Marně jsem měsíc přemýšlel, co by na Velikonocích mohlo být rozverně freudovského. Zakoupil jsem si Sebrané spisy Sigmunda Freuda, poctivě studoval, komparoval, analyzoval, ale kde nic tu nic. Rozvernou redakci toto sdělení překvapilo. „To nemyslíte vážně. Co pomlázka?! Co vejce?!“ upřesnil svou prosbu nejmenovaný redaktor a vybavil ji dvěma naléhavými kurzívami.
To už jsem byl lehce znervóznělý. Co s tou pomlázkou a vejci jako má být? Co s nimi má nebohý Sigmund společného? Že by pomlázka nějak souvisela s oidipovským komplexem? Ale Oidipus přeci svého otce neumlátil pomlázkou, hezky po starořecku ho zapíchl.
A vejce? No to už jsem úplně mimo. Že by žloutek byl symbolem podvědomí a bílek vědomí? No, dejme tomu. Nechápal jsem sice, co je na tom rozverného, ale zaslal jsem redakci pojednání o žloutku a bílku a pokusil se trochu rozverně naznačit, že by malování na skořápku mohlo snad nějak souviset s volnými asociacemi na pohovce, byť jsem sám dost dobře nechápal jak.
To už ale vzbudilo vyloženě nevoli. Bylo mi naznačeno, že si snad dělám z redakce legraci, že jsem sám zralý na pohovku a že jestli mám nějaké soukromé problémy s pomlázkou, které mi brání velikonoční fejeton řádně hlubinně napsat, dá se to pochopit, leč za bláboly o vytěsnění do žloutku by mi mohl někdo přijet nakopat vejce.
To jsem se ale zase šprajcl já, neboť jednak výhrůžky na mne neplatí a druhak vejce zatraceně podražila a neradil bych nikomu, aby se byť jen zle podíval na plato v mém špajzu. Napsal jsem redakci varovný dopis o svém pudu smrti a chvilku bylo mezi našimi notebooky ticho. Když ale namlouvání s fejetonisty konkurenčních listů skončila na mrtvém bodě poté, co redakce Nového Prostoru odmítla Ludvíku Vaculíkovi dát za každý fejeton nového velikonočního zajíčka a Michalu Vieweghovi maserati, emoce (značně ambivalentní) se uklidnily a páni redaktoři přišli zase s prosíkem.
Dušovali se, že moje vejce nechají na pokoji, prý že ve mně nechtěli vyvolat sebemenší kastrační úzkost (?), ale velikonoční fejeton prý prostě potřebují, neboť už to hoří víc než Freudův doutník, tak ať neblbnu. Primitivní dvojsmysly mi prý vždycky šly (?), tak ať se trochu soustředím a sesumíruju si hezky všechnu tu perverzi, co se ve velikonočních rituálech skrývá, ať si prý vybavím ty zmalované zadečky a ať jim nevykládám, že to nijak nesouvisí se sado-masochismem a možná i s analitou. „Vždyť z toho ten sex přímo tryská!“ psali mi zoufale ti zoufalci.
Ale já jsem asi slepý. Vejce jsou přeci symbolem života a Velikonoce oslavují jaro a vzkříšení. Na zadečky se šlehá jen proto, že to tam nejmíň bolí, a někde se dokonce ani nešlehá, ale polévá vodou, v čemž tedy kategoricky odmítám vidět sublimovanou uretrální erotiku.
Napsal jsem tudíž redakci, že jsem ochoten maximálně považovat kočičky ve váze za svébytné freudovské přeřeknutí skrývající touhu nacpat do vázy kozičky (navíc ta souvislost s pupeny, že, rozumíme si), ale dál už nejsem ochoten jít, neboť jediný sex, který lze na Velikonocích najít, je ten, co by ho rád měl Belmondo se Sophií Marceau ve Veselých Velikonocích, a i ten – jak jsem poťouchle upozornil – se nakonec nekonal, byť proti zobrazeným kočičkám – uznávám – nelze nic namítat.
Redakce věc dále nekomentovala, no, a tak to tady máte. Přeji vám bujaré pučení, veliké noce a během nich krásné, vyložené sny.
