Jedním z nejslavnějších uměleckých počinů srbské umělkyně Mariny Abramović je performance s názvem Rytmus 0 z roku 1974. Abramović během ní nabídla publiku 72 různých předmětů, od hroznů nebo bochníku chleba přes hřebíky, nůžky, břitvy a nože až po pistoli s kulkou. Zúčastnění pak byli vyzváni, aby jednotlivé předměty vůči umělkyni zcela bez pravidel libovolně použili.
Jakkoliv už výběr některých předmětů může vzbuzovat oprávněné pochyby ohledně bezpečnosti, zahájení šestihodinové performance nejdřív probíhalo poklidně. I když nebyl v rámci představení úmyslně rozdělen prostor jeviště a publika, aby došlo k těsnějšímu vztahu mezi umělkyní a veřejností, diváci ze začátku neměli odvahu zapojit se do jakékoliv přímé akce. Jakmile ale překonal ostych první z nich a nadzvedl Abramović ruku, postupně se přidávali další. Nejdřív třeba jen tím, že jí podali růži nebo ji políbili.
Velmi rychle se ale situace začala zvrhávat do výpadů vůči umělkyni, nekontrolované agrese a sexuálního obtěžování nebo přímo fyzického ubližování, při kterém leckdy šlo o život. Účastníci performance Abramović rozstříhali a strhali oblečení, pomalovali ji, sahali jí po těle na intimní místa nebo jí popíchali kůži trny z růže. Někdo ji také říznul na krku a sál její krev. Vrcholem pak bylo, že jí byl vložen do ruky nabitý revolver, přiloženy prsty ke spoušti a hlaveň namířená proti jejímu spánku.
UVĚDOMILA SI TOTIŽ, ŽE KDYŽ SVĚŘÍTE ABSOLUTNÍ MOC PUBLIKU, TAK TO MŮŽE DOJÍT AŽ DO TAKOVÉ KRAJNOSTI, ŽE VÁS OPRAVDU ZABIJE.
Sama Abramović se při zpětném ohlédnutí za touto zkušeností vyjádřila, že byla během performance připravená zemřít. Uvědomila si totiž, že když svěříte absolutní moc publiku, tak to může dojít až do takové krajnosti, že vás opravdu zabije. To ostatně dokazují i záznamy z performance, které ukazují bezcitnost mnohých účastníků. Je zarážející, že je neodradilo ani zřejmé utrpení umělkyně nebo její zaslzený obličej. I když je nutné zmínit, že někteří přítomní vyjadřovali také soucit a snažili se umělkyni setřít slzy z tváře, nebo se dokonce postavili neúměrné brutalitě ostatních.
Performace každopádně přinesla zneklidňující zjištění o chování lidí, kteří získají pocit moci nad druhými, nebo naopak pod vlivem ostatních ztrácejí vlastní morální zábrany. To připomíná i dřívější závěry známých psychologických pokusů, jakými byly Milgramův experiment nebo Stanfordský vězeňský experiment. Rozdíl byl ale v tom, že zatímco psychologové prováděli své pokusy na ostatních, Abramović poctivěji zvolila za pokusný objekt sebe, když se dala všanc davu a umožnila mu svobodně projevit nejtemnější lidské pohnutky.
Jindy ale Abramović sama skoro až masochisticky podrobovala své tělo různému sebetrýznění. Známá je v tomto ohledu její performance Lips of Thomas (Thomasovy rty) z roku 1975, během které pojala své nahé tělo jako plátno a mimo jiné si do břicha vyřezala krvavý pentagram. Opět tím testovala limity tělesnosti, ale také se prostřednictvím symbolů autobiograficky vypořádávala s různými ideologickými vlivy spjatými s jejím srbským původem (například s komunismem nebo ortodoxní církví). Různé jizvy z osobního života se tak přetavily do skutečných jizev, které pro Abramović fungují jako hmatatelný záznam jejího osobního příběhu. Aneb jak sama performerka řekla: „Nemám tetování, mám jizvy."
Velkým zlomem v dosavadní tvorbě byl pro Marinu Abramović nadcházející rok 1976. Tou dobou se seznámila s německým vizuálním umělcem a performerem Ulayem, který se stal jejím osudovým partnerem, ale i uměleckým společníkem. Spolu pak objevovali a zkoumali možnosti tvorby v nerozlučném tandemu, ve kterém je nutné pro celek potlačit jednotlivá umělecká ega. Například ve společné performance Relation in time (Vztah v čase) z roku 1977 si zády k sobě provázali vlasy a takto spojení nehybně seděli po většinu dne, během kterého byl každý z nich závislý na pohybech a postoji toho druhého.
Ještě větší míru vzájemné důvěry vyžadovala společná performance Rest energy (Zbytková energie) z roku 1980, která se zase zaměřovala víc na vztah mezi ženským a mužským principem a na moc muže nad životem ženy. Provedení performance spočívalo ve vzájemném napínání luku, jehož šíp mířil Marině Abramovič přímo na srdce. Zatímco ona svým záklonem napínala luk při držení lučiště, Ulay svým záklonem napínal luk při držení tětivy. V tu chvíli bylo úspěšné provedení performance zcela závislé na souhře obou umělců, protože i nepatrné zaškobrtnutí nebo nesouladný pohyb kohokoliv z nich mohl okamžitě vyústit ve smrtelnou tragédii.
Vztah Mariny Abramović a Ulaye dlouhou dobu působil nerozlučně. Pár společně tvořil i žil. Dokonce jen sami dva jako nomádští poutníci cestovali po Evropě v dodávce a vytvářeli představení na venkově, kam zrovna dorazili. Časem si také naplánovali svatbu, kterou chtěli uskutečnit ve velkolepém uměleckém pojetí. Tématem jejich svatebního záměru byla opět hranice, tentokrát ve smyslu protnutí dvou životních cest. Metaforou tohoto setkání pro ně měl být pěší pochod z opačných konců Velké čínské zdi. Místo setkání se pak mělo stát i místem jejich svatby.
Přes veškeré přípravy jim ale nepřála byrokracie. Pro čínské úřady byla umělecká performance na Velké čínské zdi něčím těžko uchopitelným, co se dlouhou dobu zdráhaly povolit. Než se tak stalo, uběhly roky. Mezitím u Ulaye sílila frustrace z projektu. Zároveň se začal vztah obou umělců pro stále větší vzájemné rozdíly rozpadat. Stály za tím nevěry i rozdílné představy o budoucnosti. Ulay byl stále anarchistou, který odmítal komercionalizaci umění. Marina Abramović oproti tomu přijala svou rostoucí slávu za svou a sžila se s novou rolí uznávané umělkyně. Když tedy nakonec došlo k vyřízení veškerých dokumentů pro svatební performanci s názvem Lovers (Milenci), proměnila se tato cesta dřívějších milenců v důsledku okolností na symbolický rozchod.
UPŘENĚ BEZE SLOVA HLEDĚLA DO OČÍ KOMUKOLIV, KDO SI PŘISEDNUL K NÍ.
Dalších 22 let se Marina Abramović s Ulayem neviděla. Znovu se potkali až v roce 2010 během její velké retrospektivní výstavy The Artist is Present (Umělec je přítomen) v Muzeu moderního umění v New Yorku. A stalo se to opět, jak už u nich bylo zvykem, za výjimečných okolností.
Součástí výstavy totiž byla i živá performance, při které si Abramović sedla ke stolu a upřeně beze slova hleděla do očí komukoliv, kdo si přisednul k ní. Veškerý fyzický kontakt byl zakázaný, vzájemná komunikace musela probíhat pouze pohledem. Tohle zdánlivě prosté krátké navázání vztahu s návštěvníky výstavy se brzy ukázalo jako způsob, který v příchozích probouzel nečekané emoční pohnutí. Lidé jako by si v hlubokém pohledu Abramović zrcadlili své bolesti, city nebo nenaplněné sny. Nebylo výjimkou, že se po tomto setkání s umělkyní rozplakali. Marina Abramović ale zůstala nehnutá. Dokud nepřišel Ulay.
Ulay byl nečekaným hostem výstavy. Když na něj přišla řada, sedl si jako kdokoliv jiný na židli a čekal. Marina Abramović pozvolna otevřela oči a hned jak Ulaye viděla, poprvé a naposled během této performance vypadla ze své role. Během chvíle se jí do očí ve zřejmém rozechvění ze setkání s bývalou láskou vehnaly slzy, stejně jako Ulayovi. Po chvíli také porušila nastavené pravidlo o tom, že není možné se umělkyně fyzicky dotknout, a podala Ulayovi na chvíli své ruce. Atmosféra ze setkání byla tak silná, že vzbudila spontánní potlesk ostatních návštěvníků výstavy.
Dost možná to byl jeden z nejromantičtějších momentů v novodobém světě umění. A byl tak silný právě proto, že v sobě obsahuje celou předešlou bohatou historii tohoto páru milenců i umělců. Ta se uzavřela v roce 2020, kdy Ulay zemřel.
Marina Abramović ale aktivně tvoří dál a dodnes vstupuje do uměleckého života, nedávno například velkou výstavou v londýnské Královské akademii. Sama si nechává říkat pramatka performativního umění.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
