Internet je ideálním prostorem pro hudební desperáty, pro něž jsou formáty nahrávacích společností příliš těsné. Vyvěsit své album na síť a upozornit na něj přes vlastní web je radikálním gestem nezávislosti; mezi muzikantem a posluchačem najednou nejsou žádní prostředníci. Na druhou stranu se „weboví střelci“ musí smířit s tím, že vstupují do oceánu podobných malých projektů, o nichž se s pomocí vydavatelů (s patřičnými kontakty na novináře) nikdo nedozví. Tady je třeba se uklidňovat, že skutečně povedené věci nakonec vyplavou na povrch díky internetové šuškandě – třebas to nějakou dobu trvá.
Domácí anonymní projekt Kittchen ze severočeského městečka Doksy vypustil své debutové album Menu přes portál Bandcamp už v květnu letošního roku. Více se o něm ale začalo psát až na konci prázdnin a i v polovině října pořád platí, že o něm stále ví jen hrstka zasvěcených. Na jednu stranu je to důkaz, že u nás hudební publicistika částečně selhává v objevování talentů a nadějných projektů (čest výjimkám). Na stranu druhou jsou autistické lo-f i experimenty Kittchen skutečně nejspíše určené jen hrstce posluchačů, kteří se nenechají odradit divnými zvuky a efekty.
Kittchen je v jádru písničkář, který ale své melodie hrané na kytaru posouvá do oblastí experimentu kutilskými „zásahy“ kuchyňských spotřebičů a neuctivým použitím zvukových efektů. Výsledkem jsou divné písně, v nichž si folk podává ruku s hlukovou hudbou. Propojují outsiderskou intimitu Jandeka a zvukové závoje Grouper a je v nich i cosi z psychedelie raných Pink Floyd z časů Syda Barretta. Přímější inspirace ale patrně přichází z pražských hiphopových WWW, kteří se jako jedni z mála u nás nebojí dělat hudbu přiznaně nevlídnou, a zároveň se neschovávají v undergroundu. Sympatická je i vážnost, s níž Kittchen ke své tvorbě přistupuje – hudební hravost zde nevede k pitvoření jako třeba u DVA.
Paranoikovo domácí vězení
Texty z Menu doprovází opar abstrakce, kde se i banality občas převlékají za poetickou zkratku („Utíkej, utíkej/honí tě kocour divokej/ a za ním jdou/chlapi se sekerou“ – Mlhu). Desku doprovází příběh apokalyptické katastrofy, která proměnila Českou republiku v pustinu, v níž soupeří poslední přeživší („Všechen spad dávno spad někde u Poděbrad“ – Medvědí steak). Tento rozměr Kittchen rozehrává deníkovými zápisky na svém blogu. Hudební i webové pohlednice z konce světa jsou psané z pohledu kluka, který ne úplně chápe souvislosti věcí, jež se kolem něj dějí, o to děsivěji ale působí.
Album Menu provází na internetu klipy, v nichž tančí jídlo a kuchyňské spotřebiče a na sociální síti autor vystupuje jako Kuchař Kittchen. (Ačkoliv autor zůstává tvrdohlavě v anonymitě, několik šifer vede k osobě frontmana jisté indie-rockové kapely ze severních Čech s ovocem v názvu... Proč ale raději nehrát jeho hru na schovávanou.) Kuchyňská metafora hraje do noty s divným původem zvuků, na druhou stranu se jméno projektu Kittchen ale dá přeložit i z němčiny, kde znamená vězení. Příběh se tím dostává do trochu jiné dimenze – známé zvuky domácnosti se můžou klidně stát stejně zlověstnými, jako když se ve skladbě Kafe mění kávovar v zbraň hromadného ničení. V domácím vězení paranoidního kuchaře najednou není bezpečno, a to je pro posluchače velká výhra.
Kittchen – Menu (www.kittchen.cz, 2011)
