Zprávy z 29. září působily obzvlášť depresivní. V Bruselu velká odborová demonstrace, sto tisíc lidí v ulicích. V Praze seminář v poloprázdném sále.
Firma to zařídí
Přitom jen týden předtím zalila Prahu odborářská demonstrace. Zástupy policistů, hasičů, zdravotních sester a mnoha dalších (dohromady se média dopočítala 40 000 demonstrantů), scházely z Letné více než hodinu a dávaly zvesela a sebejistě najevo, že odmítají reformy plánované současnou vládou. Jejich sebejistotu potvrdil ještě ten samý týden šéf odborů Jaroslav Zavadil, když na ideové konferenci sociálních demokratů – tedy na nejméně vhodném místě – prohlásil, že zákoník práce je třeba bránit i generální stávkou. Jak vše dopadne, ještě uvidíme, ale zatím zůstává především u slov a průvodů. Odbory totiž čelí značným problémům. Jejich četní protivníci ze strany zaměstnavatelů, pravicových stran, některých „nezávislých ekonomů“ a novinářů mají v rukou cenné trumfy. Odbory jsou pro ně pozůstatky dávných dob, jakési podivné historie, kdy se spory řešily konfliktně. Proč se střetávat v dnešním krásném novém světě, říkají. Pryč s „vydíráním“ ze strany organizací zaměstnanců, dodávají. Odbory by podle nich měly zaniknout a jejich roli nahradit dobří personalisté a oddělení human resources (lidských zdrojů) ve firmách. Jen žádný konflikt. Ve firmě, pěkně jako v rodině, musejí všichni táhnout za jeden provaz…
A tak si na webu britské manažerské a personalistické firmy CiPD můžeme přečíst: „pro mnohé profesionály v oblasti lidských zdrojů, kteří nyní odcházejí do penze nebo se tomu blíží, patřilo vypořádávání se s odbory k hlavní části jejich práce. ale mnoho jejich mladších nástupců bude mít s odbory jen málo zkušeností, a to kvůli měnícím se společenským, ekonomickým a legislativním okolnostem.“
V nejbližších letech uvidíme, zda budou protesty proti škrtům v době krize labutí písní odborů tak, jak jsme je znali, anebo zda se stanou příležitostí pro vymezení jejich nové silné role. Bude samozřejmě záležet i na tom, kolik lidí bude tyto protesty sledovat od televizních obrazovek a kolik v ulicích.
Tradice konformity
České odbory mají za sebou mohutnou tradici konformity. Zatímco v sousedním Polsku tvořily masové nezávislé odbory Solidarność (jejich členstvo v té době se odhaduje až na deset milionů) jádro radikálního opozičního hnutí, které režim dotlačilo nejprve k výjimečnému stavu a pak ke svobodným volbám, v Československu bylo Revoluční odborové hnutí převodovou pákou režimu, která navíc časem ztrácela na významu směrem k organizování rekreací a rozdělování vánočních kolekcí. Představa o nezávislé roli odborů se objevila pouze nakrátko, v roce 1968, a není bez zajímavosti, že ji zastával i tehdy mladý ekonom Václav Klaus, jenž zdůrazňoval, že odbory mají vést mzdové boje a tím „prostřednictvím tlaku na podniky přispívat k dynamické struktuře naší ekonomiky“. Minulý režim sice padl v zápětí poté, co opoziční hnutí sáhlo po typicky odborářské akci – generální stávce 27. listopadu, i ta ovšem byla spíše symbolická. Byla vyhlášena pouze na dvě hodiny (mezi 12. a 14.) a s velkou péčí o to, „aby nebylo dotčeno národní hospodářství“.
Dědictvím ROH je malá přitažlivost odborů pro řadu zejména mladších zaměstnanců. Slovy sociologů Renáty Vaškové, Aleše Kroupy a Jaroslava Hály přetrvává v českých odborech „spíše dlouhodobé, zvykové členství“ a 59 % současných odborářů se v nich organizovalo už v dobách ROH. Celkově počty odborářů po roce 1990 významně poklesly a dnes jsou odhadovány na pouhou čtvrtinu celkového počtu českých pracujících. Sexy v dobové atmosféře bylo spíš iniciativní soukromé podnikání než utahané odborářství.
i noví členové mají často k odborům poněkud „konzumní“ přístup. Členství mnohdy neznamená být aktivní, ale odvádět příspěvky a dostávat za ně protihodnotu. Jak říká Michal Valíček, předseda základní organizace v jedné moravské továrně: „mezi pracujícími se často používá slovní spojení ‚oni odbory‘ namísto ‚my odbory‘. často se ozývá: my si vás odbory platíme, abyste vyjednali vyšší mzdy, týden dovolené navíc a další požadavky.“ Pasivita a apatie řady odborářů se projevuje také v tom, že bývá problém obsadit funkci předsedy základní odborové organizace. Ačkoli ji zákon do jisté míry chrání (zaměstnavatel nemůže předsedu jen tak propustit), je pozice neuvolněných odborových pracovníků svízelná – „zdola“, od členské základny, slyší často požadavky, ale méně už cítí vůli za nimi stát. Shora, od zaměstnavatelů, pak není výjimkou šikana.
Sporné je i angažmá některých odborových předáků. Až příliš mnoho jich skončilo jako zákonodárci ve stranickém dresu sociální demokracie. Příliš silné propojení s jednou politickou stranou přitom důvěryhodnosti odborů moc nesvědčí. Ostatně, v některých evropských zemích, jako je Řecku a Španělsko, bojují odbory generálními stávkami proti opatření sociálně demokratických vlád a v Česku za Špidlovy vlády to mezi odboráři a ČSSD také pořádně jiskřilo.
Bůh deště, který nepřichází
Odbory v západní evropě jsou v mnoha ohledech „o něčem jiném“, což se projevuje i v drobných detailech. „v bruselu jsem z ozvučení několika odborových sekcí slyšel internacionálu. na akcích pořádaných čmkos či os kovo uslyšíte tak leda kabáty,“ komentuje odlišnosti s humorem Michal Valíček, který se odborového europrotestu také zúčastnil. Základní problém je ale stejný – růst moci firem a nejasná perspektiva práce. Jak tlačit na zaměstnavatele, který může vždy říci: Já se sbalím a svou továrnu otevřu někde, kde jsou levnější a povolnější „lidské zdroje“ – v Česku, na Ukrajině, v Asii (nehodící se škrtněte).
Odbory spojily svou pozici se sociálním státem. Ten je nyní pod frontálním útokem pravice, která jej označuje za luxus, který si už nemůžeme dovolit. Konflikt o zachování sociálního státu je ale jen vypuklým zrcadlem hlubšího problému – sociální stát je zakotvený v představě neustálého ekonomického růstu. Je to jakési společensko-ekonomické perpetum mobile: roste ekonomika, zvyšují se mzdy, může se přerozdělovat, roste spotřeba, roste ekonomika, zvyšují se mzdy… Jenže tenhle hladce fungující stroj nejenže není trvale udržitelný (jeho kolečka se točí na úkor životního prostředí a často také právě těch „lidských zdrojů“, které jsou na samém dně pyramidy), ale především se zadrhnul a není vůbec jisté, že znovu naskočí. Požadavky „růstu a nových pracovních míst“ znějí v této souvislosti jako vzývání boha deště, který stále nepřichází…
S tím souvisí i fakt, že odbory se stávají organizací „jen pro někoho“. Stále větší množství lidí pracuje v nejistých podmínkách, na krátkodobé smlouvy nebo načerno. Jim odbory nic nenabízejí, ba co hůř, v některých případech je vnímají jako „nekalou konkurenci“ a staví se proti nim.
V zápasech o krizové plány vlád budou odbory bojovat nejen o jednotlivé položky, ale i o zbytek své důvěryhodnosti. Pokud ji ztratí, firmy je pohotově vystřídají usměvavými pány a dámami z oddělení lidských zdrojů. Už žádný konflikt, žádná nezávislá síla, která by hájila zájmy jedné části společnosti a mluvila firmě do rozhodování. Takto nastolená asymetrie sil by byla ničivá nejen pro část zaměstnanců dosud hájených odborovými organizacemi, ale pro celou společnost.
Chtějí-li nicméně odbory svou důvěryhodnost udržet, musejí se změnit. Zahrnout více sociálních témat, klást větší důraz na překonávání rozdílů mezi jednotlivými skupinami pracujících. Cestou, jak oživit odbory a také čelit překážkám, které jim kladou do cesty někteří zaměstnavatelé, by mohlo být podpora nejen základních organizací na pracovišti, ale i místních organizací, které mohou sdružit pracující z různých firem v oblasti, ale také nezaměstnané, důchodce či studenty.
Odbory nemusejí být pouhým zbytkem pečovatelské a zpasivňující ROH. Může mít také podobu silného hnutí, jakým byla Solidarnošč. Protože dobře zvládnutá sebeobrana může být velmi přitažlivá. Stejně jako možnost pořádně naštvat šéfa.
Autor je spolupracovník redakce.
