Premiér Topolánek národu až do Vánoc roku 2008 tvrdil, že jsme malý úspěšný ostrůvek, kterému se krize zaručeně vyhne. Jeho ministr financí Kalousek, který tehdy čerstvě získal evropskou cenu úspěšného finančníka, premiérovi přitakával a pro rok 2009 prognózoval další urychlení růstu. V jeho představách měl v roce 2009 růst české ekonomiky dosáhnout téměř pěti procent. Podle těchto „expertních“ odhadů se připravoval státní rozpočet na rok 2009, který na papíře velkoryse rozděloval mezi jednotlivé rezorty velké finanční prostředky.
Krize přišla i k nám
Vláda v očekávání hojnosti navrhovala další a další snižování daní pro firmy a nejbohatší příjmové skupiny. Zároveň dělala maximum pro to, aby se snižovaly i povinnosti ohledně placení pojistného. Přední vládní činitelé tvrdili, že snižování pojistného a zejména daní povede k jejich většímu výběru. ekonomika poroste ještě prudčeji než dosud a podnikatelé, kterým se daně sníží, budou natolik spokojeni, že přestanou švindlovat a část příjmů už nebudou zatajovat tak jako dosud. Ti, kdo upozorňovali, že se krize přelije ze sektoru bankovního do výroby a z USA do evropy, byli vládou a jejími „nezávislými experty“ obviňováni z diletantismu a z úmyslů zemi škodit.
V roce 2009 se prognózy diletantů a škůdců plnou měrou naplnily. Krize pronikla i do údajně nedobytné pevnosti Česko. Namísto Kalouskova pětiprocentního růstu došlo k výrazném propadu ekonomiky, více než o čtyři procenta.
Topolánkova vláda, která téměř až do poslední chvíle tvrdila, že nám se hospodářská krize vyhne, padla na jaře roku 2009. Nastoupila úřednická vláda Fischerova, jež po většinu svého ročního vládnutí doufala, že krize už pomalu doznívá. Dopady krize se zatím prohlubovaly, takže v roce 2009 dosáhla země rekordního zadlužení státu. Jeho tempo oproti minulým letům vzrostlo na dvojnásobek.
Po květnových volbách roku 2010 nastoupila nová vláda se starým ministrem financí Kalouskem a vyhlásila „politiku rozpočtové zodpovědnosti“. Vláda trvá na tom, že obrovské slevy na daních a pojistném pro firmy a nejbohatší kategorie obyvatel budou zachovány. Proti krizi, která nebývale prohloubila schodky ve výběru daní a pojistného, nehodlá učinit prakticky nic. Čeká, až krize sama odezní a ekonomický růst země se opět přehoupne přes šest procent, jako tomu bylo před nástupem Topolánka. Než toto samovolné oživené nastane, hodlá Nečasova vláda razantně omezovat výdaje, aby se tempo nárůstu zadlužení začalo alespoň zpomalovat.
Zachránil by nás jen růst bez hranic
Protože omezení příjmů, jež stát získával od firem a nejvyšších příjmových kategorií obyvatelstva, bylo razantní (a krize tento výpadek prohloubila), je razantní také způsob, jakým chce vláda beznadějně prázdnou pokladnu alespoň zčásti naplnit. V zásadě zbývají pouze dvě kategorie obyvatel, kterým lze ubírat: řadoví zaměstnanci a příjemci sociálních dávek.
Tyto dvě velké skupiny obyvatel jsou vyzývány k obětem, které nás mají zachránit před hrozbou Řecka. Paradoxnost situace je v tom, že náš stát nezadlužili ani zaměstnanci (jejich průměrné příjmy jsou nízké ve srovnání s evropou i Řeckem), ani nás nezadlužil jakýsi rozhazovačný sociální sektor (jeho výdaje u nás patří k nejnižším v evropě). Pokud si však mají firmy a bohatí podržet své nadstandardní daňové úlevy, nikdo jiný než řadoví pracovníci a sociálně potřební nemůže státní kasu naplnit.
Potíž je v tom, že úlevy těm nejmajetnějším připravují ročně státní pokladnu o mnoho desítek miliard. Škrty ve výdajích na chudé a sociálně potřebné ji mohou naplňovat jen po drobných kapkách. Už nyní totiž dáváme na sociální účely výrazně méně, než je průměr evropy. Další potíž je v tom, že i kdyby krize přešla sama od sebe jako chřipka (slavná slova prezidenta republiky pronesená těsně předtím, než nás krize s plnou silou zasáhla), stejně nám to nepomůže. Daně a pojistné byly sníženy pro bohaté finanční subjekty tak výrazně, že by nám nyní teprve jedenáctiprocentní ekonomický růst umožnil zachovat veřejný sektor (školství, zdravotnictví, vědu, kulturu, sociální zajištění aj.) alespoň na dnešní, již tak silně podfinancované úrovni.
Protože o jedenáctiprocentním růstu si nemůže nechat zdát nikdo soudný, zůstává otázkou jen to, jakým tempem a s jakými důsledky bude veřejný sektor devastován. i v případě, že by došlo k obnovení šestiprocentního růstu (což byl historický rekord České republiky), zhruba polovina peněz na zajištění chodu veřejného sektoru bude i nadále chybět. Pokud nejsou nositelé ekonomických cen naprostými hlupáky, pak z toho vyplývá, že rozpad veřejného sektoru byl u nás dopředu pečlivě naprogramován.
Doplatí ti nejchudší…
Bez ohledu na to, že hospodářská krize připravila o práci mnoho lidí, kteří ještě před rokem či dvěma zaměstnání měli, chová se k nim vláda „rozpočtové zodpovědnosti“ tak, jako kdyby nechtěli pracovat. Hodlá jim zkomplikovat přístup k podpoře v nezaměstnanosti. Pokud podají například sami výpověď, anebo pokud do jednoho měsíce nenastoupí na novou práci, či rekvalifikační kurz, budou jim podpory odňaty. Prvé opatření umožní zaměstnavatelům zhoršovat podmínky pro ty, kdo u nich pracují, přičemž mnozí zaměstnanci raději vydrží snížení platu, či dokonce šikanu, než by riskovali ztrátu práce i podpory. V případě druhém je problém v tom, že obce zpravidla nedokázaly zajistit pracovní příležitosti v oblasti veřejně prospěšných prací ani v dobách nižší nezaměstnanosti, která zde byla před nástupem krize.
Tato opatření nemohou rozpočtu nijak výrazněji pomoci. Na výplaty podpor v nezaměstnanosti jde u nás pouhé jediné procento státních výdajů. i když se pod různými záminkami podaří z evidence nezaměstnaných vyřadit 100 000 lidí bez práce, jak o tom sní premiér, budou úspory jen malou kapkou oproti moři neplacených daní.
Další kapku chce vláda uspořit na nemocných. Tím, že oproti svým předsevzetím nezvýší poměr nemocenské k platům, ušetří ročně dvě miliardy korun. Postihne to především dlouhodobě nemocné.
Vláda zruší sociální příplatky. Byly to peníze, které dostávaly ty nejchudší rodiny na výchovu dětí. Nyní nedostanou nic, čímž pokladna ušetří tři miliardy. Nejchudší rodiny s dětmi se ovšem propadnou ještě hlouběji.
V zemi, kde se přestávají rodit děti, bude napříště mít nárok na vyplácení porodného pouze rodina s příjmy na úrovni minimální mzdy, a také ona pouze na své první dítě. „Ušetří“ se miliarda a půl ročně.
Sníží se i příspěvek na péči o handicapovanou osobu. Ti, kteří jsou jen lehce závislí na pomoci druhých, dostávali zatím 2000 Kč měsíčně. Nyní si budou muset vystačit jen se dvěma pětinami této částky. Nakolik to tyto staré, nemocné a handicapované lidi postihne, vláda neřeší. Důležité je, že ti ze všech nejslabší ( je jich v republice přes sto tisíc) odčerpají z pokladny o miliardu a půl méně než dříve.
Bylo by možno pokračovat a počítat, kolik se ušetří na novorozencích, lidech těžce nemocných, lidech opuštěných a bezbranných. Sečteno a podtrženo se to může pohybovat někde na úrovni peněz, které se ze státní pokladny ročně vypaří v důsledku podivného financování výstavby našich silnic a dálnic. To ovšem znamená, že státní zadlužení tímto způsobem nijak výrazněji snížit nelze.
Máme zde ještě druhý oddíl těch, kdo mají zachraňovat státní rozpočet, a sice zaměstnance, především zaměstnance veřejného sektoru. Tito lidé se zatím mohli počítat mezi příslušníky středních vrstev.
…i střední vrstvy
Část z toho, co do státní pokladny nepřiteče z daní firem a těch nejúspěšnějších, lze ušetřit tím, že se ubere méně úspěšným.
Zaměstnanci státního sektoru mají být v první fázi reforem připraveni o desetinu příjmů. Na výplatní pásce jim zbude méně peněz, z nich však budou muset odevzdávat do státní pokladny ještě více než dosud. Je známou věcí, že placení daní ze superhrubé mzdy připravuje zaměstnance nikoliv o 15 %, nýbrž zhruba o 23 % jejich příjmů. Stávají se tak posledními sponzory sociálního státu – ti skutečně bohatí platí z majetkových přesunů daň maximálně patnáctiprocentní a jejich pojistné je zastropováno. Naopak ti úplně nejchudší s minimálními příjmy jsou od placení daní osvobozeni.
Střední vrstvy k této dosavadní zátěži budou od nynějška naplňovat státní pokladnu ještě dvěma způsoby. i kdyby celý příští rok nezapršelo, zaplatí „povodňovou daň“, která na ně vzhledem k výši jejich příjmů dolehne výrazněji než na vyšší příjmové skupiny. Firmy žádnou povodňovou daň pochopitelně platit nebudou, dostaly výjimku spolu s nejchudšími, kteří nemají z čeho platit.
Zároveň dojde k podstatnému zvýšení dolní sazby daně z přidané hodnoty. Z dosavadních deseti procent má být zvednuta na 16 %. To postihne citelně střední i nižší vrstvy, nezaměstnané právě tak jako důchodce. Bude se týkat potravin, léků, hygienických pomůcek, dopravy, tepla, prostě toho, bez čeho se dost dobře obejít nelze, ať již jsme jakkoliv chudí. V důsledku zvýšení dolní sazby HDP všichni po korunce dodají do státní pokladny ročně zhruba deset miliard. Budou je muset ušetřit jinde.
Při tom všem by si ovšem měly střední vrstvy vytvářet nemalé rezervy. Měly by si svědomitě spořit nejen na stáří a pořízení bydlení (když stát snižuje podporu hypotečních úvěrů). Měly by spořit také pro případ závažnější nemoci, pro případ, že přijdou na delší dobu o práci, pro případ, že budou chtít dopřát svým dětem vysokoškolské vzdělání. A nejnověji – jak prozradil pan premiér – pro případ, že jejich stav bude vyžadovat ve stáří zvláštní péči.
Bez happyendu
Lidé jsou tak krok za krokem tlačeni do situace, která nemá řešení. Úlevy firmám a nejvyšším příjmovým skupinám vedly k tomu, že složená daňová kvóta (daně + pojistné) u nás patří k nejnižším v evropě. To vede k výpadku příjmů státního rozpočtu, které by zcela nevyrovnal ani desetiprocentní ekonomický růst. Zátěž se přesouvá jednak na ty nejchudší a sociálně nejpotřebnější, jednak na domácnosti středních vrstev. Požaduje se od nich, aby z nižších příjmů platili více a k tomu si pořizovali velké finanční rezervy. To povede jen k jedinému, k dalšímu propadu kupní síly.
Pouze další výrazné zadlužování domácností umožní, aby firmy nalézaly pro své zboží a služby aspoň jakýsi odbyt. Stagnace, kterou lze očekávat, bude dále prodlužovat krizi a náklady na to budou zpětně opět přenášeny na sociálně potřebné a na střední vrstvy. Hle za co všechno mohou dnes šikovní lidí získat cenu nejlepšího ministra financí evropy.
Autor je sociolog.
