Tenhle kalendář by vás na první pohled nezaujal. Třebaže jsou na jednotlivých listech nahaté fotky, modelky byste mezi nimi hledali jen těžko. Místo nich tu vystupují různí lidé, často v pokročilém věku. Na idylických výjevech z amerického venkova pózují rozesmátí farmáři, servírky či automechanici. Ty nejchoulostivější partie mají zakryté nákupní taškou, kloboukem, případně čerstvě ulovenou rybou. Kalendář působí vtipně, je k mání za třicet dolarů a má svůj zvláštní význam. Jedna žena se dostala do velkých potíží. A její kamarádi se jí pokusili nafocením a prodejem kalendáře prodloužit život. Ta žena se jmenuje Toni, je jí dvaapadesát, má čtyři děti a vede autodílnu v jednom městečku ve státě Minnesota. Před pár lety jí doktoři našli rakovinu prsu. A jako by to nestačilo, vloni, uprostřed náročné léčby, dostala od své pojišťovny dopis, ve kterém stojí, že vyčerpala svůj finanční limit. To znamená, že si musí platit všechny nákladné léky a chemoterapie z vlastní kapsy. Jedna dávka chemoterapie přitom vyjde na celých třicet čtyři tisíc dolarů. Toni proto musí prodat střechu nad hlavou i svoji malou firmu. Jenže ani to nakonec stačit nebude. Proto ten kalendář, proto ta snaha lidí kolem. Je to příběh, který zná mnoho Američanů: Celý život pracovali a platili si pojištění. Když ale onemocněli, pojišťovna jim kvůli vysokým nákladům na léčbu oznámila, že vyčerpali limit, nebo jim dokonce pojistku úplně zrušila. Nejenže pak zápasíte s těžkou chorobou, ale doma se vám hromadí účty v hodnotě desítek či dokonce stovek tisíc dolarů. Příčina je prostá: Pojišťovně se prostě „nevyplatíte“. Říkáte si, že to je zlý sen? Nikoli. Jen systém soukromého amerického zdravotnictví.
V průmyslové mlze
Podívejme se na věc z druhé strany. Pan Wendell Potter pracoval téměř dvacet let na nejvyšších postech v soukromých zdravotních pojišťovnách. „Vím, jak se zbavovat nemocných, abychom uspokojili své investory,“ představil se před třemi lety tento nenápadný, prošedivělý muž na slyšení v americkém Senátu. Někdejší vládce nad zdravím lidí nevydržel a začal mluvit. O své zkušenosti se zdravotními pojišťovnami dokonce napsal knihu Deadly Spin (Smrtící spirála). Vysvětluje v ní, že každá pojišťovna má stanovenou přesnou výši, do které se jí vyplatí hradit lékařskou péči. Pokud je suma překročena, nastoupí tým lidí, kteří vymýšlejí, jak se pacienta zbavit. Tu zruší pojistku, protože jste nezadali drobný údaj do formulářů, tam najmou doktora, který za úplatu označí vaši léčbu za nepotřebnou. Ve vážnějších případech, jako je rakovina nebo srdeční choroba, se de facto jedná o rozsudek smrti.
Pojistek je navíc mnoho a hlavně ty lacinější nemusí garantovat vůbec nic. Potřebujete ošetřit zlomenou ruku? Je samozřejmé, že za to zaplatíte pár set dolarů. Pojišťovna má totiž stanovený nejen horní strop, který nesmíte při léčbě překročit, ale i spodní limit, do kterého vám nic neproplatí. Tenhle limit obvykle činí několik tisíc dolarů, a dokud ho nepřekročíte, stejně všechno hradíte z vlastní kapsy. Zlomenina je prostě příliš „laciná“, zatímco rakovina moc drahá.
Důvod k takovému chování je prostý: Pojišťovny obchodují se svými akciemi na burze. A výše jejich akcií je přímo úměrná tomu, jak velký mají zisk. Vydají-li na zdravotní péči příliš mnoho peněz, cena jejich akcií letí dolů. Podaří-li se jim naopak náklady na péči co nejvíce snížit, cena akcií stoupá. Podobná logika samozřejmě platí i u výše prémií manažerů.
Dodejme, že rétorika, se kterou americký zdravotní průmysl své chování zdůvodňuje, je dobře známá i při zavádění reforem v Česku: Náklady na zdravotní péči jsou vyšší, lidé jsou nemocnější a populace stárne. Víc a víc lidí údajně využívá péči, kterou ve skutečnosti nepotřebují, náklady se vymykají kontrole, a tak se musí šetřit. Někdejší manažer Wendell Potter na to ale namítá: „Je to jen mlha, která záměrně odvrací pozornost od skutečných problémů.“ Pojďme se na ně podívat. Riziko podnikání Emma vyučuje historii na univerzitě v Miami. Je jí dvaašedesát, ale vizáží vypadá o dobrých patnáct let mladší. Snaží se udržovat v perfektní kondici: Pravidelně běhá, cvičí jógu, je vegetariánka. Jenže, jak známo, nemoc si nevybírá. Před pár lety této subtilní ženě našli nezhoubný nádor. Na operaci musela odjet do Bolívie, kde dříve studovala, protože v USA by na zákrok neměla. Její pracovní smlouva totiž nezahrnuje zdravotní pojištění. Operaci prodělala v bolivijské metropoli, La Pazu, za přijatelnou cenu včetně rekonvalescence. Po návratu domů ale její problémy neskončily.
„Chtěla jsem se nechat pojistit, ale průběh byl vždycky stejný,“ vysvětlovala nám Emma svoji situaci vloni v létě nad šálkem kávy. „Zaplatila jsem vstupní vyšetření, vyplnila spoustu formulářů, ale po čase mi pojišťovna sdělila tentýž verdikt: Nepřijímáme vás. Mohla jsem se sice odvolat, což jsem vždycky vyzkoušela, ale k ničemu to nevedlo. Důvodem byla pokaždé ta prodělaná operace. Pojišťovnám sloužila jako záminka, že můžu vážně onemocnět a léčba bude moc drahá. Všichni víme, že když je vám kolem šedesátky, máte velký problém sehnat pojištění. Vlastně byste neměli žít,“ vyprávěla tehdy smutně. Od té doby se ale něco přeci jen změnilo: Emma nakonec pojištění sehnala. Jen ji vyjde na polovinu platu, asi sedm set dolarů měsíčně.
Emma bude muset čekat ještě pár let do důchodu. Pak bude mít nárok na základní péči. Do té doby bude muset hlavně platit. Řeči o kvalitě komerčního zdravotnictví totiž zakrývají, že hlavním zájmem politiků a privátních pojišťoven není zdraví lidí, ale zisk. Vše začíná od toho, že velké pojišťovny mají monopol na trhu a mohou libovolně zvyšovat náklady na péči, stejně jako výši pojistného. Větší počet lidí pak musí platit vyšší a vyšší částky za stále dražší zákroky. Vidina zisku přitom klesá s narůstajícím věkem a vaší špatnou kondicí. Pojišťovny se proto předem zdráhají podstoupit riziko platit léčbu vážné, a tudíž pro ně příliš nákladné nemoci. Částka za pojistné je v takovém případě přímo úměrná podnikatelskému riziku.
Reforma pro Kimberley
Trojici našich příběhů uzavírá Kimberley. Je o něco mladší než Emma a má za sebou úspěšnou kariéru fotografky pro prestižní americký týdeník Time. V osmdesátých letech pro něj přinášela reportáže z válek ve Střední Americe. Kim je od rány, kdysi se nebála fotit partyzány v Salvadoru, ale svoji práci v nebezpečných podmínkách zaplatila žloutenkou typu C. Poté, co její místo obsadili mladší kolegové, i ona se ocitla bez pojištění. Dnes působí jako fotografka na volné noze a přežívá jen díky známému doktorovi, který její nemoc léčí načerno. Léky jí vyjdou na tisíc dolarů měsíčně a o dobrém pojištění si může nechat zdát: V devětapadesáti, s diagnózou hepatitidy C, má smůlu.
„Když v prezidentských volbách vyhrál Barack Obama, brečela jsem dojetím,“ vypráví ve svém bostonském bytě. „Ne, že bych si o něm dělala iluze, ale byl pro mě jedinou nadějí, že budu ještě nějaký čas žít.“ Obama nastoupil do úřadu se slibem provést zdravotnickou reformu. Ta dnes počítá se zvýšením státní podpory na péči pro chudší a staré lidi. Měla by přinést hlavně snížení cen léků a rozšíření základní zdravotní péče.
Jenže Obamova reforma zároveň budí velké rozpaky. Její původní záměr byl ambicióznější – zavést celonárodní pojištění pro Američany z veřejných zdrojů. Během projednávání reformy však na senátory a kongresmany nastoupila těžká kavalerie farmaceutické a pojišťovací lobby. Uvádí se, že na jednoho člena Kongresu působilo asi šest lobbistů a na kampaň proti reformě bylo vynaloženo asi 380 milionů dolarů. Výsledkem proto není veřejný fond péče, ale jen pojištění u soukromých pojišťoven, kterým bude náklady za chudší lidi částečně dotovat stát. Jedná se o výhodně zajištěný byznys pro velké korporace.
Jarmark zdraví
Kolem padesáti milionů Američanů dnes nemá žádné pojištění a musí se spoléhat na programy pomoci od federální vlády. Získat takovou pomoc je však často obtížné a výše nákladů za léčbu beztak vysoká. Takovým lidem pak například nezbývá nic jiného než ujet pár tisíc kilometrů a zkusit se protlačit na tzv. „jarmark zdraví“. Jde o každoroční setkání, které se koná na různých místech USA. Lidé jsou tam zdarma ošetřováni dobrovolníky, kteří běžně působí v oblastech jako je Haiti, a podstupují operace ve stanech, stájích i pod širým nebem.
„Stál jsem uprostřed rozbahněného prostranství a připadal si jako ve válečném filmu. Stovky lidí, na které pršelo, tam čekali v nekonečných frontách,“ popisuje svůj zážitek z „jarmarku“ nám už známý manažer Wendell Potter, který se rozloučil s vrcholnou pozicí v soukromé pojišťovně. „Zubaři pracovali na dešti a kromě zástěn u operačních stolů ve stájích nikde nebylo soukromí. Uvědomil jsem si, že tihle pacienti by klidně mohli být moji blízcí,“ píše Potter v jedné z kapitol své knihy, kterou nadepsal slovy: Amerika vstupuje do třetího světa.
