Jako zmrzačený válečný
veterán se opíral přední vidlicí o chodník.
Kolo kdosi odnesl. V odrazkách se mihla stopa
studu a ponížení. Z večerní projížďky nebylo
nic, nezbylo než naložit invalidu na rameno
a vydat se k domovu pěšky. V mobilu tam na
mě čekala zpráva od kamarádky: „Očesali mi
kolo. Přišla jsem o sedlovku a světla.“ Stačila
chvíle a z bicyklu uzamčeného ve vnitrodvoru
zbyl další pahýl.
Cyklisté zejména v Praze si už zvykli na různá rizika. Tím největším jsou samozřejmě psychopati v automobilech, kteří vytroubí každého cyklistu, jenž se v jejich očích v jednopruhu až příliš cudně přimyká k obrubníku a brání jim v úprku za světlými zítřky. Ročně jim v Česku padne za oběť sedmdesát sedm milovníků dopravy bez motoru.
Když už ale cyklista projeví osobní statečnost tím, že se vystaví ohrožení života v městě kříženým s motoparkem, bylo by pěkné a citlivé, kdyby se současně nemusel vystavovat také ohrožení majetku. Tedy apel na všechny nenechavce: nechte naše kola na pokoji, i bez vás riskujeme dost!
Ilustrace: Vojta Šeda