No, vím, že výše uvedené věty některé z vás snad lehce zneklidnily. Ale já byl přitom ke svému jednání doslova dohnán. Proklatými PET lahvemi.
Respektive jejich sešlapováním. Pokud to ještě nevíte, pak osvětově podotýkám, že PET lahev nestačí jen ekologicky odložit do žlutého kontejneru na tříděný odpad. Měli byste ji před odložením také sešlapat, aby ve žlutém kontejneru nebyl skladován jen vzduch – tak alespoň praví doporučení pro řádné občany.
A já byl řádným odjakživa. Ve školce jsem dojídal zelnou polévku, i když se mi z ní zvedal žaludek. Do poslední kapky jsem zelnou polévku řádně vytřel z lina, pakliže jsem ji při dojídání vrhl. Na školním plaveckém kurzu jsem se svou pílí propracoval z kategorie želva do kategorie kapřík. Na stejném kurzu jsem při tonutí na dně hloubětínského bazénu až do ztráty vědomí dělal řádně tempa dle pokynů instruktora. Na základní škole jsem získal lichotivou přezdívku Hujer. Na střední pak neméně výmluvnou přezdívku Fízl. Zkrátka, není řádnějšího občana než mne, proto také poctivě sešlapávám PET lahve.
Jenže s tím je drobná potíž. Vzniká přitom tak trochu hluk. No, vlastně jde o strašlivý randál. V zásadě dost připomínající rozparáděnou sbíječku. V mém panelákovém bytě má tato audio-atrakce tu zvláštní kvalitu, že vzruší celý dům. Především sousedku, co bydlí pode mnou. Myslím, že jsem se již zmínil o její vyvinutosti, nyní je nutno jen dodat, že vyvinutý má především sluch. Zjistil jsem to tehdy, když se mne ve výtahu optala, zda hodlám ve svém bytě i nadále provozovat ostré střelby, kvůli kterým musí svému psovi do jídla přidávat histeps. Jako vzdělanec a takřka literát jsem ihned pocítil jistý ironický nádech v její řeči, a také mi okamžitě došlo, že za vším vězí ďábelské PETky detonující pod mou botou. Jen jsem tehdy ve výtahu cudně sklopil zrak. Přiznávám, sám se při sešlapávacím úkonu často uleknu, zda nedošlo k posunu litosférických desek pod městem.
A tak celé dny teď postávám za záclonou, a jakmile spatřím, že sousedka vyrazila k popelnicím či jde vyvenčit svého neurotického vořecha, okamžitě se vrhám na hromadu nastřádaných PET lahví a zuřivě po ní dupu, neboť mám jen pár chvil, kdy bude byt pode mnou volný a sousedka se bude nacházet mimo zónu výbuchu.
Jenže uznejte sami, to není řešení skutečně strukturální. Oříšek umělohmotného tankodromu bych potřeboval rozlousknout nějak zásadně, abych neskončil jako vořech – na histepsu. Nemohu přeci postávat celé dny u okna, zvláště když už volali z práce a vyzvídali, jestli se ještě někdy stavím. No ale co s tím?
Jeden radič se před časem našel. Můj přítel, pedagog ČVUT, tvrdil, že nejvhodnější by bylo pořídit si paketovací lis MACFAB 650. Nakonec ale uznal, že by mohl být problém pronést desetitunový přístroj dveřmi panelákového bytu, nemluvě o tom, že jeho případné propadnutí podlahou by mohlo vyřešit problém se sousedkou snad až příliš radikálním způsobem.
Řeknu vám, že kvůli té zapeklité věci už ani nespím. Celé noci se melu v posteli, odkopávám se a vyzývám polštář na utkání v zápase řecko-římském. Nemám snad být prvně v životě řádným občanem? Pravda, pozvolna se noří jistá hrozivá myšlenka. Zprvu jsem ji zaháněl jako démona, ale ona se přeci jen protlačila do mého vědomí. Vlastně je to taková vytěsněná vzpomínka z dětství: jak si jako kluk kapu trochu šťávy na dno skleničky a pak ji zalévám vodou z vodovodu. Ten proces měl tehdy jednu zvláštnost: byl takřka bezodpadový a jeho součástí kupodivu nebyly žádné exploze.
Vlastně to bylo i docela levné. Vlastně i docela ekologické. Vlastně i poměrně zdravé.
Sakra, proč já to vlastně přestal dělat?
A vy?
