Ty, kteří konvertují ke katolictví až v dospělosti, čeká tzv. generální zpověď, při které by měl dotyčný v hlubokém sebezpytu shrnout celý dosavadní život. I já si touto procedurou prošel a při té příležitosti si uvědomil, jak hlubokou proměnou prošlo mé chápání a prožívání partnerských vztahů a sexuality.
PUBERTÁLNÍ ZMATKY
Když je člověku sedmnáct, jeví se otázky spojené se sexualitou jako ty nejnaléhavější. Zároveň je to území neznámé, ve kterém lze jistotu a přehled leda předstírat, obvykle tím více, čím větší je tápání. Velmi silný je v tomto věku ovšem i idealismus a o oč méně je k dispozici praktických zkušeností, o to je jednodušší zapřáhnout síly érotu do služeb nějakého pěkného ideálu, bez ohledu na jeho realizovatelnost.
I já se po nějakém pěkném ideálu poohlížel, tím spíše, že rodičovský vzor se nejevil jako příliš následováníhodný. Naopak mnou cloumala potřeba se proti generaci rodičů a jejich pojetí partnerských vztahů kriticky vymezit, což je v tomto věku jistě obvyklé. Ale i bez vypjaté pubertální kritičnosti se jeví koncepce tradičního manželství nepříliš inspirativní. Monogamní vztahy v dnešní době nejsou příliš trvanlivé a i ty, co přežijí, nevypadají právě lákavě. Mnoho dětí kvůli tomu vyrůstá v neúplné rodině, navíc v situaci, kdy spolu rodiče nejsou schopni příliš přátelsky kooperovat. To není zrovna dobré východisko pro vlastní harmonický partnerský život. Čím však ideu nukleární rodiny a monogamního vztahu nahradit? Koncepce volné lásky šedesátých let se zdála zdiskreditovaná a nepoužitelná, navíc nikde v mém okolí se nevyskytoval funkční vzor, kterým by se bylo možno inspirovat.
Od dětství jsem se pohyboval v křesťanském prostředí, takže se přímo nabízelo přesvědčení, že partnerské disfunkce moderní doby jsou výsledkem úpadku pravých hodnot a s patřičným nasazením a pomocí boží bude vše fungovat.
NOVÁ CUDNOST
Často se uvádí, že následkem deziluze ze sexuální revoluce šedesátých a sedmdesátých let a kvůli rozšíření AIDS v letech osmdesátých se mezi mládeží objevily tendence k návratu tradiční morálky, jakási nová cudnost. Jedním z jejích zdrojů bylo náboženství, zejména evangelikální hnutí, v jehož rámci celé stadiony náctiletých hromadně slibovaly předmanželskou čistotu a věrnost. Ještě významnější roli ale sehrálo vzrůstající odcizení a nová lákadla a možnosti trávení volného času, v duchu sloganu, že sex je zábavou chudých. Pravým rájem volné lásky proto nebyla Skandinávie nebo Amerika, ale Československo, kde nejdostupnější zábavou bylo jezdit na chaty a souložit tam. Tyto trendy sem naplno vtrhly v devadesátých letech, čase mého dospívání. Poněkud neuvěřitelně dnes zní fakt, že jednou z prvních akcí v pražském klubu Radost, pozdějším dějišti hédonistických tanečních parties, byl koncert americké křesťanské rockové kapely Audio Adrenaline, proslavené hitem No sex until marriage. Mohu dosvědčit, že na koncertě bylo narváno a skladba byla myšlena zcela vážně, na rozdíl od stejnojmenné parodie slavné EBM kapely Front 242.
S takto vypjatým idealismem jsem měl trochu problém, přeci jen byl dosti v rozporu s naléháním adolescentních pudů, nicméně dělal jsem, co jsem mohl.
V sedmnácti přišla první velká láska. Snažili jsem se poctivě zachovat předmanželskou čistotu a směřovat k manželství, nicméně v tomto věku je to poněkud vzdálená meta, a tak jsem chtě nechtě začal přemýšlet, jak to ti ostatní upřímně věřící vlastně dělají, že dokáží dostát tak komplikovanému ideálu. A přišly první deziluze a poznání hloubky pokrytectví, které lidskou sexualitu v dnešním světě stále ještě obklopuje.
MANUÁL NEVOLNÉ LÁSKY
Nejoblíbenější taktikou k překonání rozporů mezi vírou a ideálem a zvládnutím sexuálních pudů byly tzv. charismatické sňatky. Prostě se přeskočila fáze chození a vzájemného poznávání, pár konstatoval, že mu bylo bohem zjeveno, že jsou si vzájemně souzeni, a nejpozději do tří měsíců, ale spíš dříve, následovala svatba. Že takto vzniklá manželství nepatřila k nejšťastnějším či nejtrvanlivějším, netřeba zdůrazňovat.
Ti, kdo se neodhodlali k tak radikálnímu životnímu kroku, si ve svém vztahu budovali komplikovaný systém stopek a zábran, majících za úkol ochránit neposkvrněnost. K tomu účelu existuje bohatá literatura, jakýsi protipól proslulých dívčích časopisů, popisující komplikované techniky pettingu a neckingu, spolu se zaručenými radami, jak nezajít dál, než je dovoleno. Že úspěšnost těchto metod není valná, opět netřeba zdůrazňovat.
S mou vyvolenou jsem se vydali touto cestou. Zpětně nelituji, dočkali jsme se tak náležitě romantického a pozvolného zahájení sexuálního života. Tehdy jsem ale až tak nadšen nebyl. Postupné dobývání každého centimetru čtverečního kůže vytoužené milé bylo stejnou mírou romantické, jako frustrující. Konečná odměna byla však sladká, v duchu epikurejsky odkládaných požitků a zakázaného ovoce. Po takovém „selhání“ se u vyznavačů křesťanské morálky obvykle dostavila morální kocovina, v případě odhalení leckdy i sankce, zvláště v radikálních evangelikálních společenstvích. V případě odmítnutí okamžitého sňatku či rozchodu a pokání mohlo následovat i označení za nenapravitelné hříšníky a vyobcování. Stále to však bylo lepší než osud těch, co vydrželi za cenu vytvoření silných sexuálních zábran, které samozřejmě nelze rozpustit mávnutím kouzelného proutku během svatební noci. Takto striktní chápání sexuální morálky často končilo vydatnými neurózami.
Tváří v tvář dilematu jsme zvolili cestu kompromisu. Naplněný milostný život jsme drželi v tajnosti a směřovali ke svatbě, která přišla po dvou letech, v našich devatenácti. Po pěti letech celkem spokojeného manželského života se má žena zamilovala do spolužáka a nepřekonatelné morální dilema vyřešila rozvodem. Rozešli se čtrnáct dní po doručení rozsudku, nicméně rozkol byl nezvratný a i já si po roce osamělého života našel novou partnerku.
VOLNÁ LÁSKA JAKO POZNANÁ NUTNOST
Bylo mi dvacet pět let a v životě jsem poznal jedinou ženu, které jsem byl sedm let věrný. Projekt tradičního partnerství „šťastni až do smrti“ fatálně selhal, navzdory všemu úsilí. Bylo třeba přijít s novým konceptem. Mohl jsem ho začít hledat s čistým svědomím, vždyť jsem pro naplnění tradiční formy soužití udělal maximum. Poznal jsem jeho přednosti i stinné stránky. Pozitivem rozhodně bylo, že ač vyznavač tradiční morálky odolávající všem pokušením, měl jsem od nějakých osmnácti let velmi pravidelný a uspokojující milostný život, mnohem intenzivnější než moji svobodomyslní vrstevníci. Ti byli většinou odkázáni na model – bouřlivá noc na mejdanu, pak čtrnáct dní až měsíc nic. To mě samozřejmě spolu s morální převahou naplňovalo pýchou a shlížel jsem spatra na ty, co nebyli majiteli snubního prstenu a ve vztazích bezradně tápali.
Cena za to byla ovšem vysoká. Prožil jsem léta v jakési křeči, nucen si neustále hlídat hranice, nevysílat signály, případně ostentativně přehlížet ty přicházející z okolí. Takto vydřený status důvěrníka a neškodného kamaráda, kterému se dívky mohou svěřit se vším, a zároveň si užívat oddechu a bezpečí před milostnými návrhy, sice také nebyl k zahození, ale bylo to opravdu to, co jsem chtěl? Upřímně řečeno, ne! S novou slečnou tedy přišlo přirozené uvolnění. Sama mi iniciativně pomáhala vystoupit z této strnulosti, nezasažena mými představami.
MANUÁL VOLNÉ LÁSKY
Postupem let jsme si vyvinuli vlastní kombinaci volných mileneckých vztahů v rámci stabilního partnerství, tedy jistou formu polyamorismu. Považuji ho za dlouhodobě stabilní a uspokojivou formu soužití. Ani volná láska ale není až tak docela volná a je třeba dodržovat jistá pravidla. Mnohá jsme museli odhalit bolestnou formou pokusu a omylu. Počáteční iniciativa byla na partnerce, ale vzápětí ji samotnou zaskočila míra vlastní žárlivosti, která se překonala teprve větší sebedůvěrou. Já žárlivost sice nepociťuji, ale i situace, kdy ženin milenec není zrovna sympatický chlapík, s kterým bych rád zašel na pivo, může nastat a není dvakrát příjemná. Také jsem rád, že děti jsou nade vší pochybnost moje, ačkoli si myslím, že bych s výchovou nevlastního potomka neměl problém, ostatně to má v mé i partnerčině rodině tradici.
Volný vztah musí stát na vzájemné důvěře a přísně dodržované rovnosti šancí. Co si sám nárokuji, musím být připraven dopřát druhému. To ale nestačí, důležité je i vytvoření praktických podmínek k realizaci takové svobody. Dnes už tedy vím, že pořídit si milenku během partnerčina šestinedělí není dobrý nápad. A naopak, že je samozřejmostí strpět milence pod vlastní střechou či alespoň hlídat děti během výletu za ním.
Takový vztah jistě není pro každého, vyžaduje velkou míru vyspělosti, ale to tradiční monogamie také. V neposlední řadě je třeba se připravit na to, že taková forma soužití je zvenčí dosti nepochopitelná a pár se může stát obětí odsudků okolí i ve velmi alternativních subkulturách. Maloměšťák totiž dřímá v každém z nás, bez ohledu na počet piercingů.
