„Vešel jsem do kuchyně a na stole uviděl ležet muže a ženu. Byli nazí a vzájemně se dráždili. Obrátil jsem se proto k odchodu, jenže oni mne zadrželi: ‚Jéé, počkej, sedni si, my budeme za chvíli hotoví.’ Začal jsem si s nimi tedy povídat, a přitom se díval, jak došli k vyvrcholení.“ I takové zážitky z kalifornské hippie komunity líčí americký historik Timothy Miller ve své knize o kultuře šedesátých let. Podobné příběhy stále fascinují. Kdo by si, stejně jako hippies, nechtěl alespoň na chvíli vyzkoušet hravost volné lásky. Jenže navzdory svobodomyslné idyle se na povrch derou i pochybnosti. Jak spolu takoví lidé mohli vydržet? Cožpak na sebe přinejmenším nežárlili?
Možná je to překvapující, ale život v komunitě nemusel být až takový odvaz. Sociolog Benjamin Zablocki, jenž zkoumal život osmdesáti tehdejších komun, zjistil, že jejich obyvatelé paradoxně zažívali pokles sexuálních aktivit. Ačkoli tu příležitostně docházelo k sexuální nevázanosti a mediálně vděčnému předvádění nahoty, příslušník maloměstské střední třídy si sexuálních radovánek dopřával průměrně o 50 % více. „Myslím, že jsme spolu vydrželi jen proto, že pro nás byly důležitější věci, než sex. Nešlo by spolu žít, a zároveň se všemi spát. Zpočátku jsme si užívali, ale pak jsme se stejně vrátili k monogamii,“ vysvětluje bývalý člen jedné newyorské gay komunity. K dlouhodobému životu ve volné lásce je zkrátka zapotřebí víc, než si někdy připouštíme. Překonat tlak naučené kultury totiž není vůbec žádná legrace.
CO JE NUTNÉ, NENÍ NEMOŽNÉ
Je známou věcí, že lidský druh nežije monogamním životem. Podle etnografického atlasu George P. Murdocka se soužití více než dvou partnerů týká 85 % populace, přestože většina uzavřených manželství na světě je monogamních. Čím to?
Klíč můžeme najít v rozdílech mezi majetkem a pohlavími. Státem uznaná polygamie („mnohomanželství“ ) se obvykle týká chudších zemí se silnějším vlivem starobylých tradic. Ty jsou nastaveny ve prospěch tenké vrstvy bohatších mužů, neboť právě oni si mohou dovolit mít více manželek. Jelikož i mimomanželské vztahy v monogamních společnostech nahrávají spíše bohatším a mocnějším (na Západě ovšem i ženám), říká se, že s rostoucí chudobou narazíme s větší pravděpodobností na vztah s jednim partnerem. Podle jednoho rčení je prostě monogamie optimálním uspořádáním vztahů, když je to nutné, a polygamie, když je to možné.
Je tu však i jedno „ale“. Kultura střídání partnerů vždy závisí na konkrétním čase a místě, stejně jako není lehké určit, co se vlastně skrývá pod slovy jako rodina či vztah. Většina z nás si asi vybaví rodinu v západních, monogamních společnostech. Jenže eurocentrický pohled může být dost zavádějící. Jeden příklad za všechny: v Indii najdeme kmen Kótů, jehož příslušníci žijí oficiálně v polygynních svazcích (jeden muž může mít víc žen). Jestliže však muž onemocní, mají jej doma podle tradice ve všem zastat jeho bratři; a to včetně plnění manželských povinností. De facto tu tedy ještě funguje polyandrie (jedna žena má víc mužů). Začíná v tom být trochu zmatek.
Představa takové fluktuace partnerů v západní rodině může u čtenáře vyvolat přinejmenším zdvižené obočí. Dodejme ale, že ani posouvání hranic tímto směrem nebylo nemožné. Dokladuje to následující příběh z amerického severovýchodu.
PŘIBÍT MANŽELSTVÍ NA KŘÍŽ
Devatenácté století v USA přineslo kromě občanské války a zrušení otroctví i hospodářský růst a spolu s ním posílení střední třídy, která přijala viktoriánský životní styl plný striktních konvencí. Některým lidem však změny v kulturních a ekonomických vztazích nevyhovovaly, a proto začali hledat odlišné formy soužití. Jedním z nejproslulejších pokusů byla komunita Oneida ve státě New York, založená charismatickým excentrikem Johnem Humphrey Noeysem.
Její členové se od konce čtyřicátých let snažili vytvářet alternativní životní prostor. Do komunity přicházeli nábožensky založené manželské páry i jednotlivci, kteří věřili, že skrze volnou lásku a společnou dělbu práce zlepší sami sebe i svůj vztah k Bohu.
Život v Oneidě byl organizován podle pravidel, bez nichž by společenství několika stovek lidí fungovalo jen stěží. Pro účely komunitního života byl ze společných prostředků vybudován cihlový dům se zahradami, knihovnou a velkou dvoupatrovou místností. V té se odehrávala pravidelná setkání, na nichž se jednotliví členové měli možnost k čemukoliv vyjádřit, společně plánovat obchodní záležitosti nebo se věnovat hudbě a tanci.
I sexuální život v komunitě měl své pevné regule. Všichni sice vstoupili do společného manželství a každý se mohl stát sexuálním partnerem každého. Ženy a muži však spali v oddělených ložnicích a navazování sexuálních styků se dělo zprostředkovaně, aby se zamezilo vzájemným rozpakům z odmítnutí. K sexu pak byly vyhrazeny zvláštní místnosti, v nichž bylo doporučeno nesouložit déle jak dvě hodiny, a rozhodně spolu poté neuléhat k spánku, aby se zabránilo příliš těsným vztahům. Láska tu totiž měla být pro všechny stejným dílem.
„Chtěli přibít instituci manželství na kříž, protože věřili, že zrušením párových svazků se zbaví sobectví,“ říká Beth Quinn Barnardová, novinářka a pravnučka jednoho z členů komunity. Nevšední život ovšem vyvolával nevraživost lidí z okolí a komunita čelila hrozbám soudních sporů. Aby zmírnili projevy nepřátelství, zvali její obyvatelé na návštěvu sousedy, vydávali zdarma noviny a výroční zprávy, což přineslo své ovoce. Za nějaký čas přijížděly do Oneidy tisíce lidí ze vzdálenějších měst, a za poplatek jim kromě noclehu bylo nabídnuto většinou vegetariánské občerstvení a večerní zábava.
Realita se však časem ukázala být tvrdší než ideál a uvnitř komunity rostlo napětí. „Jednu pratetu volná láska uspokojovala, pro druhou byla hořkým zklamáním a jejich otec, který předtím ohluchl ve válce, se sexu neúčastnil vůbec,“ líčí Beth Quinn Barnardová. Mnozí se nedokázali ubránit záchvatům žárlivosti kvůli větší náklonnosti k jedné osobě, stejně jako při řízeném uvádění chlapců a dívek do sexuálního života. Lidé tu čelili psychickým problémům a několik jich muselo Oneidu opustit, protože se nedokázali netradičním vztahům přizpůsobit.
Po třiatřiceti letech původní princip uspořádání zanikl. Komunita se rozdělila na frakce a mnoho dorůstajících potomků se rozhodlo žít monogamní život. Na zakladatele byl vydán zatykač, společné manželství bylo zrušeno a členové si rozdělili vlastnické podíly prosperujícího podniku. Komunitní forma podnikání však přetrvala ještě několik desetiletí v podobě podpory vzdělávání, zachování slušných platů a dobrých podmínek pro zaměstnance. Dnes slouží dům jako penzión a muzeum; firma Oneida Ltd. se profiluje na obchod s příbory.
SINGLES VE MĚSTĚ
Oneida a jí podobné experimenty však představovaly na Západě výjimky. Jak bylo řečeno, řízená monogamie je znakem hospodářsky rozvinutějších společností, v nichž k bohatství a kariéře patří také obraz ctihodného manželství. Jak se ale vypořádat s rozdílem mezi teorií a praxí dnes? Světem hýbe fenomén „singles“, hlavně mladších lidí, kteří zůstávají dlouho sami a žijí mimo zavedené instituce. Na jedné straně je takový životní styl svobodnější: ekonomická soběstačnost, volnější morální standardy a příležitost sexuální nevázanosti umožňují žít život, o jakém se našim rodičům nesnilo. Vše navíc funguje bez vstupování do komun či hrozby společenské izolace. Naopak, singles jsou žádanou položkou na trhu. V práci jsou flexibilní, nemusejí se věnovat rodině, hodně cestují, a jelikož neřeší hypotéku, utrácejí víc za spotřební zboží.
Oblíbený bonmot říká, že o dnešních partnerských vztazích vypovídá nejlépe seriál Sex ve městě. Příběh čtyř žen mezi třicítkou a čtyřicítkou, které mají úspěšné kariéry, ale zápasí s hledáním partnera. Jenže je tu další odvrácená stránka. Podle výzkumů americké univerzity v Berkeley trpí singles v mnohem větší míře psychickými poruchami a neurózami. Kromě záplavy zážitků a práce totiž řeší i prozaičtější problém, který na ně čeká každý den doma a vytváří ten největší tlak: samotu.
Kdejaký ženáč sice může závidět singles jejich možnosti, jenže dlouhodobě má ze života víc, jelikož s někým může sdílet každodenní starosti. A ani se sexem to nemusí být žhavé. Časté střídání partnerů si totiž užívá jen necelá polovina singles, a dobrá čtvrtina z nich nemá vůbec nikoho. Není tedy přeci jen lepší osvědčený vztah dvou lidí? Snad; jak to s ním ale vypadá dnes, je už trochu jiné téma.
