Pověst svazuje. S projektem The Stylists se Moimir Papalescu z The Nihilists a zpěvačka Monkey Business Tonya Graves rozhodli odhodit svoji minulost a vydat se vstříc dosud neprobádaným zvukovým krajinám. Společně se saxofonistou Petrem Venkrbcem si udělali výlet do zlatých časů disco, do doby před AIDS i punk. Jejich společné album Passion is A Fashion je skvěle vyvedené retro, které resuscituje energii rané taneční scény.
ZAČÍNÁ MATRIARCHÁT
Papalescu a Venkrbec chtěli původně The Stylists pojmou jako projekt s různými vokalisty. První z pozvaných zpěváků – pražská Američanka Tonya Graves je ale uchvátila tak, že se rozhodli natočit desku jen s ní. A byla to skvělá volba. V čím dál křečovitějším funky cirkusu jménem Monkey Business hraje Graves roli jednoho z klaunů a při všem tom pitvoření je lehké zapomenout, že disponuje skvělým hlasem. Na Passion is A Fashion má mnohem větší prostor a mění se v disco divu, matriarchální vládkyni parketu, k níž tanečníci vzhlížejí jako k bohyni, jež pravidelným rytmem udává řád světa. Mimochodem, Graves velmi symbolicky natáčela desku v posledních měsících svého těhotenství.
Monkey Business a dnes už neexistující The Nihilists byly hudebně značně rozdílné projekty, ale měly něco společného – ironické pomrkávání po posluchačích, kterým jako kdyby vzkazovali: „Nasaďte si masku, všechno je jenom hra a když přijmete naše pravidla, budete se za odměnu bavit.“ Nebylo zase tak důležité, jestli tou maskou byla funková odvázanost za každou cenu nebo nihilistická dekadence, pokaždé šlo o vytváření falešné reality. U obou kapel shodou okolností došlo k tomu, že jejich image a koncertní proslulost převážily nad obsahem jejich hudby. The Nihilists se včas rozpadli, Monkey Business bohužel pokračují v natáčení čím dál slabších desek.
ŽÁDNÁ IRONIE
The Stylists na albu míchají raný house, disco či elektronický soul a to všechno v stylově dřevním soundu. Umělohmotné bicí primitivních syntezátorů i záměrně nekvalitně snímaný Venkrbcův saxofon dotváří retro atmosféru, to podstatnější se ale děje pod povrchem. Disco scéna byla v puritánských sedmdesátých létech oázou otevřené sexuality a z její hudby tryskaly čiré emoce velkých rozměrů. The Stylists na tuto hédonistickou éru navazují bez zábran – nepózují a neskrývají emoce za masku, nechají je naplno rozehrát. I když hudba je vlastně velmi minimalistická a někdy doslova cituje motivy odkoukané z klasických hitů, přijde mi v tomto ohledu originálnější a uvěřitelnější než The Nihilists na druhé desce Lewis Neptune.
Snad proto, že se jedná o studiový projekt, se The Stylists daří utéci z krunýře předvídatelnosti. Papalescu a Venkrbec dodržují žánrovou střídmost a jediné zaváhání přijde s příliš opulentní coververzí Fashion Pack (Studio 54) původně od Amandy Lear. Ve skladbách Station To Station nebo v The Symbol dává Papalescu lekci o tom, jak účinně může znít syntetická basová linka. Vrchol desky přijde s Talking, kde syntezátorová melodie ála Giorgio Moroder podkresluje monstrózní refrén, v němž Graves anglicky zpívá: „Je to tak skvělé, lepší než slunečný den.“ Zpěvačka zde připomíná Donnu Summer nebo Grace Jones a zcela bez ironie dávkuje obrovské emoce. Škoda, že deska pak neskončí. Po dvouminutové pauze následuje zbytečný remix skladby The Symbol od berlínského DJe Steva Morella, který nás vrací do časů nablýskaného electroclashe německého střihu, o který se během své kariéry snažili The Nihilists.
The Stylists
Passion Is A Fashion
(X Productions, 2009)
foto: Zdeněk Daněk (X Production)
