Kolem dlouhého stolu sedí asi patnáct lidí, převážně seniorů. Většina z nich zrovna vyškrabává poslední zbytky polévky z talíře. „Mňam, to bylo zajímavý.“ „Trochu pálivý, ale tak příjemně.“ „Mohla bych si taky trochu přidat?“ ozývá se nadšeně ze všech stran. Jako už tradičně téměř každý týden v posledních čtyřech letech se tu v pražském Břevnově sešli v rámci projektu V pátek nejím sám. Ten propojuje především starší lidi, kteří častěji tráví čas o samotě, u společného oběda připraveného dobrovolníky. Cinkání lžic pomalu ustává a na řadu přichází hlavní chod. „Jé, to je nádherný! Takový šištičky!“ šumí davem.
Střih. Vraťme se ale nejprve o půl hodiny zpátky. Je poslední květnový pátek, krátce po poledni. Stojím u dveří a za ruku držím batole, které mělo touhle dobou spát. Hlavou mi běží, jak se mi asi bude dělat reportáž s unaveným dítětem. Otevřu a ke svému překvapení se ocitnu rovnou v prostoru s malinkou kuchyňkou. „Dobrý den, Alžběto, to jsme rádi, že jste tady. Ruku vám ale teď zrovna nepodám,“ vítá mě s širokým úsměvem Magdalena Stojowska, jedna ze zakladatelek centra, zatímco ve velké míse hněte oranžové těsto. Muž vedle ní z těsta vytváří šišky a pokládá je na salátové listy na velkém tácu. „Tohle je Halil Aslan, pochází z Turecka a dneska pro nás vaří,“ představuje mi jej Magdalena a dodává: „To je skvělé, že jste přišla i se synkem, to budou všichni nadšení. Občas nám sem chodí vařit třeba i celé rodiny, děti pomáhají s chystáním i vařením. Nebo někdy přijdou na oběd maminky s dětmi. To je vždycky takové zpestření.“
V sousední místnosti už jsou přípravy v plném proudu. Ti, co přišli dřív, stěhují stoly a u toho živě konverzují. Jdu se přidat. Energicky vyhlížející žena mi podává židli na odnos. „Marie je takovou druhou strážkyní tohoto prostoru, před začátkem nosí židle, a sotva skončíme, už přesouvá zpět stoly a zametá,“ vysvětluje mi se smíchem Magdalena. „Záleží nám na tom, aby to senioři brali jako naši společnou událost, a pokud mohou, nepřišli se jen najíst, ale aktivně se zapojili do chodu celé akce.“ Přinášíme talíře a lžíce. Lidé se pomalu scházejí a moje úvodní obavy se rychle rozplývají: dítko dostalo k dispozici hračky a co chvíli se s ním někdo dá do řeči. „Přivedla jste si asistenta?“ usmívá se muž, který se mi později představí jako Václav, a přidává se ke hře s autíčky.
Od tureckých tacos k elektromobilům
„Přátelé, všechny vás tu vítám. Mám radost, že dorazilo i pár nových lidí. A vítám i Halila Aslana, který nám posledně slíbil, že nám připraví své oblíbené jídlo,“ zahajuje oficiálně program Magdalena, když se všichni posadí. Oběd začíná tradiční, lehce nakyslou polévkou tarhana, kterou Halil připravil ze speciální sušené směsi. „Základem je mouka smíchaná s paprikami, rajčaty, cibulí, cizrnou a kořením. To se následně jeden až dva týdny fermentuje, nechá usušit a rozemele,“ popisuje složitou přípravu s tím, že prášek si vozí z Turecka, kde ho s rodinou ve velkém připravují dopředu na celý rok. „Měl jsem strach, že když je trochu pálivá, tak nebude sedět českým chutím, ale naštěstí se to nepotvrdilo,“ přiznává mi s úlevou, když vidí, jak se po polévce zaprášilo. Následuje veganské köfte, šišky ze směsi povařené červené čočky a kuskusu, ochucené petrželí, koprem a jarní cibulkou. „Servírujeme to takhle na salátovém listu, pokapeme citronem a jíme to podobně jako tacos. Je to oblíbené letní jídlo na piknik nebo ke grilování,“ ukazuje ostatním Halil, jak mají pokrm jíst. Ohlasy na sebe nenechají dlouho čekat. „Je to výborný, výborný. Opravdu nádhera. To musím zkusit uvařit doma,“ pochutnávají si strávníci.
Postupně se rozhovor stáčí od oběda dál. Dozvídám se, že zdaleka ne všichni bydlí v okolí. „Máme tu i jednu pravidelnou účastnici, která sem jezdí až z Měcholup,“ zmiňuje Marie. „Já se sem chodím najíst a pak hned na cvičení. Cvičíme na židlích, s míčem, s ručníkem, nemá to chybu,“ vypráví mi nadšeně Václav. Další žena vzpomíná, co všechno už tu ochutnala. Mezi dobrovolnými kuchaři sice převažují Češi a Češky, ale nezřídka se zapojí i někdo ze zahraničí. „Měli jsme tu už francouzskou, řeckou, italskou, polskou i slovenskou kuchyni. Ten Ital byl úžasnej, sebral nám lžičky. ,Non è possibile!‘ říkal. Že prej se to v Itálii na lžíci takhle nenatáčí,“ směje se. U závěrečné zmrzliny s kávou už se mluví o všem možném – od dětí a vnoučat přes vaření módu a literaturu až po starodávné památky v Turecku nebo třeba elektromobily.
Ke společnému hodování se radostně přidal i kuchař. „Dnes jsem tu už podruhé. Nejdřív jsem měl strach, protože nemluvím česky úplně dobře, ale cítím se tu doopravdy vítaný. Se seniory, kteří sem přijdou, se nakonec vždycky nějak domluvím, případně mi někdo pomůže s překladem a je z toho hezký společný moment,“ pochvaluje si Halil, který v Praze žije a pracuje čtvrtým rokem. Na otázku, proč se rozhodl do projektu zapojit, odpovídá: „Během studií jsem byl na výměnném pobytu v Německu a moc se mi líbilo, že mi lidé nezištně pomáhali. Tak jsem to chtěl nějakým způsobem vrátit. Navíc moc rád vařím. Hodně mi chybí babička, se kterou jsem trávil mnoho času v kuchyni. Byl jsem proto nadšený, že se mi naskytla možnost dobrovolničit zrovna vařením.“
Ptám se jedné už na první pohled sehrané skupinky, zda se spolu stýkají i mimo páteční obědy. „Chodily jsme spolu svého času na cvičení. A na salsu! To bylo krásný!“ vzpomínají. Nové známé si tu postupně nachází i Dagmar, která začala společné obědy navštěvovat teprve nedávno. „Poprvé jsem přišla po Vánocích. Je mi už 92 let, jsem tu nejstarší. Už hodně dlouho žiju sama. Poradila mi to jedna mladá paní s kočárkem v samoobsluze. Já jsem jí říkala, že to nepotřebuji, že si přece ještě uvařím. Ale zkusila jsem to. A je to tu moc fajn, seznámila jsem se s několika lidmi. Navíc tohle bych doma nesvedla, je to složitý. Já si dělám spíš česká jídla,“ popisuje. Když po obědě sklidíme a po dvou hodinách se chystám k odchodu s krabičkou výslužky v ruce, mám pocit, jako bych se loučila se starými známými. Za dveřmi komunitního centra se lidé rozcházejí každý svou cestou. Dítě konečně usíná. Dívám se na něj a napadá mě, jak snadné je zestárnout do samoty. A jak moc může změnit společný oběd.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
