Naštěstí nejsme v situaci, kdy bychom si museli kupovat další právo pobytu zde na světě, jak to líčí sci-fi literatura a film. V poněkud jiné situaci jsou vážně nemocní, jejichž léčba stojí nemalé prostředky. Zvážit, kdy má ještě další léčba smysl, přináší reálné prodloužení života a jeho náležitou kvalitu, je nelehká eticko-medicínská otázka, ovšem také finanční. Čím dál tím více finanční. Posledním arbitrem by však jednoznačně měl být názor samotného pacienta, jeho záměr s vlastním životem, jinak skončíme u pošlapání základní lidské důstojnosti a vyčíslování nevyčíslitelného.
Přesně k tomu bohužel směřuje návrh zdravotnické reformy, podle které by měla být hrazena jen péče v ceně trojnásobku HDP na hlavu, tj. cca dva miliony, prodlužující život nejméně o rok. Otvírá se tím Pandořina skříňka sporných kritérií a těžko dokazatelných odhadů. Ne že by nebylo třeba zamyslet se nad smysluplností urputné léčby pacientů v terminálním stádiu – možnost jejího odmítnutí reforma obsahuje také a každý rozumný lékař potvrdí, že už tu měla být dávno. Ale dělat z výše domácího produktu hodnotu rozhodující o životě a smrti je trochu příliš.