Naživo se setkáváme při domluvené návštěvě u Kluka z lesa doma v Lukově na pomezí Vysočiny a Jihomoravského kraje. Ve dveřích skromného vesnického stavení mě nejdřív vítá jeho milá žena Lucie s tříletým synkem Jindrou. Přecházíme společně přes dvorek na zahradu, kde se Kluk z lesa zrovna věnuje keramice.
Sympatický třicátník mi přátelsky podává ruku. Je to ruka člověka poctivé práce – pevná, drsná a od hlíny. Právě hlína je tady totiž při mém příchodu připravená v různých formách k dalšímu rozpracování, aby se pak dala vytvarovat do nádob po vzoru nálezů z období eneolitu (doba měděná) a halštatu (starší doba železná), kterými se Kluk z lesa inspiruje.
Nepředstavujte si ale v žádném případě nějakou keramickou tvorbu, jak ji znáte ze školy nebo výtvarných kurzů. Snahou Kluka z lesa totiž není jen vyrobit pěkné řemeslné misky a hrníčky, ale také dodržet tradiční techniky ve všech krocích výroby. Nepracuje například ani s žádnou průmyslově zpracovanou hlínou, ale sám si po okolí shání hlínu vlastní, surovou.
To mi hned začne vrtat hlavou. „Jak ale poznáš, že je právě nějaká konkrétní hlína vhodná na keramiku?“ ptám se. „No když si z hlíny vyválíš hada, obtočíš si ho kolem prstu a nepraskne ti,“ odpovídá mi společně s názornou ukázkou, jako by to bylo něco naprosto samozřejmého.
"Spím klidně jen šest hodin a učím se i po večerech. Nikdo přesně neví, jak se co dřív dělalo. Je to prostě jeden velký experiment."
Ale tím to zdaleka nekončí. Ze surové hlíny je ještě potřeba připravit hlínu k tvoření. Rozplavit ji ve vodě, nechat odmáčet a několikrát přelít přes síto. Podobnou alchymií je i barvení vytvarovaných výrobků. Kluk z lesa k němu využívá například přírodní minerály včetně grafitu, který je zvláštní tím, že když se na nádobě vyleští, vypadá potom jako kovová. Do temper si zase namíchává vajíčka jako dávní mistři.
Vytvářet věci postaru zkrátka není nic jednoduchého. Naopak je to dost věda. Zajímá mě tedy, kde se to dá nastudovat? Kluk z lesa mě ale hned vyvede z omylu. „Musíš to prostě zkusit. Spím klidně jen šest hodin a učím se to i po večerech. Něco jsem si načetl, ale nikdo přesně neví, jak se co dřív dělalo. Ke stejnému výsledku můžeš dojít různými způsoby. Je to prostě jeden velký experiment,“ vysvětluje mi a přikládá dřevo do vlastnoručně postavené pece, ve které probíhá výpal už hotové keramiky.
U toho mě zároveň upozorňuje, jak je důležité v peci udržovat teplotu, aby nevyhasla a nemusela se znovu rozehřívat. To by prý znamenalo zbytečné plýtvání dřevem, které je Klukovi z lesa proti srsti: „Když občas vidím, kolik nevyužitého dřeva mají lidi složeného na zahradě, nerozumím tomu. Proč ty stromy káceli, když jim tam pak dřevo z nich jen tak hnije? Dřív i z těch třísek, co lidem zbyly, třeba zatopili.“
Snaha zužitkovat původně odpadové části dřeva přitom stála i na počátku dalšího řemeslného odvětví, kterému se Kluk z lesa věnuje. Jako bývalý pracovník na pile, kde například odkorňoval akáty nebo štípal dubová polena, si po směně začal vyřezávat z menších kusů různé misky nebo sošky.
Přišlo mu užitečné, že na pile může využít nástroje jako flexu nebo elektrickou pilu. Později si ale dokoupil také různá dláta a ve vyřezávání se čím dál více zdokonaloval. Své dřevěné výrobky ve svérázném surovém stylu také začal ukazovat a nabízet k prodeji na Instagramu. U lidí mělo jeho tvoření velký úspěch a pro Kluka z lesa to znamenalo začátek cesty, jak se osamostatnit a dělat sám na sebe. „V té době jsem byl nejsvobodnější,“ vzpomíná.
V současnosti už ale není Kluk z lesa odpovědný jen sám sobě, ale také své rodině. Proto tomu přizpůsobil i své živobytí. Místo vyřezávání menších výrobků, kterých musel nasekat obrovské množství za cenu velkého náporu na tělo, začal dělat ve své vlastní dílně na větších kusech nábytku. Důvod je jednoduchý, z hlediska poměru času a výdělku je to výhodnější.
Jen za letošek dodal zákazníkům deset postelí, kterým se věnuje především. Vyrábí je ze starých recyklovaných trámů a přidává k nim i nalezená stará kování. „Jednou bych si chtěl dělat kování sám a otevřít si třeba svou malou továrnu na nábytek. Ale nic neplánuju, žiju přítomností,“ zdůrazňuje.
Na druhou stranu zakázková práce na přání zákazníků má i svá omezení. Třeba že se vaše tvorba dostane do prostředí, kam nezapadá. „Jednu z postelí jsem sestavoval i v paneláku v místnosti, která byla vymalovaná křiklavou zelenou barvou,“ vypráví mi s úsměvem. I když mám dojem, že ho takový osud jeho práce trochu mrzí.
Svou absolutní svobodu teď proto Kluk z lesa nachází v napodobování pravěkého života. Z přírodních materiálů si vyrábí různé oblečení, ozdoby nebo lovecké náčiní. Na zahradě si také postavil polozemnici (zčásti do země zapuštěné stavení jen ze dřeva a hlíny), která funguje jako jeho tvůrčí prostor i útulna.
„Dřív jsem nežil jako teď. Vystudoval jsem grafiku, dělal animace pro film, v Brně jsem pracoval normálně u počítače ve firmě. Vadili mi tenkrát ale lidi a to, když mi někdo říkal, co mám dělat. Takže kdykoliv jsem měl volno, šel jsem hned do přírody a přespával jen tak venku. Polozemnice je teda možná taková vzpomínka na tohle mé punkové období,“ objasňuje mi význam, který pro něj zahradní příbytek má.
Jak k tomu ale vlastně člověk dojde, že se stane jakýmsi novodobým pokračovatelem přírodních národů, ptám se? Kluk z lesa se zamyšleně vrací v paměti do dětství a vypráví mi, jak měl jako malý rád kresby a malby Zdeňka Buriana s výjevy z minulosti. S rodinou také jezdil na prázdniny na chatu pod zříceninu hradu Cornštejn, kde ho pohltilo tajemno okolní přírody. V chatě bez elektřiny třeba poslouchal zvuky nedalekých divočáků. Pro malého kluka to byl obrovský zážitek.
„Další velký zlom nastal v mých 21 letech, kdy jsem od táty dostal k Vánocům detektor,“ vzpomíná. Hned se do tohoto koníčku ponořil a začal objevovat různé nálezy. Na rozdíl od ostatních detektorářů ale ke svým objevům psal také krátké blogové příspěvky na sociální sítě, ve kterých popisoval historický význam předmětů, jejich příběh i okolnosti toho, jak je našel. Tím poprvé zaujal širší veřejnost.
Lidé prostřednictvím jeho příspěvků mohli sledovat, jak se Klukovi z lesa daří vyzvedávat ze země další a další objevy, včetně vzácností, kterou byla třeba starodávná měděná sekyra. Na svůj největší nález, ojedinělý mincovní poklad, ale později narazil úplně náhodou bez pomoci detektoru:
„Neplánovaně jsem si šel hledat s detektorem do Hostýnských vrchů. Jenže už jsem pak ani neměl signál a při šplhání do stráně po zvířecí stezce jsem si detektor vypnul. Náhodou jsem ale uviděl na zemi střepy jak z nějakého květináče. Hned, jak jsem do nich sáhnul, se z nich začaly sypat zlaťáky,“ říká pobaveně. A aby toho nebylo málo, když se pak na místo vrátil s archeology a společně ohledávali oblast ještě s detektory, o čtyři metry vedle našel ještě jeden poklad.
„Věřím prostě na náhodu. A v tomhle už mi štěstí přálo,“ svěřuje se. Ten den, kdy se vrátil domů po objevení pokladu, mu žena oznámila, že čekají syna. Jindra pak přišel na svět v symbolické datum 1. ledna. Prostě náhoda.
Teď už je ale z Jindry čiperný klučík, který tu kolem nás sem tam pobíhá a vše zvídavě zkoumá. Nadšeně mi také po vzoru táty vynáší z polozemnice ukazovat různé artefakty, třeba kůstky lesních zvířat.
Když pak Jindra napodobuje tátu při tvorbě kostěných jehel a šídel, sedne si vedle nás na zem s úsměvem i maminka Lucka a hrdě své kluky pozoruje. Sama je přitom dobrodružkou, která se věnuje urbexu, prozkoumávání opuštěných staveb. Doma zase pečuje o zahradu, ze které člověk cítí vlídnost a pohodu.
Příběh Kluka z lesa tak pokračuje pohádkově. Svůj jedinečný svět teď sdílí se svou krásnou rodinou, s kterou si tvoří společný domov.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
