Málokoho minula informace, že ručičky teploměrů na řadě tuzemských meteorologických stanic se letos v létě vyšplhaly přes hranici 40 stupňů Celsia. Některé stanice tuto metu překonaly dokonce opakovaně a padaly či se vyrovnávaly teplotní rekordy z předchozích dekád. Extrémní vlny veder si sice nevybírají, jejich dopady na jednotlivá území ale nejsou rovnoměrně rozložené. S největší intenzitou je pociťuje obyvatelstvo krajských a okresních měst, kde se teplo kvůli husté zástavbě s nepropustnými materiály kumuluje, a ulice i budovy se proto ochlazují velmi pomalu. Podle klimatických projekcí budou v budoucnu městská léta navíc ještě výrazně teplejší. Výmluvným příkladem mohou být pražské Holešovice, jedna z nejteplejších částí metropole. Data z aplikace ClimRisk, kterou provozuje Ústav výzkumu globální změny AV ČR (CzechGlobe), ukazují, že do poloviny století zde vzroste průměrná teplota během teplého půlroku z dnešních 17,4 °C na 19,2 °C. Ještě výraznější změna čeká počet tropických dnů s teplotou nad 30 °C – jejich průměr se zvýší z necelých 17 na více než 32 za sezónu, tedy téměř na dvojnásobek. Rychleji také přibude dnů s extrémně vysokými teplotami, jejichž počet podle projekcí vzroste z necelých dvou na více než šest za teplý půlrok.
Dosavadní adaptační opatření už nestačí držet krok s rychlostí oteplování.
Právě na pražských Holešovicích se dobře ukazuje jeden z nejnaléhavějších problémů, kterým současná (česká) města čelí – tzv. efekt městského tepelného ostrova (UHI), který architekt a urbanista Steffen Lehmann pojmenovává jako „samopohánějící se problém s nebezpečnými důsledky“. Termín UHI Lehmann v odborném článku pro časopis Sustainability z roku 2021 popisuje jako teplotní rozdíl v místním měřítku, kdy je teplota v městské oblasti o pět stupňů Celsia vyšší než v oblasti okolní – venkovské. Za hlavní příčiny vzniku městského tepelného ostrova považuje urbanistický rozvoj, úbytek zeleně, biodiverzity a převahu stavebních materiálů, které teplo pohlcují místo toho, aby jej odrážely. Asfalt, beton či tmavé střechy absorbují velké množství sluneční energie, která se následně uvolňuje do okolí a zvyšuje teplotu vzduchu. K tepelné zátěži měst pak přispívají i další faktory, jako jsou hustá doprava, vysoké budovy omezující proudění vzduchu nebo zvyšující se spotřeba energie. Důležité je také zmínit, že klimatizační jednotky sice ochlazují interiéry budov, zároveň však produkují další odpadní teplo a zvyšují spotřebu elektřiny i emise skleníkových plynů. Ty zhoršují kvalitu ovzduší, což má za následek celou řadu škodlivých zdravotních dopadů. Nejzranitelnějšími skupinami při vysokých teplotách jsou pak malé děti, senioři, lidé pracující venku a obyvatelstvo s horší sociálně-ekonomickou situací.
Stačí to?
To, že dlouhotrvající vedra mají i smrtelné následky, potvrzuje studie českých a zahraničních vědců publikovaná v roce 2022 v odborném časopise Urban Climate. Ta analyzovala data za téměř čtyři desetiletí o úmrtnosti na území Prahy a došla k závěrům, že zatímco v minulosti se dopady veder díky postupné adaptaci obyvatel zmírňovaly, v posledních dvou dekádách se tento trend obrátil. Jinými slovy, dosavadní adaptační opatření už nestačí držet krok s rychlostí oteplování. Na stejný problém dlouhodobě upozorňují i čeští odborníci. Například Jan Richter z Odboru ochrany přírody Magistrátu hlavního města Prahy v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas připomněl, že řadě českých měst stále chybí systematický přístup k adaptaci na změnu klimatu – od promyšleného plánování veřejného prostoru až po krizové plány pro období extrémních veder. Právě tímto směrem se ostatně snaží jít i o něco připravenější Praha, jejíž Strategii adaptace na změnu klimatu Richter sám koordinuje. Dokument zdůrazňuje, že ke zvýšení odolnosti vůči vysokým teplotám, efektu městského tepelného ostrova nebo přívalovým srážkám je třeba využívat přírodě blízká opatření a ekosystémové služby modré a zelené infrastruktury. Ty představují soubor konkrétních opatření, jejichž cílem je ochlazovat město a zlepšovat hospodaření s vodou – od výsadby stromů přes zelené střechy až po retenční nádrže. Mezi priority řadí Praha především zvyšování podílu vegetace a zelených ploch v urbanizovaném území. To jsou bezpochyby dobré úmysly. Závazky dokumentu se Praze však daří naplňovat jen částečně a mnozí by mohli namítat, že i pomalu a neefektivně, jak například odhalily nedávné události kolem otevření zrekonstruovaného náměstí Jiřího z Poděbrad. Tam se kritika soustředí zejména na nedostatek zeleně, unifikovaný vzhled a chybějící diskuze s veřejností.
Nabízí se však ještě jedna podstatná otázka – budou tato opatření v podmínkách pokračující klimatické změny, i za předpokladu, že se budou efektivně implementovat, vůbec stačit? Právě na ni se snaží odpovědět koncept rewildingu, který se v jednotném českém překladu zatím tolik nevyskytuje, ale mohli bychom ho přeložit buď jako obnova přírodních ekosystémů, nebo doslovněji a hravěji – znovuzdivočení. Tím, že se rewilding nesoustředí jen na jednotlivé prvky, nýbrž se snaží celkově obnovit přirozené fungování městské krajiny (např. renaturací vodních toků, obnovou mokřadů nebo ponecháním části ploch samovolnému vývoji), jde ještě o krok dál než modro-zelená infrastruktura. Ochlazování města pak není cílem samo o sobě, ale jedním z přirozených důsledků obnovy zdravějšího ekosystému. Obecné strategie rewildingu, vycházející z konceptu tzv. řešení založených na přírodě (NBS), sahají od pasivní obnovy, kdy se přírodním procesům a přirozené sukcesi (postupný vývoj a střídání živých společenstev na daném místě) ponechává volný průběh s minimálními zásahy člověka, až po aktivní opatření, jako je návrat původních druhů do lokalit, zalesňování apod.
Rewilding se snaží celkově obnovit přirozené fungování městské krajiny.
Městský rewilding tyto přístupy přizpůsobuje hustě osídlenému prostředí, kde se obnova ekosystémů musí skloubit se správou města, technickou infrastrukturou i každodenním využíváním veřejného prostoru. „Návrat k divoké přírodě ve vybraných málo využívaných městských oblastech může být účinným způsobem, jak do našich měst znovu zavést ztracenou biologickou rozmanitost a přiblížit komunity přírodě. Zahrady v rámci rewildingu mohou vytvářet ‚zelené plíce‘, a dokonce zlepšovat místní ekonomiku prostřednictvím turistiky založené na přírodě. Je na čase přehodnotit myšlenku pouhého vysazování stromů a místo toho podporovat rozvoj přirozených lesů v měřítku krajiny ve městech i v jejich okolí,“ zamýšlí se urbanista Lehmann ve zmíněném odborném článku. V Česku se rewilding zatím prosazuje především ve volné krajině. Nejznámějším příkladem jsou rezervace velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice, kde se návratem zubrů, divokých koní a zpětně šlechtěných praturů obnovují přirozené ekologické procesy. Ve městech zatím převažuje koncept již zmíněné modro-zelené infrastruktury, i to by se ale mohlo v následujících letech změnit.
Důležitá spojenectví
Přispět k tomu chce i nový mezinárodní projekt RewildingV4, který sdružuje univerzity, výzkumné instituce, samosprávy i nevládní organizace ze zemí Visegrádské čtyřky a Ukrajiny. Jeho cílem je zjistit, jak může rewilding přispět ke zdravějším, odolnějším a příjemněji obyvatelným městům a jak ho vnímá samotné obyvatelstvo. Výzkumníci*ce se proto nezaměřují jen na ekologické přínosy, ale také na roli městských plánovačů*ek, politiků*ček a místních komunit při proměně veřejného prostoru. Českou případovou studií se stala Ostrava, což může být na první pohled překvapivá volba. Právě její specifická historie a urbanistická struktura z ní ale podle Barbary Vojvodíkové z Institutu pro udržitelný rozvoj sídel (IURS), jenž je pro projekt partnerskou organizací, dělají ideální laboratoř pro výzkum městského rewildingu. „Ostrava je svou urbánní strukturou polycentrického charakteru velmi specifická. Historicky zde byla řada prostorů splňujících definici městské divočiny. A ještě stále jsou v intravilánu místa, jako je například Ema (kuželová halda, pozn. autorky), kde se zachoval rozsáhlý komplex městské divočiny. Daří se ale také některé prvky rewildingu postupně implementovat a druhová diverzita zde roste,“ popisuje. Ostrava zároveň ukazuje, že obnova přírodních procesů není jen otázkou biodiverzity. „Mnoho let se na městskou divočinu nahlíželo především jako na biologický fenomén přispívající právě k druhové diverzitě. Aby však tyto prostory mohly dlouhodobě fungovat, musí být vnímány také optikou obyvatel. Správa města je tím, kdo musí tyto různé pohledy koordinovat a zohledňovat,“ říká Vojvodíková. Podle ní totiž vedle podpory přírodě blízkých řešení narůstá i nespokojenost části veřejnosti s jejich podobou nebo způsobem údržby. „Ostrava je tak vhodným místem k hledání rovnováhy,“ dodává.
Právě hledání této rovnováhy je jedním z hlavních cílů projektu jako celku. Jeho součástí bude i sběr názorů obyvatelstva na městskou divočinu v jednotlivých lokalitách a v případě IURS i veřejný workshop, který se uskuteční letos v září. Výsledkem ostravské případové studie má být metodika určená především městským samosprávám, ale také urbanistům*kám, výzkumníkům*cím a dalším aktérům a aktérkám, kteří se podílejí na utváření městského prostředí nebo v něm zkrátka „pouze“ žijí. Rekordně horká léta ukazují, že adaptace měst na změnu klimatu už není otázkou vzdálené budoucnosti. Rewilding připomíná jednu podstatnou věc, a to že příroda ve městě nemusí být jen dekorativním prvkem. Pokud jí města a jejich političtí představitelé*ky dají dostatek prostoru, může se stát jedním z nejúčinnějších spojenců v boji s vedry, suchem i dalšími dopady měnícího se klimatu. A kdo ví, třeba za několik desítek let bude z Manin, části území pražských Holešovic, zase jenom „manina“. Neschůdné místo v divoké Vltavě a nánosech písku – tak, jak to tam ještě před stovkou let bývalo.
