Vichřice jménem punk vtrhla do české kotliny koncem sedmdesátých let minulého století. Jak píše Filip Fuchs v knize Kytary a řev, z počátku měl nový styl pouze dvě epicentra punku: aglomerace Prahy a industriální Ostravy.
Ostravsko připravilo pro nástup deprivované punkové mládeže „ideální“ podmínky. Chtělo by se říci, že si svým rázem o silné zastoupení punkové subkultury nejen přímo koledovalo, ale podílelo se zároveň na jeho specificky zrychlené podobě. Ta se postupem času přelila od punkrocku do tvrdších stylů jako hardcore, grindcore, goregrind či industrial/noise.
INDUSTRIÁL NA OSTROVĚ
Ráz Ostravska a tedy i rodící se alternativní subkultury určovala jeho geografická poloha, která z něho učinila jakýsi ostrov ve vnitrozemí. Slovy Honzy z hardcore (hc)/punkových ostravských kapel Intoxikace a Masový hrob kultury: „Ostrava a okolí byla vždy jakási periferie, ať už kulturní či prostě geografická. Náš severní soused Polsko měl punkovou scénu dost rozvinutou a hodně ovlivnil místní dění. Punková/hc scéna na Ostravsku byla vždy uzavřenější směrem do republiky a otevřená víc do Polska či na Slovensko.“ Silný punk v Polsku inspiroval zdejší rodící se scénu – už jen tím, jak říká Honza, že „se k nám dostávala muzika z polských burz“.
Vedle polského vlivu tu byl vliv každodennosti industriálního a zamořeného Ostravska. Ostravská punková kapela Aqua Silentia zpívá: „Továrny, doly, dýmající komíny/dostatek smogu pro hory i roviny/Vítkovice, Ostramo, OKR a Nová Huť/popílek a síra – přejeme vám dobrou chuť!“ „Jsme otrávená generace,“ shrnuje havířovská kapela Radegast, o které ještě bude řeč.
Kraj, kde se obrovské průmyslové komplexy prolínaly s těžkými životy horníků a hutníků a s přírodou, utváří dekadentní scenérie velkých komínů, fabrik, těžařských šacht, chladících věží, vysokých pecí, hald, koksáren a dolů. Dobrý prostor pro „závadové aktivity mládeže“. Když Fido hledá důvody tvrdosti muziky jeho ostravské kapely Sheeva Yoga, říká: „Ten tovární hluk je do nás cpán od plenek a my už jsme si tak nějak zvykli a v podstatě bez toho kvílení posunujících se vagónů, syčení par unikajících z trubek, sirén ohlašujících ve dvě hodiny konec šichty, škřípání a lomozu továrny, když se jen tak procházíš po Ově, už snad ani nedokážeme žít… Ten hluk a industrial k nám patří, máme ho svým způsobem rádi a naši muziku vždy ovlivnilo to, co slyšíme kolem sebe… Grindcore bez sirén a kovadlin prostě není grindcore!“
Punkový underground je od svých počátků na Ostravsku spojen s neobvykle tvrdou muzikou. Fido dokonce ani nemluví o undergroundu, nýbrž o undergrindu. Základy tvrdé muziky v moravsko-slezském kraji položilo, kromě metalu oblíbeného mezi horníky, i město Havířov, ve kterém na počátku osmdesátých let vznikla vůbec první hardcorová kapela z celého Česka s názvem Radegast.
PUNKOVÝ PRAVĚK
Havířov patří podle Filipa Fuchse „spolu s Prahou, Teplicemi, nebo Plzní mezi nejaktivnější předrevoluční punková hnízdiště.“ Jiří „Bobeš“ Prokš, tehdejší basák v kapele Radegast, vzpomíná na toto město ve Fuchsově knize: „Byla to vlastně ubytovna pro ty, kteří pracovali v dolech a hutích v okolí. Ti lidé přijeli za prací z celé republiky, takže vznikl parádní mix, včetně Slováků, Maďarů, Cikánů, Řeků… Myslím, že z jejich dětí vyšli právě ti punkáči. Sociální podhoubí na tom také mělo svůj podíl.“
Podobně o Havířovu mluví i pamětník Petr Melichar. Ve městě je sice možné žít, ale je potřeba z něj uniknout do „podzemí“: „Vždy jsem měl k Havířovu dvojznačný vztah. Zatracoval jsem ho a znovu se do něj vracel. Narodil a vyrůstal jsem v něm. O vykořeněnosti vím své. Lidi sestěhovaní ze všech koutů Československa. Směs jazyků. Město postavené podle poradců sovětských architektů, kteří sem přijeli užít si flámu, narýsovat jednu ulici a kolem ní domy s těsnými byty. Uhelný prach na očích žíznivých chlapů v hospodách.“
V depresivním městě, ve kterém slovy básníka Petra A. Výškovického „jsme se večer opíjeli, abychom zapomněli“, ale ve kterém je ráno „čas vystřízlivět“ – „Probuď se, příteli/musíme do práce“, protože „Obrysy paneláku/vystupují z ranního smogu/krůpěj jedovaté rosy/třpytí se na listu kaštanu/prožraném klíněnkou jírovcovou,“ se tak zrodila generace punkerů a hardcoristů, jež ovlivnila alternativní hudbu nejen na Ostravsku, ale i v celé republice.
Někdy v roce 1977 vznikla v Havířově jedna z vůbec prvních punkových kapel v ČSSR s názvem Hlavy 2000. Roman „Afoň“ Jonšta – kytarista z Hlav i Radegastu – vzpomíná v seriálu Bigbít České televize, jak se k punku dostal: „Byl jsem v létě 1977 s rodičema v Jugoslávii, kde jsem si koupil německý časopis Bravo… a tam jsem objevil fotografie Sex Pistols, Damned a Clash. Vypadali úplně jinak, byla to naprosto jiná rocková vizáž, než jaká tehdy letěla... když se mi ještě téhož roku dostaly do rukou jejich nahrávky, byl jsem v šoku. Kapely hrály jednoduše, 4-5 akordů, a bylo to tvrdé a zároveň melodické. Tehdy mě napadlo, že bysme to mohli vlastně zkusit taky.“
V pozdějším rozhovoru Jonšta vzpomíná na první koncert, který se uskutečnil v zimě roku 1977 v Havířově – Horakůvce: „Přišly tam hlavně máničky. Pankáčů tehdy ještě moc nebylo. Být punk znamenalo být ostříhaný na ježka, mít vlasy polité cukrovou vodou, ucho nebo tvář propíchnutou sichrhajckou a na sobě staré hadry po dědovi… Pogo to byla tenkrát nevídaná novinka. To zběsilé skákání se spojovalo zároveň s vzájemným strháváním těch už tak dost otrhaných hadrů, co jsme měli na sobě. Často jsme po takovém koncertě skončili v trenýrkách a v kravatě, ověšení řetězy ze splachovadla… Samozřejmě, že první koncert skončil totálním krachem. Máničky se ožraly, babka přiběhla z vedlejší chalupy a vypínala nám pojistky. Pak přijeli policajti a celé to rozehnali. Hospodského, který už před tím měl nějaké manko, potom zavřeli…To byl tedy punkový pravěk.“
„HARDCORE JE VÍCE NEŽ HUDBA“
Kromě dalších punkových kapel, které začaly na Havířovsku v osmdesátých letech vznikat (např. Masomlejn, IQ:60, Krach či Středně rychlé šípy), se rodí i ona první česká hc kapela Radegast ovlivněná raným americkým hardcorem a později i extrémním trashcorem a grindcorem. Radegast hudebně přitvrdil a zrychlil, což potvrzuje i basák Prokš, který v havířovském zinu Hadr (Havířovský drbník) v roce 1989 píše „Je to agresivní způsob vyjádření. Můžeme ohromovat brilantními nádhernými melodiemi a vícehlasy, můžeme však šokovat hnusem. To je hard core. Je to řev a hluk, protože tiché prosby už v dnešní době nejsou slyšet. A potom, my se neprosíme.“
Radegast, ale i ostatní havířovské kapely, odmítaly jakékoli přehrávky – tedy povolení hrát na veřejných akcích, kterému předcházelo potupné schvalování hudební a textové produkce oficiálními orgány. Hrály tzv. bez papírů, což v tehdejších československých punkových vodách nebylo jednoduché. Hardcore tak pro Radegast nebyl pouze o tvrdosti hudby a radikálnosti textů, ale i o přístupu k životu – o životním stylu. Nekompromisnost Radegastu předznamenala pozdější motto a mantru kapel následujících generací: Hardcore je více než hudba.
Aby Radegast mohl bez přehrávek hrát, musel si je obstarat jinak, na což vzpomíná ve Fuchsově knize Prokš: „Přehrávky jsme neměli... Podařilo se nám ale ‚krýt se‘ různými zřizovateli, kteréžto zastřešení bylo tehdy vyžadováno a pořadatel musel na národní výbory či kam to všude předkládat papíry, na kterých dával souhlas s vystoupením kapely atd. Jednou to byl SSM, jindy… nějaká závodní šachetní organizace... Má předchozí kapela Třírychlostní Pepíček byla zaštítěna docela kuriózně. Někde jsem přišel k velkému gumovému razítku… Restaurace a jídelny Praha 3… Papíry jsem psal vždy někde na stroji sám pro nás a bum tam razítko a nějaké vymyšlené jméno a podpis… Snad z toho nikdo na RaJ neměl průšvih, že jimi zřizovaná kapela zpívá, že „v červeném stanu rozřízli pannu, ta mladá panna byla svoboda, kde je jí konec, vzala jí voda…“
Radegast přežil i pád bolševika a udržel si svou nezávislost i navzdory lákání hudebního a vydavatelského průmyslu. Jonšta v rozhovoru pro zin Malárie vzpomíná: „Z Monitoru nám poslali nabídku k účasti na kompilaci ve stylu ‚Punk‘n‘Oi‘ č.2. Bylo to z jejich strany podáno stylem: ‚Počítáme určitě s vámi, okamžitě napište.‘ Asi si mysleli, že se z jejich nabídky poserem. My jsme to odmítli.“
Přestože se Radegast v první polovině devadesátých let rozpadá, nejenže po sobě zanechal některé dnes již legendární nahrávky, ale s definitivní platností rovněž vtisknul hc/punkové hudbě na Ostravsku jasný ráz – tvrdost, rychlost, hlučnost a vztek. Z nich čerpají kapely z let devadesátých i ty současné. Tep podzemí kolem „ocelového srdce republiky“ navždy zrychlil.
OSTRAVSKO: REGION ROZKLADU A OČISTY
V devadesátých letech se přestalo na Ostravsku těžit, smog a špinavé ovzduší ale zůstávají. Připojila se navíc vysoká nezaměstnanost. Začínající básník Matěj Antoš zachycuje dnešní Ostravsko v básni „Pohled z okna“: „Ulice je nevinná/Rakovina/starců začátečníků/co bydlí na konečné./Osamělé město,/které nikdy nikdo/ neopouští/Dozněl tlukot fabrik/-na operačním stole/nové doby/Sedm doktorů složilo zbraně,/ať zreziví,/rozpustí se/a zapomenou na své/řezy./ Tak i já skládám/kosti v oběti na/pouličních oltářích/ černým sněhům pro radost.“
Na druhou stranu řada industriálních staveb a komplexů přestává sloužit svým původním účelům. Co s nimi? Developeři i řada radních a zastupitelů je navrhují zbourat a zaplnit místa lukrativními kancelářskými, nákupními či obytnými projekty. Hc/punková komunita ale se zbouráním nesouhlasí a naopak se snaží najít krásu na opuštěných a pochmurných industriálních zónách, které by bylo možné přetvoř it např. na rozsáhlá multifunkční a kulturní centra. A není sama. Aktivit za záchranu industriálního rázu Ostravy se chopilo občanské sdružení „Hlásím se k továrně“, které usiluje i o to, aby v prostorách bývalé koksovny Karolina a konkrétně v Provozu Hlubina vzniknul alternativní prostor pro umělce a kreativní aktivity všeho druhu. Hc/punková subkultura na Ostravsku by tak zůstala tam, kde vyrostla – v podzemí průmyslových zón.
Autor studuje na FHS Univerzity Karlovy.
