Jolana se s nimi přitom potkává od dětství. Její rodiče jsou neslyšící, ona sama ale slyší, stejně tak jako čtyři její sourozenci. Dvacetiletá studentka výtvarné výchovy a speciální pedagogiky, která vyrůstala na malém městě a vystudovala gymnázium v Praze, se tak pohybuje mezi dvěma světy – ve světě slyšících a ve světě neslyšících. Přesto by však svoje dětství neoznačila za speciální nebo odlišné od ostatních lidí: „Jiné nebylo a řekla bych, že bylo krásné. Je pravda, že jsem vždycky vnímala, že je to u nás doma jiné než u mých spolužáků doma, nikdy jsem si domů spolužáky nezvala, nebo jen hodně výjimečně. Bála jsem se komunikace, ale hrály tam roli i další věci, takže to, že rodiče neslyší, nebyla tak zásadní věc,“ vzpomíná na své vyrůstání Jolana, která v České republice není ani zdaleka jediná s podobnou zkušeností. Podobně svou rodinnou situaci popisuje i jednadvacetiletá Helena: „Mám pocit, že jsem prožila celkem normální dětství, až na několik detailů, se kterými se ale podle mě setkalo více dětí z trochu složitějšího rodinného prostředí,“ popisuje studentka fotografie původem z Uherského Hradiště a dodává, že vyrůstání s neslyšícími rodiči jí dalo odlišný pohled na to, jak mezi sebou jako lidé fungujeme a komunikujeme. „Rozhled. Mám pocit, že umím lépe vidět to, co spousta lidí přehlíží,“ doplňuje ji v úvaze Jolana.
Dvojitá identita
Skrze odbornou definici můžeme zkušenost obou studentek popsat jako CODA, i přestože ne všichni se s příslušností do této skupiny budou identifikovat. Zkratka pochází z anglického označení Children of Deaf Adults, tedy slyšící děti neslyšících rodičů. V českém prostředí se používá také označení „slyšící potomci neslyšících rodičů“. Akronym v sobě ukrývá popis specifické životní a rodinné zkušenosti dětí, které vyrůstají v rodině, kde je neslyšící jeden nebo oba rodiče. Samotný pojem CODA má poměrně konkrétní historii. V roce 1983 jej začala používat Američanka Millie Brother, slyšící dcera neslyšících rodičů, která během studia na Gallaudet University začala pátrat po dalších lidech se stejnou zkušeností. Ještě tentýž rok vznikla také stejnojmenná organizace, která se postupně proměnila v mezinárodní komunitu, jejímž cílem nebylo pouze sdružovat dospělé slyšící potomky neslyšících rodičů, ale také podporovat jejich bilingvní a bikulturní identitu. Právě ta je pro zkušenost mnoha CODA zásadní, přesto se na ni při pohledu zvenčí snadno zapomíná. CODA jsou totiž slyšící, zároveň však vyrůstají v prostředí, kde může být český znakový jazyk přirozeným jazykem rodiny a kultura neslyšících běžnou součástí jejich každodenního života. Svět, který je pro většinu slyšících lidí něčím vzdáleným a uzavřeným, tak mohou CODA poznávat od narození jako přirozenou součást vlastního domova. Jolana i Helena ovládají mluvenou češtinu i český znakový jazyk. Obě tuto zkušenost vnímají jako výrazné obohacení – umožňuje jim pohybovat se mezi dvěma světy a otevírá jim přístup ke komunitě neslyšících, jež je pro slyšící majoritu povětšinou vzdálená.
CODA jsou slyšící, zároveň však vyrůstají v prostředí, kde může být český znakový jazyk přirozeným jazykem rodiny a kultura neslyšících běžnou součástí jejich každodenního života.
Zároveň je třeba mít na paměti, že dynamika i podoba každé rodiny je jiná, a jaké dorozumívací prostředky si konkrétní rodina osvojí, se liší. Některé používají český znakový jazyk, jiné kombinují znakový jazyk s mluvenou češtinou nebo odezíráním. „V rodinách, kde rodiče používají český znakový jazyk, si jej slyšící dítě může osvojovat přirozeně od narození prostřednictvím každodenního kontaktu s rodiči. Mluvenou a psanou češtinu přejímá od slyšícího okolí – například od prarodičů, ve škole, z médií apod. Postupně tak může přirozeně přepínat mezi různými jazyky a způsoby komunikace podle toho, s kým právě komunikuje,“ vysvětluje Alena Janoušková, vedoucí konzultantka kontaktního místa organizace Tichý svět v Liberci, která poskytuje podporu osobám se sluchovým a kombinovaným postižením. Zároveň dodává, že s věkem dítěte se komunikace přirozeně vyvíjí, takže zatímco v předškolním věku může být znakový jazyk zcela samozřejmým jazykem domácí komunikace, ve škole se pak rychle rozvíjí mluvená a psaná čeština a doma se může více kombinovat znakování s mluvením.
Proč neznakujete?
Jak přirozenou součástí každodenního života může být pro CODA bilingvní a bikulturní prostředí, dobře ukazuje vzpomínka Heleny. „V rodině koluje historka, že když jsem nastoupila do školky, očekávala jsem, že všechny děti i učitelky budou také mluvit znakovým jazykem. Když tomu tak nebylo, byla jsem z toho velmi zmatená a na ostatní děti jsem se zlobila, protože mi připadaly hloupé. Myslím, že to poměrně dobře ukazuje, jak moc jsem znakový jazyk vnímala jako svůj rodný jazyk,“ vzpomíná. Pro Jolanu se pak český znakový jazyk (ČZJ) nestal jen jazykem, který používali s rodiči výhradně doma. „Já jsem si k ČZJ našla cestu i sama skrze fungování ve skautském neslyšícím oddíle, kde jsme se sestrou byly většinu času jediné slyšící děti. Dneska ČZJ dále ovládám, ale cítím, že ho používám o něco méně. Je to jazyk jako každý jiný a pořád se mění a vyvíjí, takže musím být pořád v kontaktu s neslyšícími, abych se nezačala ztrácet,“ popisuje. Jolany zkušenost zároveň potvrzuje, že vztah k jazyku není neměnný. Stejně jako u jiných jazyků závisí jeho znalost na tom, jak intenzivně a v jakém prostředí ho člověk používá.
Janoušková popisuje i limity dorozumívání. Ty mohou například spočívat v tom, že rodič může mít obtíže komunikovat se svým dítětem znakovým jazykem, přestože je to jeho rodný jazyk. „Pokud se dítě znakový jazyk nenaučí, může mezi ním a rodičem vzniknout komunikační bariéra,“ vysvětluje konzultantka. S komunikačními bariérami má zkušenost i Helena: „I když je mezi námi silná chuť otevřeně mluvit o nejrůznějších niternostech a navzájem si pomáhat, systémy našich jazyků tato slova a pocity neumí tak dobře přetlumočit. Nebo na ně v rodině možná nemáme dost dobré schopnosti,“ líčí. V důsledku toho raději Helena o náročnějších věcech spojených s dospíváním mluvila spíše s babičkou či maminčinou sestrou, které ji jimi dokázaly provést lépe než její vlastní maminka. Podle Heleny nejde ale o to, že by na straně maminky nebyl zájem, jde spíše o odlišnosti stavby jazyků a uvažování, které často nejde překlenout. „Proto se podporujeme především prostřednictvím doteku a vzájemné přítomnosti, spíše než konkrétními praktickými radami a slovy,“ uzavírá Helena.
Dítě versus instituce
Konzultantka Tichého světa popisuje, že s rodinami, kde jsou rodiče neslyšící nebo nedoslýchaví a jejich děti slyšící, se v organizaci setkávají konzultanti*ky, sociální pracovníci*ce i tlumočníci*ce poměrně často. Odhaduje se totiž, že slyšící děti má přibližně 80 až 90 procent neslyšících rodičů. Na organizaci se podle Janouškové rodiče obracejí především kvůli situacím, které zná většina rodin – jen k jejich řešení potřebují zpřístupnit komunikaci. Může jít o jednání se školou či školkou, návštěvu pediatra, účast na třídních schůzkách nebo vyřizování běžných záležitostí. Právě tady se otevírá otázka, která stojí v centru většiny výzkumů, které se problematikou zaobírají. Například studie publikovaná v roce 2023 v The Journal of Deaf Studies and Deaf Education vycházela z rozhovorů s 12 dospělými CODA. Autorstvo identifikovalo mimo jiné téma „language broker“, tedy dítěte nebo dospělého, který zprostředkovává komunikaci mezi neslyšícími rodiči a slyšícím světem. Závěry studie zároveň upozorňují na možnost tzv. parentifikace neboli situace, kdy dítě přebírá odpovědnosti, které obvykle náleží dospělému.
Ještě během toho, co měla paní zubařka nástroje v mých ústech, jsem musela mamince se slzami v očích vysvětlovat, co bude paní zubařka dělat, i když jsem tomu sama tehdy samozřejmě úplně nerozuměla.
Kdo má tedy figurovat jako prostředník mezi neslyšícím rodičem a slyšícím světem? Podle Janouškové by to nemělo být dítě. Pokud je potřeba komunikaci zpřístupnit, měla by být podle ní zajištěna prostřednictvím odpovídající služby. Tichý svět proto nabízí například Tichou linku, která zajišťuje profesionální tlumočení do českého znakového jazyka a přepis mluvené řeči, Tiché poradenství poskytující odborné sociální poradenství nebo Tichou podporu zaměřenou na podporu samostatnosti neslyšících lidí. Situace, kdy se děti objevují v pozici tlumočníka, přesto nastávají: „Často to vzniká velmi nenápadně – dítě slyší, ovládá mluvený jazyk a okolí na to začne spoléhat. Škola například požádá dítě, aby rodiči předalo informaci, nebo dítě telefonuje za rodiče,“ vysvětluje. Podle ní může jednotlivá situace působit jako drobnost, pokud se ale opakuje, dítě se postupně dostává do role prostředníka mezi rodičem a institucemi, což může vést zejména v oblasti zdravotnictví k velmi citlivým situacím. „Vybavuji si například moment, kdy mi bylo asi pět let a ležela jsem na křesle u zubařky. Byla jsem strašně vyděšená, protože mi chtěla vytrhnout viklající se mléčný zub. Ještě během toho, co měla paní zubařka nástroje v mých ústech, jsem musela mamince se slzami v očích vysvětlovat, co bude paní zubařka dělat, i když jsem tomu sama tehdy samozřejmě úplně nerozuměla. Pamatuji si, že tyto návštěvy u zubaře byly velmi náročné i pro moji maminku,“ popisuje Helena. S Jolanou se však shodují na tom, že chyba většinou není na straně neslyšícího rodiče, nýbrž na straně slyšícího, který nedisponuje nástroji nebo vůlí, jak si s takovou situací poradit. „Instituce někdy zvolí nejjednodušší cestu a využije dítě, které je právě po ruce,“ popisuje Janoušková a dodává, že cílem podle ní není dítě z komunikace s rodičem vyloučit, nýbrž je důležité, aby komunikace dítěte s rodičem nebyla zaměňována za jeho tlumočení pro potřeby slyšícího světa. „Já bych si jen moc přála, aby bylo ve společnosti rozšířenější povědomí o tom, jak s neslyšícími lidmi komunikovat i bez znalosti znakového jazyka. Že není potřeba se toho bát a že někdy stačí jednoduše vzít do ruky tužku a papír,“ uzavírá Helena. „Jenom zpomalit, dívat se do očí, artikulovat a nebát se něco zopakovat,“ doplňuje ji Jolana.
