Jedním z hlavních argumentů pro vstup do evropské unie byla možnost volného pohybu mezi jejími státy. Toho ale podle eurobarometru nakonec nevyužívá tolik Čechů, kolik se čekalo. Za našimi hranicemi žije v evropské unii asi osmdesát tisíc českých občanů – většinou odešli za prací. Nejatraktivnější destinací byla dlouho Velká Británie, především díky dobrému kurzu libry. To společně s otevřeným trhem práce a značnou poptávkou po pracovní síle vedlo mnoho lidí k dočasnému přesídlení do Spojeného království.
Doba se ale změnila, platy u nás během let rostly a kurz se vyrovnával. Zdaleka už tedy není tak výhodné pouštět se do neznáma kvůli o málo vyššímu platu za převážně nekvalifikovanou práci, kterou má nově příchozí největší šanci sehnat.
Za lepším
Na rozdíl od údajů o přistěhovalectví do České republiky je k dispozici poměrně málo informací o počtu Čechů migrujících do zahraničí. Bezpochyby žilo mnoho Čechů v Británii již před vstupem České republiky do evropské unie. Mezi lety 2004 a 2007 se uvádí, že žádost o pracovní registraci podalo na 30 tisíc českých občanů a tento orientační počet (registrace není pro práci nezbytná) platil až do roku 2008, kdy začalo Čechů ubývat. Celkově jich za poslední dva roky odešlo asi deset tisíc.
V roce 2008 uvádí výzkum institute for Public Policy, že z miliónové populace, která přišla do Británie od roku 2004, už zemi opustila polovina přistěhovalců. To se samozřejmě týkalo i nejpočetnější východoevropské komunity ve Spojeném království, více než půlmilionu Poláků. Od rozšíření eU do roku 2007 jich žádalo o pracovní registraci 430 tisíc, celkový počet příchozích byl ale patrně mnohem vyšší. Právě od roku 2007 začal počet polských migrantů klesat díky zlepšování ekonomické situace v Polsku. Podle Migration information Source ale začíná počet Poláků opět růst, i přesto, že Polsko bylo jednou z mála zemí, kterou nezasáhla krize. i tak se tam však nezaměstnanost stále pohybuje okolo 11 % a životní standard i výše platů je mnohem nižší a uplatnění horší.
S Čechy mluvíš anglicky
Mnoho Poláků přichází do Británie, aby unikli konzervativní atmosféře své země. i Češka Kristina, jednadvacetiletá studentka anglické literatury, která žije v Londýně už několik let, oceňuje větší rozhled, každodenní setkávání s věcmi, na které by v Česku nenarazila: „je tu obecně víc možností a méně předsudků. v čechách na tebe všechno tlačí, aby ses zařadila.“ Na britské metropoli Kristina oceňuje její anonymitu. „každý se stará jen sám o sebe, což má svou dobrou, ale samozřejmě i špatnou stránku.“
Kristina začala brzy po svém příjezdu do Londýna squatovat, což by ji v Česku asi nikdy nenapadlo. Také proto, že narozdíl od ČR se to v Anglii smí. „díky tomu jsem se zamilovala i do života tady. obsadili jsme s pár lidmi bývalou autodílnu v hackney. udělat z ní obyvatelný prostor byla práce na tři týdny bez přestávky. později jsem žila ještě na jiném squatu.“ Stýská se jí po komunitním charakteru života i akcích, které na squatech probíhaly, po několika vyklizeních se ale rozhodla jít do podnájmu. „squatování je stále těžší. lidé od toho často odcházejí.“
Teď bydlí v severním Londýně, v domě spolu s Čechy a Slováky. Ptám se tedy na českou komunitu: „před vstupem do eu češi drželi víc spolu. dělalo se hodně československých akcí.“ Právě z té doby jsou v Londýně ještě tři české hospody. „potom se ale česká komunita úplně rozpadla. každý si hrabe na sebe, pokud potkáš čecha, bude se tě pravděpodobně snažit využít. Třeba agentura, od které si pronajímáme tenhle dům, je česká, a nejenže tu nic nefunguje, minulý týden tu byli dokonce exekutoři. majitel toho domu někde něco dluží. Chtěli nám zabavit naše věci,“ stěžuje si Kristina a její spolubydlící souhlasně přikyvuje.
Jiné Čechy a Slováky lze potkat na squatech. „většinou se s nimi bavíš anglicky a trvá ti dny, než zjistíš, že se s nimi můžeš bavit svým jazykem. jsou to úplně jiní lidi, kteří si hlavně vůbec nehrají, že nějak záleží na tom, odkud jsi. nemají pocit, že by se k tomu měli nějak vázat.“ Lidé, se kterými Kristina bydlí, svedl dohromady jejich původ, respektive jazyková příbuznost. Tvoří jednu ze skupin československých imigrantů, kteří přišli za prací, anglicky umí jen velmi málo a převážnou většinu volného času tráví společně. Město kolem jim připadá cizí a nemají moc chuti pronikat do cizí kultury.
Trochu jako v sektě
Polské komunity jsou samozřejmě vidět mnohem víc. Po městech najdete polské obchody, autoškoly, autoservisy, nejrůznější agentury... „češi žijí ve skotsku, poláci si tu vytváří malé polsko,“ říká Petr, který pracuje v edinburghu jako taxikář. „mají třeba i svoje agentury, které je dovezou na stavbu, kde mají překladatele, takže ti starší se třeba ani neučí anglicky...“
Pro Petra byla ale česká komunita v začátcích jeho dnes už osmiletého pobytu ve Skotsku také velmi důležitá: „pracoval jsem ve skotsku nejdřív jako ‚nelegál‘,“ vzpomíná na dobu před vstupem ČR do eU, kdy pracoval v kamenolomu, přístavu i na farmě. „češi žili spolu, pracovali na stejném místě. okolnosti mě donutily žít v komunitě a hrozně se mi to zalíbilo. když to vyjádřím trochu nadneseně, bylo to, jako když někdo najde nějakou sektu, ve které se cítí dobře. Chce to oběť, ale zároveň ti to přináší spoustu pozitiv. To je vlastně jeden z hlavních důvodů, proč jsem tam ty první dva roky byl.“ Původně chtěl jen rychle našetřit na letenku do Austrálie. Z pár měsíců se ale stalo osm let.
Po vstupu do Unie se ale všechno změnilo. „komunity se začaly rozpadat. dneska už každý žije ve svém vlastním bytě nebo maximálně s dalším jedním nebo dvěma lidmi.“
K doktorovi raději domů
Jakub, který žije v edinburghu tři roky, má také zkušenost s komunitou. Do Skotska se dostal přes Čechy, kteří už tam delší dobu žili. Celá skupina se ale sestávala z více národností, včetně Skotů.
Jakub po příjezdu do edinburghu začal pracovat ve fast foodu, potom v jiném… Následovala práce přes agenturu, především úklidy: „dělal jsem, co se namanulo, jako téměř všichni, kdo do británie přijedou.“ Nyní studuje na zdravotního bratra a pracuje jako pečovatel v domovech důchodců. O tuto práci usiloval už od začátku svého pobytu. Je spokojený, ale protože pracuje v městském zařízení, silně pociťuje dopad krize. Město šetří, jak může, na platech zaměstnanců i na materiálu. „pečovatelé by například neměli vyměňovat pleny, dokud nejsou alespoň z jedné třetiny plné. především je na odděleních méně lidí, tudíž kvalita péče jde dolů, i když si ji klienti platí.“
Na přeplněném pracovním trhu citelně ubylo práce. i na nižších pracovních pozicích, které dříve dělali většinou imigranti, se začínají objevovat Britové. „stabilnější pracovní poměry jsou nahrazeny flexibilnějšími. já mám například tzv. zero hours kontrakt. To znamená, že nemám od zaměstnavatele zaručené žádné hodiny práce měsíčně,“ říká o dopadech krize Zdeněk, který pracuje pro National Health Service, místní veřejné zdravotnictví. „podobně jako v čr se očekává období škrtů.“ Kvalita zdravotního ošetření prý také není příliš vysoká – mnoho Čechů, kteří žijí v Británii, jezdí raději k doktorům do Čech.
S úsměvem na rtech
Petr pociťuje, že místní začali uvažovat ekonomičtěji: „lidé si teď už rozmyslí, jestli si vezmou taxíka nebo půjdou půl míle pěšky.“ Příjmy mu klesly odhadem o 30 %.
Přesto chce zatím zůstat: „oproti čechám je to tady uvolněnější. je to velmi tolerantní prostředí, nejtolerantnější, se kterým jsem se kdy setkal. ale není to pro mě tady natrvalo. na stáří chci být doma, tam, kde mám kořeny, kde jsem vyrostl.“
Veronika, vystudovaná učitelka, se ve Skotsku vdala. Do roku 2004 pracovala ilegálně. Pak dělala pokojskou a nakonec recepční čtyřhvězdičkového hotelu v edinburghu. Z práce je ale unavená a s manželem, který byl jejím nadřízeným, plánují dát výpověď: „hosti očekávají jistou úroveň služeb, například i to, že recepční bude vědět z hlavy veškeré informace o městě, ale vůbec nevidí za těmi službami lidi. několikrát na mě vytáhli můj původ a to, že prý neumím anglicky. postupně jsem začala mít lidí tady dost.“
Co mnohé Čechy zarazí, je velká míra neupřímnosti a pokrytectví v pracovních, ale i osobních vztazích. Zářivý úsměv a otázka how are you? neznamenají než formalitu a od vás se očekává o svém skutečném rozpoložení taktně pomlčet. V nejnižších pozicích, kde je každý snadno nahraditelný, vás vyhazují a občas i okrádají o výplatu s milým úsměvem na rtech.
Odcizenost je veliká, získat nové zázemí jde stěží. „skotské přátele bych spočítal na prstech jedné ruky a ještě by mi zbylo. ke všem jsem přišel v pracovním prostředí,“ říká Petr. i přesto jen málokterý z Čechů a Slováků, na které v Británii narazíte, lituje.
Podle statistik jsou pracovní pobyty v Británii většinou dočasné, trvají vesměs od jednoho do pěti let. Kdo potřebuje, najde v Británii azyl před problémy doma. Někoho navíc okouzlí levné zboží, slevy a akce, díky nimž si můžete i s minimální mzdou dovolit několikanásobně více než u nás. „ve velké británii je pro nekvalifikovaného člověka rozhodně jednodušší vydělat peníze. člověk tady, pokud se uskrovní, může přežít z menšího pracovního úvazku a mít víc času na sebe a věci, které ho baví a zdají se mu důležitější,“ dodává Zdeněk. Navíc například ve Skotsku funguje štědrý systém finanční pomoci nejnižším platovým skupinám, příspěvek na bydlení, daňové úlevy, dotování studia...
V Británii se příchozí mohou těšit z kvetoucího blahobytu dobře zásobených regálů, kulturních odlišností, které by turistovi unikly, (zdánlivě) neomezených individuálních možností, pestřeji tepajícího života... Zkušenost „gastarbeitera“, špatně placené nekvalifikované pracovní síly na nejnižším stupni pyramidově uspořádané společnosti, navíc vytrženého ze společenských vazeb a více či méně osamělého a odkázaného na sebe, dá zase poznat i něco z reality méně šťastných současného světa, kteří na výběr nemají.
