Co přesně zmizí, když zemře poslední člověk, který nějakým jazykem mluví?
Zemře-li poslední mluvčí nějakého jazyka, odejde s ním jedinečný jazykový systém realizovaný ve své nejpřirozenější, primární podobě – v řeči. A to je obrovská tragédie, protože pomocí řeči komunikujeme, řečí zprostředkováváme informace a poznatky, myšlenky a představy, emoce, prožitky, záměry, přání, individuální i společenské hodnoty a normy. Řeč je klíčovým aspektem naší identity, rezervoárem kulturní zkušenosti a paměti, nástrojem sociálního jednání i sdílení.
Je to opravdu ztráta srovnatelná s vyhynutím biologického druhu?
Jako mnoho jiných srovnání i porovnání osudů jazyků a biologických druhů trošku kulhá. Na druhou stranu se nabízí, protože některé jazyky i živočišné a rostlinné druhy aktuálně rychlým tempem vymírají a téměř vždy jde o ztráty nevratné. Osobně si myslím, že vymizení jazyka může být ještě větší problém, zejména když se jedná o tzv. jazykový izolát. To je jazyk, který není příbuzný žádnému dalšímu jazyku, je to vlastně samostatná jazyková rodina o jednom členu. Vymření takového jazyka bych přirovnal nikoli k vyhynutí jednoho biologického druhu, třeba tygra, ale rovnou celé čeledi, např. kočkovitých šelem.
Nezřídka těmi „divnými“ jazyky, vymykajícími se většině, jsou právě čeština nebo třeba angličtina.
Který jazyk vám přijde nejpodivuhodnější?
Každý jazyk je pozoruhodný a krásný svým osobitým způsobem. To, co považujeme za podivuhodné, je subjektivní záležitost a obvykle je to výsledkem porovnávání s něčím, co máme za běžné ve vlastním jazyce nebo v jazycích, které známe. Srovnáme-li však češtinu, angličtinu a další indoevropské jazyky s jazyky neindoevropskými a porovnáme-li, které jazykové rysy v kontextu všech sedmi tisíc jazyků, jimiž se na planetě hovoří, převládají, zjistíme, že nezřídka těmi „divnými“ jazyky, vymykajícími se většině, jsou právě čeština nebo třeba angličtina.
Říká se, že jazyk je způsob, jakým si společnost uspořádává svět. Narazil jste u domorodých jazyků na něco, co se v češtině nebo v angličtině prakticky nedá vyjádřit?
Tady se dotýkáme otázek možností a hranic překladu. Jazyky – a tím myslím všechny jazyky světa – jsou natolik komplexní a plastické, že převod z jednoho jazyka do druhého je vždy možný. Rozdílnost jazyků a kultur však způsobuje, že se některé dílčí významy, nuance či kulturní specifika tzv. ztratí v překladu. Jinými slovy dokonalý překlad z jednoho jazyka do druhého neexistuje.
Kulturní nedorozumění nutně nečíhají někde daleko.
Co bylo při vašich výzkumech největší kulturní nedorozumění, které jste sám způsobil?
Možná vás překvapím, ale neodehrálo se mezi původními národy, nýbrž během mého středoškolského pobytu v USA. Myslím, že to bylo v Burger Kingu, kde jsem narazil na spolužáka, který tam pracoval a kterého jsem se zeptal, kolik si na brigádě vydělá. Nejen že neodpověděl, ale delší čas se pak se mnou nebavil. Otázky na peníze jsou v USA holt citlivější téma než u nás. Říkám to proto, že kulturní nedorozumění nutně nečíhají někde daleko, v exotických zemí, ale kdekoli, i u nás v prostoru západního světa, o kterém si myslíme, že ho dobře známe.
Může člověk něco skutečně pochopit, pokud pro to jeho jazyk nemá slova?
To je celkem komplexní otázka a dokážu si představit, že odborníci z různých oborů by na ni odpověděli různě. S jinou odpovědí, s jiným vysvětlením, by přišel filozof, teoretik komunikace, logik nebo kognitivní vědec. Určitě by se přeli už o to, co znamená sousloví „skutečně pochopit“. Osobně si myslím, že porozumění beze slov možné je. Lze komunikovat i jinak než slovy, třeba hudbou. Zároveň je třeba okamžitě dodat, že hlavní komunikační prostředek člověka, ten, který obstál v procesu evoluce, je jazyk, lidská řeč.
Překládáte indiánskou mytologii. Co jejich příběhy říkají o vztahu člověka a přírody, co naše kultura možná zapomněla?
Je třeba zdůraznit, že indiánská mytologie a v souladu s ní i současná indiánská literatura je vždy silně lokálně ukotvená. Pro původní Američany má konkrétní prostor rozhodující význam. Nejde jen o přírodu, ale o environment (prostředí, pozn. autora) jako celek. Indiáni se vidí, dá-li se to tak říct, jako součást viditelné i neviditelné sítě vztahů, která tvoří to, co nazývají domovem. Pokud bych měl vybrat jednu věc, kterou by bylo dobré se u Indiánů inspirovat, byla by to schopnost vnímat sebe jakou součást širšího celku.
Nemáme zároveň tendenci domorodé obyvatele romantizovat jako lidi žijící v dokonalém souladu s přírodou?
Tahle tendence je nepřehlédnutelná, dokonce bych řekl, že si v Česku, na Moravě a ve Slezsku „domorodce“ romantizujeme více než kde jinde. Může za to popkultura, ale třeba i to, že česká společnost nemá přímou a dlouhodobou zkušenost s kmenovými společnostmi. Upřímně, samy původní národy nad nějakým dokonalým souladem s přírodou nepřemýšlely, byly její součástí. K přírodnímu prostředí měly ambivalentní vztah, čerpaly z něj zdroje k přežití, zároveň se ho obávaly. A třeba takovým Papuáncům v minulosti stačila kamenná sekera a vyklučili s ní rozsáhlé pralesní plochy. Teď si představte, co by zvládli, kdyby měli k dispozici motorovou pilu…
Dokázal byste po svých zkušenostech skutečně žít dlouhodobě mimo naši civilizaci, nebo je romantika divočiny možná právě proto, že se z ní můžeme vrátit?
Pokud bych musel a nebylo zbytí, asi bych to dokázal, stejně jako by to dokázala, věřím, většina z nás. Člověk je neobyčejný tvor, tvůrčí. Když musí, přežije a dokáže prosperovat v nejrůznějších podmínkách. Přiznám se ale, že čím jsem starší a pohodlnější, je pro mě obtížnější zvládat například jednotvárnost domorodé stravy a v tropických oblastech i místní klima. Ani s přibývajícími léty však nejsem vůči romantice divočiny imunní a stačí pár týdnů doma, a už bych opět vyrazil na cestu.
Existují podle vás univerzální lidské příběhy, které se opakují bez ohledu na kontinent?
Existují a klidně můžeme ještě jednou zmínit právě mýty, z nichž mnohé další, současnější příběhy čerpají. Jsou to příběhy o vzniku světa, o jeho povaze, o roli člověka v něm. Příběhy o lásce, zradě, přátelství, věrnosti. Iniciační a hrdinské příběhy. A také šibalské příběhy, které odmítají chápat svět černobíle, představují člověka jako nedokonalého, vtipného a lstivého tvora, který má rád sex a dokáže se adaptovat a přežít navzdory nevstřícným okolnostem.
Byla by lidská civilizace chudší, kdyby všichni mluvili několika globálními jazyky, ale rozuměli si?
Určitě by zchudla. Přišla by totiž o unikátní způsoby, jak nahlížet na svět. Ztratila by možnost porozumět lidské mysli v její úplnosti. Připravila by se o svébytné umělecké projevy a o důležité informace, které mohou pomoci lidskému rodu zvládnout aktuální životní výzvy, včetně klimatické krize. Navíc nezapomínejme, že jazyková pestrost a možnost komunikace napříč jazyky a kulturami není v protikladu. Člověk je historicky vícejazyčný. Je NORMÁLNÍ hovořit více jazyky – etnickým a jedním či několika dalšími, dnes například anglicky –, čímž je zaručeno vzájemné porozumění.
Přežije čeština?
O češtinu se bát nemusíme. Je to jazyk s početnou uživatelskou základnou, s dlouhou historií a bohatou literární tradicí. Jako každý jazyk se však čeština vyvíjí a průběžně proměňuje, takže v příštím století bude nejspíš „vypadat a znít“ jinak než dnes. To je ale v pořádku. Je to zcela přirozené.
