S dětmi byl u mne sice trochu problém, neboť se dosud žádné nepřihlásily a vzhledem k tomu, co jsem se doslechl o mechanismu jejich vzniku, je krajně nepravděpodobné, že by se tak v dohledné době stalo. Avšak přizval jsem k přípravě tohoto fejetonu alespoň svou matku, svého dědu a strýce Karla, aby pohovořili o tom, kdy se prvně projevil můj olbřímí talent, zda jsem byl extrémně vtipný už na nočníku a podobně. Vzpomínková seance se odehrála u nedělního oběda, použit byl diktafon značky Hitachi a zde je doslovný necenzurovaný přepis:
Já: Sešli jsme se zde, abychom se pokusili vypátrat, z čeho se zrodil ten břitký humor, který každých čtrnáct dní vnáší radost do stovek domácností po celé republice.
Strýc Karel: Ty chlebíčky už nikdo nebude?
Matka: Umyl sis ruce? Dědo, prosimvás, musíte hulit i při jídle?
Děda: Musim.
Já: Myslím, mami, že ty bys mohla říct leccos k mým literárním počátkům.
Matka: Kdybyste aspoň kouřil nějaký normální cigarety a ne ty vaše přepůlený startky. Připadáte mi fakt jak somrák vod nádraží. A podivejte se, kde je všude ten popel, pak nemaj bejt na tom ubrusu díry.
Děda: Já ti řeknu, co bys tam měl napsat: Rozkradli, co mohli. Dyť my sme vyváželi do celýho světa a podivej se dneska.
Já: Ty si to přeci pamatuješ, dědo, nepsal jsem jako dítě takový veselý říkačky?
Děda: Vem si jen tu Poldovku. Nebo Zetor! Pověsit to všecko do jednoho!
Matka: Panebože, von už zase vyváží do celýho světa. Moc dobře víte, že jak začnete vyvážet, padá vám ten popel na koberec a vy to zadupete holí, takže to už nikdo nedostane ven. Ale já to uklízet nebudu, já tady nebudu věčně dělat služku.
Strýc Karel: Jestli ty chlebíčky už nikdo nebude, já bych je vzal naší Jaruně, náhodou tu mám igelitku...
Matka: Víš, co tam napiš? Kdybych nebyl vůl a líp se učil, tak je ze mě dneska doktor a nepíšu cinty do novin.
Děda: Do celýho světa jsme vyváželi.
Matka: Je ti čtyřicet, neumíš si přišít ani knoflík a kouká ti podolek. To Jára vod Libuny dělá u Siemensů, už má třetí auto a na dovolenou jezděj na Malé Divy.
Já: Maledivy
Děda: Já se nedivim. Dyť všechno prodali Němcům.
Matka: A koupili si barák. Děda: Lidi dostali byty zadarmo. Co postavili tydle kurvy?
Matka: Já mám ten popel až v polívce. Co sem komu udělala. Nedrob! Dej si něco pod pusu.
Strýc Karel: Předkrm nebude?
Já: Dědo, ty si myslím vždycky říkával: „Z tohodle kluka něco bude.“
Děda: Nic už nebude, dyť už nemáme ani ty sklárny. Bambusová republika, nic víc.
Já: Banánová.
Strýc Karel: Ale jo, zmrzlinka by se do mě ještě vešla, hrňte to do mě.
Matka: Jak dlouho už ti řikám, abys umyl ty vokna? Dyť už přes ně neni vidět na ulici. To se musim pořád doprošovat. A věčně se tu couráš v těch botách.
Já: Jestli mě naserete, tak to tam vážně všechno napíšu.
Matka: Nebuď vulgární! Tohle chytá vod toho „Medvěda“. To je taky ztroskotanec. Ve čtyřiceti visí mámě na krku a jediný, co má, je bedna fotbalovejch vodznaků.
Děda: Pověsit to všechno.
Strýc Karel: Myslel jsem, že bude kachnička.
Matka: Celej táta. Na nákup chodí v trenýrkách a k vánocům mi dal hodinky, co dostal zadarmo jako reklamní dárek k cigaretám.
Já: Měla sis vzít Pištu Hufnágla.
Matka: To je to jediný, co ti dycky šlo: pindy starý mindy.
Děda: Kdeže miny. Zbrojovka je taky cugrunt.
Matka: Já tý Libuně závidim. Ten její zeťák...
Děda: Zetor!
Strýc Karel: To stehýnko mi prosimtě zabal, Jituško, já už vážně nemůžu.
Matka: Za co mě panebože trestáš.
BATTERIES ARE LOW!
