Jiný ale může „francouzské poměry“ hanět jinak. V hospodářskou krizí stíhaných zemích je reforma přece nutný krok a kdo si to – podobně jako 70 % Francouzů – neuvědomuje, ten se bojí podívat pravdě do očí. Každý přitom musí pochopit, že vzpírá-li se zmatený jedinec osudu tak nerozumně, že přitom zablokuje kola národního hospodářství (jako při stávce v rafinerii), nezbývá ruce než pozdvihnout meč. Že existuje právo na stávku? „Jménem obrany země.“ Že přitom dojde k sedmi zraněním? „Nikdo zraněn nebyl.“
Ačkoli její hlas do Česka nedolehl, pochází výrok o pohledu pravdě do očí z úst německé kancléřky Angely Merkelové. Je politička a výroku tak nelze nic vytknout. O nutnosti reforem se ale můžeme každodenně ujistiti my v Česku – ze stránek denního tisku. Pokud už někomu stálo za to o francouzských poměrech psát, předpokládal nutnost reforem jako samozřejmost. Jako by se někam vytratilo vědomí, že „nutnost“ a „pravda“ nejsou objektivní fakta, nýbrž účinné fikce, ospravedlňující politická rozhodnutí.
Nechme stranou, že důchodová reforma ve Francii není tak umírněná, jak se říká, a fakticky odsunuje odchod do důchodu až na hranici 67 let. Podstatné je, že zapadá do celoevropského programu demontáže sociálního státu, a dopadá tak především na pracující, jejichž pozici vzhledem ke kapitálu dále oslabuje. Ve světle toho se i každá exotizace „francouzských poměrů“ jeví jako strategie, jak zamezit šíření „francouzské nákazy“ do dalších zemí. Nakolik to kde bude úspěšné, je otevřená otázka. Rozhoduje ji každý sám.
