V některých městských čtvrtích se zkrátka cítíte dobře. Ať už jsou to haussmannovské bulváry v Paříži, barcelonské superbloky, nebo pražské Vinohrady. Přitahují vás svou energií, příjemnou atmosférou a pocitem bezpečí. Přitom jen o několik ulic dál můžete narazit na zanedbaná a nevlídná místa, kde se nikdo nezdržuje déle, než musí.
Čím to je?
Domy samy o sobě město netvoří. Stejný dům může stát ve městě, na vesnici i na samotě. Je to naše soukromí za zavřenými dveřmi. Pro charakter města je mnohem důležitější to, co se děje venku.
Město od ostatních sídel odlišuje především hustá a propojená síť ulic. Prostor veřejného života, kde se lidé každý den pohybují, potkávají, nakupují, pracují i tráví volný čas. Právě tady vznikají vztahy, které propojují obyvatele a posilují místní komunity.
Ještě v polovině minulého století však ulice nestály v centru pozornosti městských plánovačů. Po zkušenostech s přelidněnými a hygienicky nevyhovujícími dělnickými čtvrtěmi se jejich hlavním cílem stalo zajistit lidem dostatek světla, čistého vzduchu a celkově zdravější podmínky pro bydlení. Převládala proto představa města jako souboru oddělených funkcí. Bydlení, práce, obchod, rekreace i doprava měly mít své vlastní místo. Předpokládalo se, že jejich důsledné oddělení přinese městu větší přehlednost a jeho obyvatelům lepší prostředí.
Nestačí ale, aby ulice jen existovaly, je důležité, aby se v nich prolínaly různé funkce.
Jedním z nejznámějších příkladů tohoto přístupu je Brasília. Z ptačí perspektivy působí jako dokonale promyšlené město. V praxi ale naráží na řadu problémů. Volně stojící budovy nevytvářejí souvislé ulice ani jasně vymezený veřejný prostor, takže pěšky je to téměř všude daleko a bez auta se většina každodenních cest neobejde.
Stejnou zkušenost dobře známe i z českých panelových sídlišť. Nabídla milionům lidí dostupné a na svou dobu moderní bydlení, ale tradiční síť ulic nahrazovala volnými plochami mezi domy. Ty jsou dnes kvůli náročné údržbě často zanedbané a bývá obtížné využít je tak, aby podporovaly pobyt lidí a jejich setkávání.
Přitom právě ulice dávají městu jeho jedinečnou atmosféru. Když jsou dobře navržené, přitahují lidi a dávají prostor městské rozmanitosti. Americká novinářka, aktivistka a autorka knih o urbanismu Jane Jacobs proto už v 60. letech označila hustou a prostupnou síť krátkých ulic za jednu ze základních podmínek dobře fungujícího města. Krátké bloky podle ní vytvářejí hustší síť křižovatek, více možností, kudy se městem vydat, a více příležitostí k setkávání.
Nestačí ale, aby ulice jen existovaly. Podle Jacobs je důležité, aby se v nich prolínaly různé funkce. Aby se v nich zároveň bydlelo, pracovalo, nakupovalo i odpočívalo. Jen tak mohou lidem sloužit po celý den.
Živé ulice jsou zároveň bezpečnější. Ne díky kamerám nebo plotům, ale díky svým obyvatelům a kolemjdoucím. Jacobs tomu ve své knize Život a smrt amerických velkoměst říká „eyes on the street“, oči ulice. Čím více lidí ulici přirozeně používá, tím bezpečnější se stává.
Jenže kvalitní síť ulic nevzniká náhodou. Její podobu je potřeba dobře promyslet. Zatímco budovy se v průběhu času mění nebo nahrazují novými, ulice tvoří základní kostru města na desítky i stovky let. Jakmile vzniknou, jen obtížně se přetvářejí. Proto je tak důležité, aby nebyly jen dopravní infrastrukturou, ale přívětivým veřejným prostorem.
S tím souvisí i rostoucí důraz na lidský rozměr ulic. Nestačí, aby jimi bylo možné rychle projet autem. Měly by být příjemné i pro chůzi, nabídnout stín stromů, lavičky k zastavení nebo takzvaný aktivní parter – přízemí domů s obchody, službami nebo kavárnami.
Jak připomíná urbanista Jan Gehl ve své knize Life Between Building, čím kvalitnější je veřejný prostor, tím více dobrovolných aktivit se v něm odehrává. Kvalitu ulice totiž nepoznáme podle toho, kolik lidí jí projde, ale podle toho, kolik z nich se rozhodne v ní zůstat a pravidelně ji využívat. Není proto náhodou, že nejoblíbenější městské čtvrti bývají postavené jako bloková zástavba. Ta vytváří jasně vymezené ulice, krátké bloky i dostatečnou hustotu obyvatel.
Zatímco budovy se v průběhu času mění nebo nahrazují novými, ulice tvoří základní kostru města na desítky i stovky let.
Důvod je jednoduchý. Teprve tam, kde na malém území žije dostatek lidí, se vyplatí provozovat obchody, kavárny, školy, kvalitní veřejnou dopravu i další občanskou vybavenost. Pro představu: jeden blok činžovních domů na pražských Vinohradech má podle Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy přibližně stejný počet obyvatel jako dva panelové domy na Jižním Městě, devadesát vil nebo dvě stě rodinných domů. Taková koncentrace lidí vytváří podmínky pro obchodní aktivity, které by v řídké zástavbě nemohly v takové míře vzniknout. Nebyla by pro ně v okolí dostatečná klientela.
Dostatečná hustota umožňuje také vznik města krátkých vzdáleností, tedy města, ve kterém máme vše důležité v docházkové vzdálenosti. Díky tomu trávíme méně času na cestách a více času tím, co je pro nás důležité.
Současný urbanismus se proto stále častěji vrací k principům, na kterých vznikaly třeba už zmíněné Vinohrady nebo blokové čtvrti v Paříži a Barceloně. V Praze se podle těchto zásad rozvíjí například nové čtvrti na Smíchově nebo na Žižkově. Nejde přitom o snahu kopírovat historická města. Nové čtvrti využívají současné technologie i moderní architekturu. Zároveň ale navazují na způsob, jakým vznikaly čtvrti, ve kterých se lidem dobře žije dodnes.
Až tedy příště půjdete svým městem, zkuste si všimnout, kde přirozeně zpomalíte nebo se zastavíte. Je to na zahrádce vaší oblíbené kavárny, na lavičce ve stínu stromů, nebo třeba jen na zápraží před domem, kde potkáváte sousedy? Právě taková místa dělají města skutečně kvalitními. A právě taková bychom je měli chtít.
Autor se věnuje popularizaci moderního urbanismu.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
