Po „líném a socialistickém“ Řecku dopadla hrozba státního krachu i na „vzorné a neoliberální“ Irsko, dávané ještě před pár lety za vzor „hospodářského zázraku“. Krize, která byla zpočátku vnímána jako příležitost změnit společnost neomezeného trhu, se nyní stala klíčovým zdůvodněním podávání dalších koňských dávek tržní medicíny.
Krize vládla prostřednictvím obav. Česká republika je jeden z nejméně zadlužených států EU (její veřejný dluh činí 35,5 % jejího HDP – pro srovnání, u Německa se jedná o 73,4 %, u Francie o 78,1 % a u Řecka o 126,8 %). Dluh přesto stačí k navození atmosféry strachu a proměně společnosti. Ti, kdo „parazitují na sociálních dávkách“ (tedy často potřební) už nejsou pouze předmětem opovržení či rasismu. Ve světle dluhu se stávají bezpečnostní hrozbou – štědrost vůči nim už si nemůžeme dovolit, jinak přijde bankrot a sní nás.
Podobným způsobem dluh nasvítil i nedávnou stávku odborářů – byli vylíčeni jako natvrdlá intelektuální nedochůdčata, která nepochopila, oč ve skutečnosti běží. Jako kdyby pan prezident s největšími médii uzavřeli tajnou sázku, kdo si do odborářů víc kopne, tak působily jednotlivé komentáře. Brát se o své zájmy v situaci, kdy „nám všem“ hrozí bankrot – jaká zpovykanost! Jak si vůbec někdo může dovolit překážet, když jde o záchranu země! A není to vlastně ohrožení demokracie, tyhlety odbory?
V uplynulém roce se do veřejného sektoru zakously nerozlišující škrty. V roce nastávajícím patrně přijdou na řadu dalekosáhlejší reformy, přijímané v chvatu, aby začaly platit v dostatečném předstihu před volbami. Změny, které mohou na desítky let či celé generace změnit systém školství, důchodů, ochrany zaměstnanců i sociální a zdravotní péče, budou prosazovány v atmosféře obav a ti, kdo se vzepřou, si mohou opět vysloužit nálepku kazisvětů.
Možná ale, že by nastávající rok neměl být jen rokem reforem, ale také rokem lekcí z občanské výchovy. Lekcí, které by nám připomněly, že strach je nejhorší kuchař a pokud se mluví o nutnosti, je to obvykle důsledek zjednodušení. Lekcí, které by nám ukázaly, že některé skupiny obyvatel (zejména ty velké a nepříliš bohaté) mohou veřejnému zájmu nejvíc pomoct správným rozpoznáním vlastního zájmu a braním se za něj. A konečně také lekcí, které by připomněly, že silné odbory a protestní hnutí patří ke svobodným společnostem – to nesvobodné společnosti očekávaly pouze „konstruktivní kritiku“ (rozuměj přitakání), loutkové odbory fungující jako převodová páka (vzpomeňme na ROH) a pouliční průvody maximálně na oslavu mocných. Síla svobodné společnosti se pozná mimo jiné i podle síly jejích odborů.
