NP č.390 > ReferátJdeme si pod nos?Margita Mucki

„Ha, ty máš novou aviváž!“ vykřikla jsem, zmámena čichovými vjemy, jen co kamarádka vstoupila do kavárny. Její povytažené obočí vysvětlilo se vzápětí. Pro mě ostrý, chemický, prádelnu asociující odér, jemuž i káva podlehla, byl její nový parfém. Vytoužený, vysněný, dlouho sháněný a k tomu všemu adekvátně drahý.

 

Vůně mají nad našimi životy opravdovou moc. Stačí jeden závan a dějou se věci. Erotické třeštění. Nával nauzey. Živá vzpomínka na vůni olivového oleje použitého loni na… no řekněme, že na masáž. Kadidlo a jistota, že božská přítomnost je na dosah ruky. Záchvat hladu. Téměř neovladatelné slinění. Slzy. Kýchání, vedle nějž je mořský vlk za dámičku. Spánek nebo nenadálá bdělost. Regres do předškolního věku. A přitom se neděje nic zvláštního. Jen (mi) něco zavonělo.

 

Jak si kdo zavoní, tak si lehne

Jako kdejaké jiné slovo, tak i „parfém“ pochází z latiny. Konkrétně z „per fumum“, což znamená „prostřednictvím kouře“. Pálení listů, chroštíček, dřev či libovolných hořlavin a navazující vyrábění aromatického dýmu je odpradávna součástí nepřeberného množství rituálů. Správné zavonění je prostě způsob, jak na sebe strhnout pozornost bohů. A to zdaleka není vše. Jeden pohled do libovolného časopisu pro dámy a hle. Levandulová vůně uspává, heřmánek uklidňuje, káva stimuluje, borovice pročišťuje, granátové jablko uvolňuje a trocha toho čpavku vzbudí kdekoho. Druhý genderový pól ve svých tiskovinách upozorňuje na odéry, jimž žena vystavena, stává se povolnou, dychtivou, dovádivou a tak vůbec uživatelsky přívětivou. Vůně prostě každého člověka provází, někdy také výrazně předchází a protahovaně následuje. Individuální přirozená vůně každého jedince se proměňuje nejen v průběhu dlouhodobého vývoje, ale i během jednoho dne či v návaznosti na aktuální prožitky a duševní hnutí. Stohy papíru popsaného poznatky o magickém vlivu feromonů, stejně jako ty, které jim oponují, autorka právě odvážně shrnuje do věty „když nám někdo či něco nevoní, nedá se s tím nic dělat“. Nevěřícímu čtenáři nabízí vzpomínku na to, co se dělo, pobýval-li v místě či společnosti, jejichž odér mu nebyl příjemný, případně ho iritoval. Co dělal žaludek? Bylo možné se soustředit? Objevovaly se myšlenky na útěk? Dlužno podotknout, že nepříjemná vůně není rovna pachu. Stačí mírná dráždivost či iritace a tělo s myslí v jednom šiku bryskně rozvíjí plán, jak se takového zážitku ušetřit. Na druhou stranu – většina z nás udělá psí kusy, aby okolí a sobě voněla příjemně.

 

Jako zlato a drahé kamení

Zámořské objevy jsou vcelku prima věc, nový kontinent navíc lidstvo jistě užije a Kolumbus byl nepochybně machr. Z pohledu milovníka vůní je ale záměna Indie a Ameriky chyba jen těžko omluvitelná. Logicky, protože mezi bramborou a vonnou esencí lze najít řadu podstatných rozdílů. Kryštofovi orientačně zdatnější cestovatelští kolegové byli při návratech ze svých výprav na rozdíl od něj vítáni koupěchtivými davy. Vonné masti, parfémy, koření a další aromata vypouštějící substance, které přiváželi, šly prostě na dračku.

Žádný ze jmenovaných statků nebývá zdarma, jejich vlastnictví proto bylo dlouhou dobu výsadou majetnějších vrstev. Chudina voněla loukou, sluncem či jinými, spíše hypotetickými či literárně konstruovanými aromaty. Okolo vůní, sebeovoňování, parfémování okolí a vůbec vylepšování prostředí se rychle rozrostl výnosný byznys. Je známé, že v období baroka či rokoka šlechta dávala opakovanému parfémování přednost před běžnou hygienou. I v čistotnějších historických epochách patřila příjemná vůně k znakům lepší společnosti. Vedle šperků se parfémy staly také oblíbenými dary vyjadřujícími majetnost darujícího, úctu a také určitý intimní vztah k obdarovanému. I v současnosti zůstávají voňavky a další kosmetické výrobky jednou z nejčastějších pozorností věnovaných ženám. A pokud by nestačilo, aby voněla ona osoba sama, je k mání nepřeberné množství prostředků, které provoní prostředí, v němž se pohybuje, od auta až po obývací pokoj.

 

Voním (se), tedy (cítit) jsem

Díky matce přírodě každý z nás máme svou vlastní vůni, typickou, jedinečnou a neopakovatelnou. Zahrnuje tóny příjemné, smyslné, dráždivé i jasně nelibé. Pravděpodobně proto tak pečlivě vybíráme ty, kteří se s ní mohou seznámit. A teď přichází další otázka na čtenáře namířená: kdo z vašeho okolí vás zná bez parfémů, antiperspirantů a jiných vonítek? A kolik osob tak znáte vy? Moudré výzkumy, stejně jako prostá pozorování ukazují, že jen nejbližším osobám jsme ochotni se vystavit bez umělých chemických mimikry a jen je tak přijímáme. V kontaktu s širším okolím modifikujeme vlastní vůni a vědomě ji tak využíváme jako komunikační kanál. Co jiného znamená navonět se těžkým parfémem do baru, svěží energetickou vůní na návštěvu tchýně a decentní toaletní vodou na schůzku v hypoteční bance? Stiskem rozprašovače tak zatahujeme zip sociální role, do níž jsme právě vklouzli.

Reakce širokého okolí ve valné většině potvrzují socializační funkci vůně coby dotvoření či doladění role a statusu. U chlapíka v onucích, jenž žádá o příspěvek na pivo, neočekáváme kořeněný závan Fahrenheita či Hugo Bosse, univerzitní profesor osvěžený pitralonem by nás vyvedl z míry. Logicky pak i sama aktivita vonění (se) je ovlivňována společenským tlakem a jeho hlavním hlasatelem, tedy médii. Výše již zmiňované mrknutí do dámských občasníků jasně ukazuje, že skutečná žena odděluje vůně denní, odpolední, večerní, flirtující, pracovní, letní, zimní, vánoční, brigádnické, masopustní a podobně. Oko spočine i na článku upozorňujícím, že určitý parfém je právě v kategorii „must have“ a nevlastnit ho znamená vlastně dobrovolné společenské suicidium. Aktuální pojetí vlastně vůni z individualizované polohy posouvá směrem ke striktním pravidlům. Sdílené předpisy pak jasně určují, jak, kdy a čím je vhodné, případně nutné, vonět.

 

Kde nic není, ani nos nebere

Mohlo by se zdát, že zaujetí vůněmi a jejich ovlivňováním je bič, který si na sebe lidstvo dobrovolně upletlo a my se jím teď šplhounsky mrskáme. Co by se stalo, kdyby se k nám vůně, závany či pachy všeho druhu vůbec nedostávaly? Kdyby čich, který nám všechny takové zážitky zprostředkovává, najednou selhal? Není nic snazšího, než se optat na zkušenosti osob, které o tento smysl přišly. Čtyřicetiletá Pavla říká: „V dobře vytopené tramvaji razící si cestu noční Prahou mi čich nechybí… ale bramborák už prostě není až tak bramborovej.“ Čich a všechno, co nám zprostředkovává, prostě dotváří obraz světa. Ke kompletní životní mozaice patří jak uměle vytvořené Živé květy, tak Chanel, kadidlo stejně jako domácí osvěžovač vzduchu, novotou vonící miminko i zpocený chlap. Autorka, která se právě zotavuje z rýmy a radostně znovu očichává svět, proto končí svůj text výzvou: Čichejme si a voňme si! A někdy prostě jen sami sebou!

 

Autorka je zakládající členkou umělecké skupiny KZL, momentálně voní směsí propolisového balzámu a parfému Kenzo Flower.

 


autor / Margita Mucki VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA