„Bych toho soudce zabila,“ dodala dívka. Nebo spíš zakřičela na celou tramvaj.
„Vždyť vůbec nemohli vědět, že tam sou lidi. A vůbec ta rodina, místo, aby se starala o dceru, stará se o televizi. Bych je všechny zabila. Tu rodinu, i toho soudce.“
Tramvají se neslo dívčino rozhořčení, paní vedle se na mě tázavě podívala, já se tázavě podíval na ni. Chlapec sedící vedle dívky přizvukoval. „Kdyby něco takovýho udělali cikáni bílejm, ani se to nedovíme,“ stihl jsem si ještě vyposlechnout před vystoupením z tramvaje.
Středoškolačka z tramvaje nebyla sama. Hlas lidu zněl po rozsudku nad žháři z Vítkova silně, v hospodách i na facebooku. A nešlo jenom o hlas lidu. Prezident republiky by nikoho nezabíjel, i on nicméně vyjádřil údiv nad tresty pro skupinu žhářů. Mluví se o mladých lidech a jejich zkažených životech, soud je obviňován z účelovosti. Jako kdyby žhářské útoky byly pouhou vylomeninou, a ne jednou z nejnebezpečnějších strategií krajní pravice. Jako kdyby útok ve Vítkově byl ojedinělý – a jako kdyby byla záruka, že ideologicky motivované vrahy změní krátký pobyt ve vězení. Jako kdyby se jednalo skutečně o izolované fanatiky a blázny, a ne o lidi, kteří představují špičku ledovce postojů viditelně přítomných v české společnosti. Snad právě snahou tyto postoje oslabit a konfrontovat jejich nositele s děsivým dopadem jejich činů vedla k rozhodnutí udělat z procesu podívanou a přenášet jej v přímém přenosu v televizi.
Nebyl to dobrý nápad. Vnucování černobílého obrazu nevinných obětí a zlých žhářů, jakkoli v zásadě odpovídá realitě, vyvolává inverzní reakce a psychologické obrany. Rasismus se zkrátka nedá přepnout stejně pohodlně jako nevhodný program a z některých skutečností by se neměla stávat reality show.
