Nejdřív přišly pochody neonacistů. Děsivěji než hozené kameny a rasistická hesla ale zapůsobil hlučný potlesk „slušných občanů“. V patách za nácky a novináři tak vyrazili i politici a „zdravý rozum“ veřejného mínění. Vše volalo po „rázném řešení“ problému. A co je vlastně problémem? Nepřizpůsobiví, neplatiči, nezodpovědní - zdánlivě politicky korektní nálepky pro chudé a Romy.
SLUŠNÍ MOHOU KE STOLU
Jedna z prvních „vlaštovek“ přilétla už před několika lety ze Slaného, kde sociálně-darwinistický starosta Ivo Rubík zavedl program „nulové tolerance“ a vystěhoval několik rodin z problematické lokality ze dne na den na ulici. Rubíkova osobní politická hvězda sice záhy zhasla, všem ale stihl ukázat, že „to přeci jen jde“. Následná halasná diskuse už jen otevřela vrata jeho úspěšnějším následovníkům. Exekucemi obstavované sociální dávky v Chomutově tak v současné době provází potlesk v řadě dalších měst.
Postup starostky Řápkové, kvůli němuž zůstávala chudým oholeným exekutory ze sociálních dávek pouhá tisícovka, sice narazil na odpor ochránců lidských práv, jinak ale starostku z ODS podpořila „strana pořádku“ napříč politickým spektrem. Včetně prezidenta a ministra vnitra, včetně řady dalších starostů.
Řápková si sebevědomě a s očividným očekáváním velké politické budoucnosti užívala roli mluvčí „slušných lidí“. Možná poprvé za dvacet let nového režimu tak politik ve funkci, v níž má představovat všechny, výslovně přiznal, že reprezentuje jen některé. A co platípro ty ostatní? Slovy chomutovské starostky, „ti lidé si prostě musí uvědomit, že pokud se nebudou chovat slušně, nebudou jíst“.
Pro představu skutečných dopadů takové politiky není třeba disponovat zvláštní fantazií ani zbytnělým sociálním cítěním. „Ptát se na to, jaký efekt bude mít takové opatření, je nesmysl“, odpovídá podrážděně terénní sociální pracovník Tomáš Malík, který působí v lokalitě podobné té chomutovské. „Co byste dělali vy, kdybyste nemohli najít práci, měli k dispozici tisíc korun na měsíc a tři děti na krku,“ ptá se vzápětí a hned sám odpovídá. „Za ten měsíc dostanete ty lidi do mnohem většího marastu, než ve kterém byli na jeho začátku. Preventivní účinek takového opatření je sci-fi. Ti lidé jsou zahnaní do kouta, donutíte je rezignovat. Svou situaci mohou řešit buď krádežemi, nebo půjčkou u nějakého nebankovního domu. A to je v praxi skoro stejné, jako kdyby si půjčili u lichváře.“
CHUDOBA CTI TRATÍ
Starostka Řápková ukázala to, co se vědělo už dlouho. Část lidí vypadla z obecného „my“, jehož jménem politici mluví, což jen odráží situaci, kdy tato část lidí do značné míry vypadla ze společnosti. Lidé, pro které umělohmotná vědecko-úřednická hantýrka vymyslela nálepku „subjekty sociální exkluze“, nejsou z hlediska mnohých politiků, novinářů i jejich spoluobčanů stejnými lidmi, byť třeba lidmi, kteří mají značné problémy. Sami jsou problémem - a jak už to tak s problémy bývá, je třeba ukázat sílu a nesmlouvavost při jejich řešení.
Chudí tak v dnešním ideologickém obrazu světa vystupují v prazvláštní podvojné roli. Na jedné straně jsou vidět a je třeba si na ně ukázat jako na nositele nějaké špatnosti a problému. Zároveň ale nejsou vidět jako lidé, kteří mají problémy, jako členové společnosti, která s nimi nepočítá. Abychom parafrázovali slova starostky Řápkové: můžeme je klidně
i vyhladovět, mluvit s nimi jako s rovnocennými partnery ovšem nebudeme.
POSTAVTE PRANÝŘ
Anonymizovaní chudí, chudí bez vlastního hlasu, chudí jako objekt nadávek, paušálních charakteristik a represivní politiky jsou takřka každodenně stavěni na pomyslný mediální
pranýř, který se někdy zhmotní přímo do jejich životů: tak jako v případě ostře sledovaných exekutorů, kteří si přijdou pro ně a pro jejich sociální dávky až k nim do bytu nebo na úřad rovnou s televizní kamerou.
Tento pranýř má funkci ve vztahu k většinové společnosti: agresí vůči lidem, kteří vypadli z jejího řádu, se společnost zpětně utvrzuje v oprávněnosti tohoto řádu. Společnost, jejímž ideálem je auto a kravata, se potvrzuje tváří v tvář těm, kteří nejsou mnohdy schopni přizpůsobit se a na tyto věci vydělat. Společnost, která vyznává přesvědčení, že každý
se musí postarat sám o sebe, svým tvrdým přístupem k chudým tento kurz potvrzuje. To má samozřejmě i výchovnou funkci: Když nevezmeš za své naše hodnoty a náš způsob života, skončíš třeba jako tenhle bezdomovec, hrozí pomyslným prstem na své pochybující čí váhající členy.
Socioložka Kateřina S. Janků, která se dlouhodobě zabývá problematikou života na okraji společnosti, kde se chudí symbolicky ocitají, přitom upozorňuje na to, že změnu, která se v postoji k chudobě ve společnosti udála, je třeba vnímat v souvislosti se změnou uznávaných hodnot. „V předmoderní době nebyla chudoba automaticky spojena s osobním neúspěchem či nekvalitou, svého nositele proto nestigmatizovala tolik jako dnes. K tomu došlo až s růstem významu spotřeby jako hodnoty v moderní a postmoderní době. Ten, kdo není schopen držet krok, se vyděluje ze společnosti a je vnímán jako ten špatný, ohrožující, jako flákač.“
Způsob, kterým se k nim společnost vztahuje, vnímají samozřejmě i samotní chudí, kteří ho pociťují na vlastní kůži. „Logickou reakcí je zaujmout tu nejefektivnější strategii, kterou jim společnost v jejich situaci umožňuje,“ říká sociální pracovník Tomáš Malík a upřesňuje: „Když víte, že budoucnost kvůli bludnému kruhu, ve kterém jste, nepřinese žádné zlepšení, soustředíte se na život tady a teď. Nemá smysl nic plánovat, protože kariérní kanály jsou pro vás uzavřené, nic vás nečeká - jediné, co jde, je vytřískat ze života co nejvíc teď hned. No future.“
NEVIDITELNÍ
Zároveň jsou chudí neviditelní jako subjekt s vlastním prožíváním, pohledem na svět a reálnými problémy. Co o nich vlastně víme? Navzdory tomu, že geograf icky žijeme všichni na stejném území, jsou pro nás jejich životy neznámou zemí. Nerozumíme jejich životnímu horizontu, jsou pro nás stále nesrozumitelnější jejich starosti a především to, v čem jim jejich starost i brání a jak omezují jejich pohled. S t ím souvisí i nesčetněkrát opakovaný mýtus o tom, jak bezstarostný a bezpracný život chudí mají oproti „poctivé“ a „pracovité“ většině. „Skutečná realita chudoby se od představ syté a ‚bohaté‘ společnosti dost odlišuje - žít každý den z ruky do úst, nevědět, zda se vám podaří sehnat dostatek peněz na bydlení v příštím týdnu, je neuvěřitelně náročná a frustrující záležitost. Aby si zajistil aspoň to základní, musí se chudý člověk hodně otáčet,“ říká k této iluzorní představě omílané médii socioložka Kateř ina S. Janků. Četné mýty kolem chudoby tu souvisí i s mnohokrát popsaným prostorovým prvkem vyloučení - chudí se s těmi ostatními v mnoha případech potkávají stále méně, a pokud se setkávají, je to setkávání konfliktní, plné nedorozumění, problémů soužití a rostoucí vzájemné nesnášenlivosti.
Útoky na chudé ze strany lidí jako je starostka Řápková se zaklínají realistickým přístupem, který vyžaduje pevnou ruku. Mnoho reálného nám ale o jejich situaci zastánci nekompromisních řešení neřekli. Nedozvěděli jsme se od nich nic o možnostech a omezeném životním horizontu chudých - je nám prezentován jen soubor obecných předsudků, které jasně oddělují chudé od těch ostatních. To, co ve skutečnosti potřebujeme, je poznat chudobu jako past, do níž může spadnout leckterý z nás, a hledat z ní takové cesty ven, které budou vycházet z tohoto vědomí, ne z umělého dělení společnosti na „slušné“ a „neslušné“.
