NP č.394 > FejetonFreud a VelikonoceJan Stern

Redakce Nového Prostoru mne raději nikdy neúkoluje, ono jí úplně stačí, co ze mne vypadne spontánně. Tentokrát mne však poněkud zaskočila opatrným apelem, zda bych se nemohl věnovat Velikonocům. A protože zná mé sklony a aberace, doplnila, že by fejeton mohl býti třebas „rozverně freudovský“.

 

Marně jsem měsíc přemýšlel, co by na Velikonocích mohlo být rozverně freudovského. Zakoupil jsem si Sebrané spisy Sigmunda Freuda, poctivě studoval, komparoval, analyzoval, ale kde nic tu nic. Rozvernou redakci toto sdělení překvapilo. „To nemyslíte vážně. Co pomlázka?! Co vejce?!“ upřesnil svou prosbu nejmenovaný redaktor a vybavil ji dvěma naléhavými kurzívami.

To už jsem byl lehce znervóznělý. Co s tou pomlázkou a vejci jako má být? Co s nimi má nebohý Sigmund společného? Že by pomlázka nějak souvisela s oidipovským komplexem? Ale Oidipus přeci svého otce neumlátil pomlázkou, hezky po starořecku ho zapíchl.

A vejce? No to už jsem úplně mimo. Že by žloutek byl symbolem podvědomí a bílek vědomí? No, dejme tomu. Nechápal jsem sice, co je na tom rozverného, ale zaslal jsem redakci pojednání o žloutku a bílku a pokusil se trochu rozverně naznačit, že by malování na skořápku mohlo snad nějak souviset s volnými asociacemi na pohovce, byť jsem sám dost dobře nechápal jak.

To už ale vzbudilo vyloženě nevoli. Bylo mi naznačeno, že si snad dělám z redakce legraci, že jsem sám zralý na pohovku a že jestli mám nějaké soukromé problémy s pomlázkou, které mi brání velikonoční fejeton řádně hlubinně napsat, dá se to pochopit, leč za bláboly o vytěsnění do žloutku by mi mohl někdo přijet nakopat vejce.

To jsem se ale zase šprajcl já, neboť jednak výhrůžky na mne neplatí a druhak vejce zatraceně podražila a neradil bych nikomu, aby se byť jen zle podíval na plato v mém špajzu. Napsal jsem redakci varovný dopis o svém pudu smrti a chvilku bylo mezi našimi notebooky ticho. Když ale namlouvání s fejetonisty konkurenčních listů skončila na mrtvém bodě poté, co redakce Nového Prostoru odmítla Ludvíku Vaculíkovi dát za každý fejeton nového velikonočního zajíčka a Michalu Vieweghovi maserati, emoce (značně ambivalentní) se uklidnily a páni redaktoři přišli zase s prosíkem.

Dušovali se, že moje vejce nechají na pokoji, prý že ve mně nechtěli vyvolat sebemenší kastrační úzkost (?), ale velikonoční fejeton prý prostě potřebují, neboť už to hoří víc než Freudův doutník, tak ať neblbnu. Primitivní dvojsmysly mi prý vždycky šly (?), tak ať se trochu soustředím a sesumíruju si hezky všechnu tu perverzi, co se ve velikonočních rituálech skrývá, ať si prý vybavím ty zmalované zadečky a ať jim nevykládám, že to nijak nesouvisí se sado-masochismem a možná i s analitou. „Vždyť z toho ten sex přímo tryská!“ psali mi zoufale ti zoufalci.

Ale já jsem asi slepý. Vejce jsou přeci symbolem života a Velikonoce oslavují jaro a vzkříšení. Na zadečky se šlehá jen proto, že to tam nejmíň bolí, a někde se dokonce ani nešlehá, ale polévá vodou, v čemž tedy kategoricky odmítám vidět sublimovanou uretrální erotiku.

Napsal jsem tudíž redakci, že jsem ochoten maximálně považovat kočičky ve váze za svébytné freudovské přeřeknutí skrývající touhu nacpat do vázy kozičky (navíc ta souvislost s pupeny, že, rozumíme si), ale dál už nejsem ochoten jít, neboť jediný sex, který lze na Velikonocích najít, je ten, co by ho rád měl Belmondo se Sophií Marceau ve Veselých Velikonocích, a i ten – jak jsem poťouchle upozornil – se nakonec nekonal, byť proti zobrazeným kočičkám – uznávám – nelze nic namítat.

Redakce věc dále nekomentovala, no, a tak to tady máte. Přeji vám bujaré pučení, veliké noce a během nich krásné, vyložené sny.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Nenápadný půvab perkarbonátu / Jan Stern > NP č.525 > Fejeton Sigmund Freud tvrdil, že po patnáctém roku věku už je charakter člověka pevně dotvořen, „sádře podoben“. Sádru šlo dle jeho názoru poté na lehátku pokropit vodou a tvar duše lehce přeformovat, avšak jen do padesáti let. Po padesátce se sádra změní v kámen a nemá smysl se již o cokoli pokoušet. číst dále Údery otevřenou dlaní / Jan Stern > NP č.460 > Fejeton Existují teorie pravící, že východní bojová umění vznikla tak, že Číňané zkopírovali chvaty vojáků armády Alexandra Velikého při jeho východním tažení. Jenže zatímco Sašovi hošani v boji muže proti muži protivníka prostě flákli nebo kopli, východní lid přiváděl drobnými úpravami dalších a dalších kopií původního originálu bojové chvaty k dokonalosti a takto vzniklo karate, kung-fu, judo a já nevím, jak se ještě všechno to vznešené bitkaření jmenuje. Východní lidy jsou zkrátka v kopírování mistři. číst dále Smrt bravíčkového ducha / Jan Stern > NP č.470 > Fejeton Naši dobu lze kritizovat mnoha způsoby. Pro někoho je příliš konzumní, pro jiného příliš globálně oteplená a pro dalšího příliš nemravná. Mě nic z toho netrápí. Zimu nesnáším a zpěvačky vrtící zadečky, ani konzumace čehokoli neprošlého mi nevadí. Já patřím k těm, kdo skuhrají, že je naše doba málo duchovní. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů