Původně jsem Šrutovu studii považoval za nemístný idealismus, možná dokonce buržoazní. Vkrádalo se mi na mysl slovíčko pavěda, ba měl jsem nutkání kontaktovat klub skeptiků Sisyfos a požádat o zákrok. Byl jsem skeptický jak agentka Scullyová v první sérii Akt X, jenže ouha! Výzkum v oblasti domácích a jiných skřítků ze mne brzy udělal Foxe Muldera napříč sériemi, jen tedy jeho vlahý pohled trefit ještě neumím, zde mne poněkud zrazují geny.
Na Šrutově práci mne dnes vadí jediné, že spoustu tajuplných trpasličích bytostí opomenul. Na jednu stranu to chápu, bestsellery potřebují své dvojky a trojky. Na druhou stranu je to neodpovědné, neboť spisovatel je přeci i svědomím národa, národností a subkultur a měl by burcovat, je-li díky vnitřnímu ostrozraku varován před nebezpečím. A ta existují. Popravdě, skřítci požírající ponožky jsou ještě ti méně nebezpeční, mnohem záludnější jsou Šmodrcháči. To jsou opravdoví parchanti! Pokud si myslíte, že je doma či v šuplíku v práci nemáte, tak prosím věnujte nějaký čas soustředěnější badatelskou pozornost sluchátkům. Od mp3, od mobilu, od čehokoli. A vůbec jakýmkoli kabelům. Na ty větší, tučnější, si Šmodrcháči málokdy troufnou, oni jsou krom záludnosti také dosti zbabělí. Ale takové ty tenké šňůrky před nimi nejsou v bezpečí. Nebo snad máte nějaké jiné, racionální vysvětlení, jak se ty šňůrky od sluchátek vždy zamotají a vytvoří kombinaci několika uzlů? Pozor pánové sisyfáci, já chodil čtrnáct dnů do skauta, poznám dračí smyčku i škotovou spojku! Mně nebude nikdo povídat, že tato vysoce sofistikovaná zauzlení vznikají nahodilými procesy. Kdepak, za tím je inteligence. Ne, já budu odvážnější: za tím je civilizace! Spiknutí! Invaze!
Zatím nevím, co Šmodrcháči svým zauzlováním kablíků sledují. O Flusnících však již mám jasno. Jim jde o prosté ponižování člověka. To jsou zkrátka mezi skřítky takoví provokatéři. Asi jste se s těmito škodiči již také setkali. Tedy pokud v restauracích užíváte či si domů kupujete smetanu do kávy. Ano, takovou tu malou smetanku v těch umělohmotných džbírcích. Pokud jste se s tímto gastronomickým vynálezem někdy konfrontovali, jistě víte, že při jakémkoli způsobu otevření na vás smetana vždy tak trochu vyprskne. Sám jsem zkoušel vše, jak tomu zabránit. Přistupoval jsem k těm vaničkám s hodinářskou jemností. Ale nakonec jsem pochopil, že v technice otevírání to není. Jev vyprsknutí totiž stejně odporuje veškerým fyzikálním zákonům. Dnes už prostě vím, že tam vevnitř je vždy schovaný Flusník, který je zkrátka zlovolný a proti zlovůli transcendentální bytosti přírodní zákon nic nezmůže.
Většina skřítků jsou šmejdi, jinak to říci nemohu. Některé však člověk dokáže aspoň trochu pochopit. Ne snad sympatii, ale určitou lítost ve mne budí Deodoranti. Ano, jistě je také znáte. Dle staré terminologie jsou to elementálové, dnes je nazýváme přesněji lemtalové, to jsou ti, co nenápadně lemtají chemické látky v deodorantech (zejména pánských), takže domů si z krámu nesete mocně natlakovanou, vonnými látkami napěchovanou nádobu, pak tři rána stříknete něco málo směsi na problematické partie a nádobka je náhle prázdná. Samozřejmě nevěřím, že by nás kosmetické korporace snad okrádaly nebo si z nás dělaly legraci. To skřítkové Deodoranti ucucávají ty vonné směsi, to kvůli nim na záhyby těl nezbývá. Ale u těchto trpajzlíků člověk musí chápat, že jsou zkrátka závislí, svého druhu tedy nemocní. To samé samozřejmě platí o Propiskáčích, kteří sají náplně z propisovacích tužek. Na nich však obdivuji jednu věc – že dokážou tu modrou tuhu vždy vysát, a přitom vytvořit optickou iluzi, že modři je v náplni propisky stále po okraj. Jak je tohoto jevu dosaženo, stále není dostatečně prozkoumáno. Vědeckých úkolů je před námi tedy ještě mnoho. Každopádně však platí: největší vítězství trpaslíka spočívá v tom, že nás přesvědčil o své neexistenci.
