Zašlá sláva chátrající bruntálské nemocnice již téměř není vidět. Zabedněná okna, oprýskané omítky, opuštěné stavby a nedokončené výkopy. Policejní hlídka, která za šera křižuje sem a tam, dodává tomuhle místu až hororovou atmosféru. Kdysi tu bývala známá porodnice, špičková chirurgie, ortopedie, početná lůžková oddělení, jídelna, park a kotelna. Dnes nemocnice zeje prázdnotou, to, co z ní zbylo – limitované lůžkové oddělení a některé ambulance – bylo přesunuto do budovy vedlejší polikliniky. Vítejte ve světě racionalizace provozu.
To už není nemocnice
Po privatizaci v roce 1993 nemocnice často měnila kabát, ale pád byl rychlý a strmý. Prostřídalo se tu několik majitelů, názvů, smělých plánů i obchodních strategií. Ta z roku 2004 vedla ke krachu nemocnice a k následnému konkurzu. Výsledkem těchto transformací se nakonec stala současná podoba ústavu s malebným jménem Podhorská nemocnice, a. s. Tu spravuje skupina Agel spojovaná se jménem ocelářského magnáta Chrenka. Agel je známý svou převahou v počtu zdravotnických zařízení v Moravském kraji. Bruntálští, Rýmařovští a celá spádová oblast si tak na vlastní kůži jako jedni z prvních zažívají jeden z největších polistopadových experimentů – nástup soukromého sektoru do oblasti poskytování péče o lidské zdraví.
Pečlivě marketingově propracované webové stránky Podhorské nemocnice se pyšní individuálním přístupem k pacientům. Důraz na prezentaci zařízení je více než patrný. Avšak prohlášení o zvyšování kvality, firemní kultury a o efektivitě vnitřních procesů působí v Bruntálu jako pěst na oko. „Cože, ty píšeš o naší nemocnici? Vždyť tady žádná není,“ říkají totiž místní. Podobně mluví i chirurg, který v nemocnici dříve pracoval: „To je tak. Oni si tam nechali jenom to, co vydělává. Všechno ostatní zrušili. To ale přece nejde, to už potom není žádná nemocnice.“
Procházím se chodbami nemocnice která v povědomí lidí neexistuje. Propagační materiály a reklama společnosti Agel a jejich Průmyslové pojišťovny jsou všudypřítomné. Nadstandardní jídelníček, hotelové služby, ceníky a barevné plakáty s usměvavými sestřičkami... Při sledování téhle marketingové strategie si připadám víc jako zákazník než jako pacient. Takhle jsem české zdravotnictví neznala.
Uzavřený koloběh
Agel vlastní a spravuje nejen řadu nemocnic a zdravotnických zařízení napříč Moravou, ale jako jediná soukromá firma v ČR má také samotnou zdravotní pojišťovnu (Česká průmyslová). Založení této zdravotní pojišťovny pak provázely známé příběhy o mnohdy neetickém a pochybném náboru oveček, potřebných padesát tisíc pojištěnců se nakonec sehnat podařilo. Agel přežil porodní komplikace, posílil, a nakonec i expandoval. Vytvořil uzavřenou strukturu, která umožňuje vysněný kolotoč: Agel pojištěnec – Agel pojišťovna – Agel nemocnice – Agel lékaři – Agel distribuce, vše pod jednou firemní hlavičkou. Mnozí kritici tvrdí, že právě tak vzniká neetické a monopolní prostředí, ve kterém soukromník nejen získává značné státní peníze ze zdravotního pojištění, ale hlavně s nimi v této struktuře může zacházet, jak se mu zlíbí. Aby toho nebylo dost, pojišťovna Metal Alliance nedávno zveřejnila svůj zaměr sloučit se s Chrenkovou Průmyslovou. To vyděsilo i ministra zdravotnictví Hegera. Není totiž tajemstvím, že pokud se Česká průmyslová zdravotní pojišťovna s Metal Aliance sloučí, stane se po Všeobecné zdravotní pojišťovně druhou největší pojišťovnou, a získá tak nejen velký balík peněz, ale i obrovský vliv na podobu českého zdravotnictví.
Agel se naopak netají tím, že prakticky usiluje o zavedení takzvané řízené péče podle amerického vzoru, jehož obhájcem byl ministr Julínek. Principem řízené péče je to, že lékaři jsou zaměstnanci pojišťovny a této pojišťovně patří také nemocnice. Pojišťovna uzavírá se svými klienty smlouvu, podle níž smějí navštěvovat jen předem vybrané lékaře a nemocnice. V praxi pak pacient bude smět chodit jen k lékařům dané pojišťovny, jinak péči zaplatí ze svého. Argument, že tento systém šetří peníze, poněkud opomíjí fakt, že tyto ušetřené peníze se následně stanou ziskem dané zdravotní pojišťovny. Hypoteticky vzato, pokud pojišťovna bude schopná diktovat, které zákroky budou hrazeny a které naopak ne, do popředí zájmu pak může stavět zisk před zájmem pacienta.
Nepište tam mé jméno
Přestože Agel o vytvoření této uzavřené struktury usiloval a usiluje, Julínkova nedokončená reforma to nakonec plně neumožnila, a tak i Průmyslová musí dnes hrát stejnou hru jako ostatní zdravotní pojišťovny. Novinkou, kterou nemocnice mohou využít ve svůj komerční prospěch, se potom stávají pouze nově zavedené nadstandardy. V praxi to znamená, že od začátku tohoto roku nově platíme to samé zákonné zdravotní pojištění jako kdysi, jenomže to dnešní nám nyní nově garantuje pouze nejlevnější lékařskou péči. Na všechno ostatní tu budou zavedené právě tyto nadstandardní zdravotnické služby. Jenže co tyto standardy – nadstandardy vlastně znamenají? Kdo o nich rozhoduje, a hlavně kdo o nich bude rozhodovat do budoucna? Stane se standard tak jako v USA, postupně chudinskou péčí, která nezajistí kvalitní léčbu? Můžeme důvěřovat našim zákonodárcům, že nebudou dál utahovat šrouby? Odpověď mi poskytne zdravotní sestra na jednom z klíčových oddělení místní nemocnice. „Od ledna tu máme ten balíčkový systém. Na pacienta dostaneme třeba sedmnáct tisíc a hotovo. V praxi to znamená, že tu máme člověka po infarktu, proběhne operace a pak ho musíme poslat domů. Žádná následná péče. Rehabilitace. Nic.“ Péče o nemocného spadne v mnohem větší míře na jeho rodinu. „Ale rodiny přece nemohou zajišťovat následnou péči, neví, jak na to. A bude hůř, všechno je čím dál dražší, péče bude méně a méně. A prosím vás, nepište tam, jak se jmenuji, přišla bych o práci, a jinou tady v regionu nenajdu,“ dodává smutným hlasem. Pod svým jménem odmítají mluvit i další lidé. Strach o místo spolehlivě zavírá ústa.
Cesta kam?
Zažili jsme si zavedení poplatků, vstup soukromníků do zdravotnictví i boom soukromých pojišťoven. Objevovaly se obavy o předávání citlivých dat do soukromých rukou. Zaznívá, že zdraví se začíná čím dál tím víc stávat pouhým zbožím. Jsou obavy na místě? „Zavedli poplatky, aby se vyhnali chroničtí vymetači ordinací. Jenomže místo toho tu máme ordinace plné důchodců v teplákách a papučích. Nemají peníze, říkají mi, paní doktorko, nic mi nepište, nemůžu si to stejně koupit. Láme vám to srdce, tihle lidé si nemohou dovolit zdravotní péči ve státě, který přitom má všeobecné zdravotní pojištění,“ líčí svou frustraci místní obvodní lékařka. Do čekáren dnes s sebou nosíme peněženky, aniž bychom věděli, kolik v ordinaci nakonec necháme. Podstupujeme operace bez následné péče, jsou nám odmítány standardy jako neadekvátní řešení. Rozšiřuje se spektrum lidí, kteří si zdravotní péči či léky nemohou dovolit, a to vše v dobách, kdy si platíme zdravotní pojištění. Byznys a lidské zdraví by se slučovat neměly. Nefunguje to. V Americe v čekárně servírovali kafe a výběr prestižních magazínů, pokud jsme v ruce třímali kreditní kartu. Jenže spousta lidí ji nemá.
Zdravotní systémy jsou různé napříč světem, některé vysoce funkční, některé méně. My směřujeme k americkému modelu právě v době, kdy se Obamova administrativa snaží změnit situaci, za níž v jedné z nejbohatších zemí světa nemají desítky milionů lidí pojištění. Nevratné změny přibližují řízenou péči i další prvky systému, který nefunguje ani v mnohem bohatší společnosti. Neměli bychom hledat inspiraci spíše někde jinde?
Autorka je spolupracovnice redakce.
