V kapele Banana jsi před lety při koncertech bývala bezesporu tou nejnápadnější figurou – v červeném latexu, se svítivě rudou parukou – jako démon z jiného světa, plánovitě strhávající pozornost na první signální. Byla to jen image, nebo ses za tu masku schovávala? Jinak totiž působíš dost plachým dojmem…
Odmalička kolem mě bylo plno muziky, plno kapel. Otec poslouchal staré rockery a já si už jako malé dítě kreslila ty své. Hlavně vousaté chlapy s kytarama. Silné, mohutné muzikanty s chlupatýma prackama… Brala jsem si tenisovou raketu a na posteli nebo před zrcadlem v nejrůznějších bizarních převlecích zažívala svá vlastní vystoupení. Měla jsem jasno, že když budu někdy vystupovat, tak jedině v kostýmu. Možná je to podvědomá maska - obrana. V civilu jsem příliš nenápadná, sotva bych se dostala do takového transu. Ale kdo ví, možná mám jen strach.
Ptám se proto, že mi v tomhle až neuvěřitelně připomínáš Edwarda Ka-Spela z Legendary Pink Dots, který si při koncertech maloval obličej a pod onou maskou se „skrýval“, protože se prý cítil před tolika lidmi příliš nahý – když se ještě odkrýval svou hudbou, texty a nejniternějšími myšlenkami.
Tak tomu naprosto rozumím. Mně jde opravdu hlavně o můj pocit. Ve správném kostýmu se prostě cítím dobře a sebevědomě… Vždy je nejdůležitější, abych se na jevišti cítila dobře, aby ze mě šla dobrá, zdravě sebevědomá energie a abych měla lidem co předat. Nejde mi cíleně o masku nebo pózu, abych v první řadě šokovala. To se ostatně dá dělat jinými a mnohem efektivnějšími způsoby. Dnes už mám jiné kostýmy, daleko jemnější, protože lidi na koncertě nesmí vnímat jen vizuální stránku, ale hlavně hudbu a texty.
Jsi vystudovaná výtvarnice. Maluješ, děláš grafiku, komiks i vizuální složku kapely. Sleduješ současnou výtvarnou scénu?
Málo. Víš, já na to nemám moc času a ani chuť. Zažívám už několik let takové to hutné tvůrčí období, kdy ve volné chvíli jdu raději ven do přírody. Nechodím moc ani na vernisáže, ani na koncerty. Občas ale zajdu do divadla.
Narážím na tvůj několikaměsíční pobyt v New Yorku po absolvování výtvarné tvorby na Ostravské univerzitě (2007). Člověk by čekal, že budeš obrážet galerie. Tam sis ale založila obskurní kapelu Ass and Nose, v níž jsi bubnovala…
No jo, taky jsem si myslela, že tam budu chodit po všech výstavách a klubech a seznamovat se a hledat spřízněné duše. Nějaké výstavy jsem také navštívila, ale spíš kvůli tomu, že se mě doma na to budou ptát a já bych působila jako lempl, kdybych řekla, že mě to vlastně ani tak moc nezajímalo. Pravda je taková, že jsem tehdy zažívala poměrně hodně těžké osobní období a měla tam docela úzkostlivé stavy, na které jsem hledala různé náplasti. Nejlépe mi bylo, když jsem se mohla zavřít do zkušebny a za dvacet dolarů na hodinu bušit do bubnů. Utratili jsme za to dost, ale tam jsem se cítila opravdu nejlépe. Koupila jsem si malou digitální kameru a všichni známí čekali, že přivezu nějaký experimentální film. Jenže já přivezla asi dvacet kazet a všechny jsou ze zkušebny „Ass and Nose“. Nahrávala jsem každou naši zkoušku, abych viděla, jak se v bubnování zlepšuju, což je samo o sobě dost obskurní.
VE SVÉM JAZYCE JSEM SVOBODNÁ
V tiráži na bookletu CD Tajemství Lotopu děkuješ „všem svým milovaným přátelům a lidem, kteří do mého života přinesli světlo.“ Bylo tedy předtím „období tmy“? Depresí a běsů?
Ano, jistě, to také. Tedy ne přímo deprese, ale takové ty hluboké neidentifikovatelné smutky. Někdy jsem opravdu nevěděla, proč je mám, jako by ani nebyly moje, ale celého světa.
V některých skladbách používáš, přimícháváš do textů, svůj vlastní jazyk – vladivojnštinu. Jako mají žvatlající kojenci svůj osobní jazyk, jemuž rozumí jen oni sami a ve výjimečných případech na ně napojení nejbližší. Mají ta slova nějaký konkrétní význam? Jsou v tom nějaká sdělení? Třeba jen pro tebe?
Vladivojnština vznikala spontánně od raného dětství. Vymýšlela jsem si hudební skupiny a skládala jim písničky ve vladivojnštině. Je to ale jenom věc čistě intuitivní. Slova ve vladivojnštině žádný konkrétní význam nemají. Pro vás asi nic neznamenají. Ale v momentě, kdy lidé dospívají a dětské vrtochy nechávají za sebou, tak já začala zpívat ve čtrnácti letech s reálnou kapelou a vladivojnština byla tím nejpřirozenějším způsobem, jak vyjádřit své pocity. Má pro mě pořád velkou hodnotu.
Když píšeš texty, vidíš nejdříve příběh, nebo ti naskakují slova, ze kterých se příběh pak vyvíjí a skládá? Držíš se nějakých pravidel frázování, rýmování?
Mám ráda pestrý přístup a nehodlám se za každou cenu omezovat rýmy. Ačkoli je ten text někdy ve výsledku hodně obrazný, vždycky se odvíjí od příběhu. Pokud ale cítím, že v některé písni nechci použít jen určitá libozvučná slova, zvolím vladivojnštinu. Je zvukomalebná a v ní se cítím svobodná.
To je případ písně Tony z tvého alba Tajemství Lotopu, se kterou jsi vyhrála cenu Tais Awards za alternativní píseň roku 2009. Celá je ve vladivojnštině. Nechtělas použít běžně „srozumitelnou“ řeč?
Tahle píseň má zvláštní vývoj. Původně jsem pro ni měla český text, jenže jsem s ním nějak pořád nebyla spokojená. Pak mi Johnny Walker napsal text anglický, ale to taky nebylo ono. Dala jsem ji tedy otextovat profesionální básnířce, nicméně jsem se do toho pořád nemohla úplně vcítit. Nakonec jsem zvolila svou svobodnou vladivojnštinu a po čase zjistila, že pro mnohé je právě takhle silně emotivní.
Žánr alba Tajemství Lotopu je těžce definovatelný. Jsou tam stopy, dejme tomu, poetického intimního folku s čistými aranžemi akustické kytary, violoncella, houslí a lehkými rytmy, přes kabaretní či elektronické výjezdy až po rádiově popový refrén v písni Spirit of Love. Tahle deska opravdu není jednoduchý mainstream. Pro zaryté alternativce je zase možná málo alternativní. Jak ji charakterizovat přímo od autora?
Vidíte, už v Bananě nám tvrdili, že jsme málo mainstreamoví, ale vlastně i málo alternativní. Škatulky jsou k ničemu. Deska Tajemství Lotopu je osobní, barevná a tvořena od začátku do konce s radostí a láskou. Nechala jsem v ní celou duši. Pokud bych se rozhodla dělat mainstream, tak bych musela všechno dělat úplně jinak. Cítím to svým způsobem jako alternativu, ale za toto slovo schováš v podstatě vše. Podle slovníku cizích slov „alternativní“ rovná se založený na možnosti výběru mezi dvěma nebo více eventualitami. Takže bude nejlepší, když si každý udělá názor sám.
Nemáš klasické školní hudební vzdělání. Jak skládáš?
Skládám různými způsoby. Buď písně zaranžuju ve svém softwaru Cubase a pomocí kláves nebo jiných digitálních mašinek nahrávám a programuji různé harmonické a rytmické plochy, na které pak zpívám. Nebo používám akustickou či elektrickou kytaru a basu. Další z variant je, že linky pro jednotlivé nástroje nahrávám vokálně. Zkrátka je nazpívám a muzikanti to pak přehrají. Nejlépe to funguje s violoncellem, které je hodně blízké lidskému hlasu a taky proto, že mám úžasnou cellistku Terezku Kovalovou. Ta zahraje snad úplně všechno. Já sama nejsem žádný precizní instrumentalista. Na bubny, kytaru, basu a klávesy jsem se učila hrát sama, protože byly věci, které jsem si prostě potřebovala zahrát, a nebyl čas tím někoho otravovat. Přiznám se, že na školy jako takové nemám nervy ani trpělivost.
Dobře rozjetý projekt Banana jste i přes nesporné úspěchy (u nás i třeba v Polsku) pozastavili. Proč?
To je těžké. Dva žijeme v Praze, dva v Ostravě a absence zkoušek i koncertů byla hlavním z důvodů, proč jsme si dali pauzu. Na dobu neurčitou. Všichni se ale aktivně věnujeme muzice, a pokud ucítíme takové to vnitřní pnutí, dáme se zase dohromady. Materiál na další album máme rozpracovaný. Chci ale teď dělat hlavně své sólové projekty.
Cítím z tebe hodně energie, hodně fantazie. Ale taky hodně plánuješ. Nemáš chuť pustit se třeba do ryze komponovaného projektu typu filmová hudba?
Jasně! Mám spoustu plánů! Je pro mě těžké zastavit se a neplánovat. Když udělám desku, už plánuju další. Když vidím film, když si žiju své příběhy, slyším svou filmovou hudbu. A teď ses zrovna trefil. Nechtěla jsem to zakřiknout, ale nedávno jsem dostala nabídku na filmovou hudbu od Honzy Hřebejka pro jeho připravovaný film Nevinnost (brzy se začne natáčet). Mám už pro něj několik písní.
Kolem sebe máš vždy skvělé muzikanty, skladby mají pevný rámec, míváš fůru okamžitých nápadů. Je při koncertech místo i na improvizaci?
Určitě je na koncertě místo na improvizaci. S Bananou jsme improvizovali pořád. Teď se sice snažím hodně držet pevně stanovené formy, ale to díky tomu, že ve většině věcí jsou texty. Improvizace je však nejvíc. Každý koncert je unikát!
HUDBOU CHCI LIDI OBEJMOUT
Někteří muzikanti nejsou schopni složit něco na zakázku nebo k nějakému termínu, zoufale prohrabávají staré zásuvky a jako v křeči je nic nového nenapadá. Máš podobné stavy?
Vůbec ne. Dobře naladěná skládám v podstatě okamžitě. Je pro mě normální trávit ve svém domácím studiu veškerý volný čas a prostě jen skládat i bez zadání. Je to pro mě něco jako dýchání, potřebuji to k životu. Štvou mě staří muzikanti nebo mladé retro kapely, které tvrdí, že vše v hudbě už bylo vymyšleno a nejlepší éra už je za námi. To jsou kecy nekreativních lidí. Jistě, nenarodila jsem se v šedesátých letech, ale v době, kdy hudbu uděláte i tak, že na sebe navrstvíte samply nebo se zařadíte do aktuálního trendu, který zrovna frčí. Já si ale hledám svou vlastní osobní cestu i přes to, že už mnohé bylo vyřčeno. Ale ne vše. Nesmíme opomenout, že energie, která se vyvine při tvorbě a jakékoli kreativní činnosti, je pro život na Zemi nesmírně důležitá, protože v momentě, kdy přestaneme tvořit a snít, všichni umřeme.
Z historie víme, že kreativita a energie do ní vložená může být záměrně zlá a špatná, pro ostatní zničující nebo sebezničující. To pak taky umírají lidé… Připadáš mi jako „cílený pozitivista“ – v textech i prezentaci. Plno kapel se babrá ve svých temných stránkách, odžitých soukromých či vymyšlených peklech. Například Nick Cave, aby se dostal ze svého drogového pekla, odjel do Brazílie, kde se upnul na víru a v askezi udělal přenádhernou desku The God Son. Proběhla v tobě podobná přeměna na podobném „základě“?
Temno vnímám, je okolo mě. Mým nejoblíbenějším režisérem je David Lynch. Asi vše závisí i na tom, jak o věcech smýšlíme. Nedávno jsem se spojila s jednou výjimečnou básnířkou a zhudebnila pár jejích básní. Ona své básně nikdy předtím nepublikovala - až teď ve sbírce Paměť zrcadla - protože je cítila jako velmi intimní. Někomu přijdou hodně temné, ale mně ne, protože má duše si temnotou už prošla a teď chce rozsévat jen světlo. Temnota je vzrušující a přitažlivá, ale je taky pěkně nebezpečná. Do písní se nesmí dostat negativní energie, té je na světě dosti. Hudba by měla upozornit, pohladit, obejmout, ale ne zabít.
Původně jsem se tomu chtěl vyhnout, ale jaký je tvůj vztah k víře, k filozofii víry?
Filozofie, která mne baví, je: „Nedívej se na hovado jako na hovado a změníš jeho duši.“ Nebo známá božská replika z Lynchova seriálu Twin Peaks „Sovy nejsou tím, čím se zdají být.“
ZTRÁTA PAMĚTI JE PROKLETÍ LIDSTVA
Jsme všichni nesmrtelní?
Já si myslím, že ano. Mohli bychom létat, kdybychom chtěli, ale naše slabosti nás táhnou dolů na zem. A navíc si myslím, že největší utrpení lidí, možná i prokletí celého lidstva, je ztráta paměti. Nemyslím samozřejmě tu krátkodobu, ale tu, která nás odkazuje hluboko k našim kořenům, které sahají daleko do historie. Rozpomínání je strašně těžké - to skutečné, nevyčtené! Pokaždé, když vidím třeba ten absolutní mainstream Pán prstenů, úplně ztuhnu, protože mám až neskutečně silný pocit, že se něco podobného dělo, že jsem něco podobného žila. Cítím to! Vnitřnímu hlasu neporučíš, byť může být sebeneuvěřitelnější.
V jednom rozhovoru jsi řekla: „Láska je zprofanované slovo“. Dlouho jsem měl podobně skeptický pocit, než mi secvaklo, že to je hlavně mediální masírkou, která nám léta předhazuje, že něhou a láskou dáváme najevo svou slabost. A slabost v téhle dravé době neradno odhalovat. Když si ale pozorně všímám lidí kolem sebe, tak většina potřebuje obejmout a pohladit. Já bych tak úplně současnou generaci neodsuzoval. Anebo se až poslední dobou vítr obrací?
To ale bylo myšleno právě tak, že pro mnohé lidi je láska zprofanované slovo, ale to je špatně. Já si myslím, že láska je ta nejdůležitější emoce člověka. Nemusí to být jen láska milenecká. Myslím lásku jako takovou. Lásku k životu, lásku k lidem, lásku k práci…
Jsi pocitová, intuitivní bytost. To chápu při skládání, psaní textů, malování, prostě při tvorbě… Nejsi ale poustevník, co je živ z kořínků, z vody ze studánky či darů pocestných. Bohužel žijeme na spotřební bázi. Čím se živíš? (A ne, že mi odpovíš: „Jídlem!“)
Dělám hudební dramaturgii v jedné produkční skupině, mám svůj pořad Čajovna na Čro3 Vltava a nějaký příjem mám z koncertů nebo z prodeje obrazů a kreseb.
Vyrostla jsi z ostravského undergroundu, poznala ten pražský i newyorský. Jak bys ve zkratce obhájila Ostravu jako kandidáta na Evropské hlavní město kultury 2015? Ale po svém!
Jedině Ostrava může být Evropské hlavní město kultury 2015. Temná a mladá, drsná a upřímná jako všechno, co se tam vytvoří. Ostravské umění je syrové a hravé, nemá hranice. Ostrava je město paradoxů - snad v žádném jiném městě nehraje tolik hudebních skupin a nechodí tak málo lidí do klubů! Ostrava je bezprostřední hrdina, který vylézá ze své nory oslepen slunečním světlem a ve svých zuhelnatělých dlaních drží ošuntělý lístek na fotbal. Ostravák není Ruda, Ostravák je člověk beze stínu, který udeří svou ženu se stejnou vášní, s jakou ji v noci pomiluje. Ostrava je akční a kreativní šelma jako žádné jiné české město, na to vemte jed!!!
Tajemství Lotopu je velká změna – odtajněná neznámá stránka tvé osobnosti, hudebně nezařaditelná a výsostně originální. Což by mohlo být historicky ceněno, pokud bude potvrzena dalším projektem. Kdy nás o tom přesvědčíš?
Na nové desce pracuji. Vlastně se pořád rozhoduji, jestli to bude dvojalbum nebo raději udělám jen jedno album, ať posluchače moc nezahltím. Nicméně dřiv, než to album vydám, budete si moci poslechnout hudbu, kterou připravuji pro nový film Honzy Hřebejka Nevinnost.
Autor je režisér a spisovatel.
__________________
Vladivojna La Chia (narodila se 3. 7. 1983) – zpěvačka, skladatelka a malířka. Pochází z Ostravy, kvůli hudbě a malování se přestěhovala do Prahy. Poprvé veřejně vystoupila ve dvanácti letech v dětském souboru Vagínka Studénka při koncertě ostravské punkové kapely Buřinky II. O dva roky později založila syrově punkový band První vpředu. V šestnácti vydala první EP (Ruská zima, 2000) s dívčí big pussy beatovou skupinou Kočičičíči. Spoluzaložila kapelu Banana, s níž vydala tři respektované desky (Banana 2003, Trip 2004, Jungle 2006). V roce 2007 absolvovala Katedru výtvarné tvorby na Ostravské univerzitě. Na podzim 2009 vydala první sólové album Tajemství Lotopu, jež se stalo v prosinci 2009 Top albem v největším kultovním berlínském obchodě hudby Dussmann.
