li se v něčem běžných občanů, tak především omezeními.
K něčemu podobnému došlo i na mezinárodní úrovni. Jednotlivé problémy se začaly řešit – postupně, po jednotlivých dílech a někdy tak trochu metodou „krok vpřed, dva kroky vzad“. Panely odborníků a politiků se snažily navrhnout „udržitelný růst“, zatímco mnozí kritici varovali, že „růst“ samotný představuje problém a něco z principu neudržitelného. Diskuse se rozmělnila a z obou stran znělo, že tomu přece rozumí pouze odborníci. Některé firmy, včetně těch, které byly kritizovány jako největší znečišťovatelé, si mezitím všimly, že eko – a bio – je dobré PR. Natřely se nazeleno a nabídly spotřebitelům, že si mohou připlatit za lepší pocit. Často je přitom na celé věci ekologické jenom to PR.
Spotřebovávej šetrně (máš -li na to)
„Ty biopotraviny jsou taky třeba dvakrát dražší. A já nejsem žádnej Bursík, nepronajímám dům v centru Prahy, abych si tohle mohla dovolit,“ říká Jana, hnědovlasá dívka v batikovaném tričku. I namalovaná je šetrnou kosmetikou, která nebyla testovaná na zvířatech a je o to dražší. Teď jí ale k ekologickému spotřebovávání chybějí peníze.
I výzkumy veřejného mínění v Evropě, tzv. Eurobarometru, říkají, že Češi a občané dalších mladších členských států Evropské unie se častěji než jejich západní sousedé domnívají, že by náklady na znečištění měly nést firmy, které je způsobují. Méně jsou schopni či ochotni vidět vlastní podíl. Zjištění průzkumů můžeme číst různě. Lze v nich vidět větší zaťatost proti „těm nahoře“ a zbytky rabské mentality. Můžeme jim ale také rozumět srovnáním reálných příjmů ve „starých“ a „nových“ zemích Evropy. Tam, kde jsou několikrát vyšší mzdy a zároveň se až tolik neliší ceny, se vlastní role „spotřebitelů“ promýšlí jinak.
Výsledky mohou poukazovat obecněji k tomu, co se v různých společnostech považuje za projev dobrého vkusu, etiky či rozumnosti a co se v důsledku stává zdrojem přijetí do společnosti a vlastní skupiny. Sociolog Ronald F. Inglehart studoval od sedmdesátých let minulého století tyto změny v hodnotové orientaci pod pojmem „postmaterialismus“. Lidé narození a vyrůstající v poválečných společnostech blahobytu, kde byly uspokojeny materiální potřeby, kladou větší důraz na postmateriální hodnoty, jakými jsou demokracie nebo ekologická kvalita života. Je tedy ekologie jen pro ty, kdo si to mohou dovolit?
Jen o výši příjmů rozhodně nejde. V Česku máme ve veřejném prostoru silné hlasy, které proti postmaterialismu a ekologii bojují jako proti ideologii – pokud ne rovnou nemorální, tak přinejmenším neracionální. Kdo se omezuje, je vůl a škodí. Je nemorální, protože manipuluje neviditelnou ruku trhu a podlamuje ekonomiku. Nejde tedy jednoduše o to, že bychom jako Jana chtěli žít postmateriálně, ale neměli na to.
Ekologické ovšem není jen to, co se tak označí či samo chápe. Starší generace, která většinou z výzkumů veřejného mínění vychází jako silně materialistická, se často chová mnohem šetrněji než „postmaterialistická“ generace mladší. Může být motivována ekonomickým nedostatkem, etikou šetrnosti (chápané ne nutně jen ekonomicky), tradicí, potěšením z vlastní nezávislosti a zručnosti – třeba v případě venkovského samozásobitelství potravinami. Starší často jednoduše umějí to, co mladá generace už neumí a ani neví, proč by umět měla.
Přišla krize (zapomeňte?)
Jestliže naléhavost ekologické výzvy dlouhodobě utichala, finanční a ekonomické krize 2008 jako by jí zasadila definitivní ránu. Nejsou zdroje. Je třeba šetřit – tentokrát ale nikoli přírodu ale na přírodě a kvalitě života. Národní parky jsou dnes přílišný luxus, přírodní zdroje je třeba v první řadě vytěžit.
Ekologická lekce ale není o ochraně přírody (jako protikladu společnosti). Ekologie je především výzvou modernistickému přístupu, podle kterého je možné poručit větru dešti a mít absolutní kontrolu nad důsledky jednání vlastního nebo druhých. Ukazuje nám provázanost na první pohled nesouvisejících prvků, nejistotu jako součást života a jen dílčí předvídatelnost dopadů našeho chování. Ekologická krize tak souvisí s ekonomickou krizí víc, než by se zdálo. Nejen proto, že kdybychom už dříve pochopili ekologickou výzvu dostatečně vážně a promítli jí do podoby našich společenských institucí, krize, jaká udeřila roku 2008, nemusela vůbec přijít. Také proto, že společnost, která se dokázala uzpůsobit nejistotě a nevypočitatelnosti, si dokáže s krizemi mnohem lépe poradit.
