Jedová chýše stávala až do konce třicátých let 20. století na samém okraji Nového Města, v dnešní Apolinářské ulici na místě zvaném Větrov. Dnes bychom ji tam však hledali marně. Na jejím místě totiž v současnosti najdeme obytný činžovní dům, jen o pár metrů dál pak sídlí lucemburské velvyslanectví. Historie hospody podle některých historiků sahá až do 13. století, což z ní činí pravděpodobně nejdéle provozovaný podnik v dějinách české metropole. Její původní název zněl Na Vinici, neboť její okolí tvořily svahy pokryté vinnou révou.
O původu ikonického jména existuje hned několik teorií. Jedna z nich, kterou ve svém měsíčníků zmiňuje i pražská Městská policie, vypráví o králi Václavu IV., jenž do Jedové chýše údajně sám v přestrojení zavítal. Po svém příchodu měl mezi místními hosty rozeznat dva muže, kteří se jej dříve pokusili otrávit během návštěvy Vídně. Katovi ze svého doprovodu tak prý poručil, aby oba muže otrávil jedem vhozeným do číší.
Mezi hosty restaurace tak začali patřit i medici, lékaři nebo ošetřovatelé, kteří v rámci svého zaměstnání pracovali s jedovatými látkami.
Mnohem pravděpodobnější verze však souvisí s proměnou okolí v průběhu 19. století. Tehdy v oblasti Karlova vznikaly nemocnice, lékařské ústavy, porodnice nebo zařízení pro duševně nemocné, které místní čtvrť utváří dodnes. Mezi hosty restaurace tak začali patřit i medici, lékaři nebo ošetřovatelé, kteří v rámci svého zaměstnání pracovali s jedovatými látkami. A právě v té době získala hospoda německý název Gifthütte, tedy Jedová chýše, který se uchytil natolik, že původní označení vytlačil.
S mrtvolou do hospody
K Jedové chýši se po staletí vázala spousta příběhů o tzv. galérce, která se v jejích prostorách měla od pradávna scházet. Podle legend dříve fungovala jako útočiště a zázemí vrahů, zlodějů, podvodníků, prostitutek a další neřesti. V 60. letech 20. století vznikl kultovní kriminální seriál Hříšní lidé města pražského, v němž se detektivové rady Vacátka pravidelně vydávali za informacemi o trestných činech do pražského podsvětí. Miliony televizních diváků si tak spojily Jedovou chýši s kapsáři, veksláky, podvodníky a dalšími figurkami pražského podsvětí. Ve skutečnosti však neexistují důkazy, že by hospoda někdy byla hlavním centrem zločineckého světa.
K neblahé pověsti hospody přispěl i článek v novinách Národní politika z dubna roku 1896, jehož titulek zněl „Šli s mrtvolou místo do pitevního sálu – do hospody“. Podle dobového tisku se čas od času stávalo, že některý z mediků do hospody občas dorazil na pivo s nějakým anatomickým preparátem. Vrcholem těchto příběhů pak měla být situace, kdy v místním léčebném ústavu zemřel muž z venkova. „Mrtvola byla zahalena v rubáš, bílé plátěné prostěradlo, a dva zřízenci ústavu dostali rozkaz, aby nebožtíka odnesli do pitevního sálu v pathologickém ústavu, kde mrtvé tělo mělo býti druhý den pitváno. Nosiči vydali se za pozdní noci na cestu, ale nešli přímo, kam měli nařízeno, nýbrž udělali okliku kolem Jedové chýše a zastavili se tam, aby žízeň douškem piva uhasili. Máry s umrlcem jednoduše postavili na ulici vedle vchodu do hostince, a aniž by se více o nebožtíka starali, zasedli do šenkovny k veselé pitce. Zatím pozdní chodci, kteří v tu končinu náhodou zabloudili, div se ze strašidelného zjevu mrtvoly v rubáši u vrat hospody nezbláznili,“ líčila tehdy tento děsivý výjev Národní politika.
Tragická hádka
Zajímavostí je, že se krčmě dlouhá léta vyhýbaly etnické pře, které během 19. století v českých zemích panovaly. Toto soužití však vzalo za své na konci 80. let, kdy v českých zemích došlo k prudkému nárůstu nacionalismu. Pomyslnou tečkou za ním pak byla v zimě roku 1898 potyčka mezi českým studentem filozofické fakulty Františkem Linhartem a studentem německé techniky Karlem Bieberlem. Té předcházelo vzájemné opilecké dohadování o tom, kdo koho pronásleduje v ulicích noční Prahy. Bieberle po hádce svého českého kolegu okolo druhé hodiny ranní v dnešní Belgické ulici na Vinohradech zastřelil. Výsledkem bylo, že studenti hospodu prakticky přestali navštěvovat.
Zajímavostí je, že se krčmě dlouhá léta vyhýbaly etnické pře, které během 19. století v českých zemích panovaly.
Samotné hospodě pak začal zvonit pomyslný umíráček s příchodem nového století. V roce 1912 pražští radní na základě stavebních plánů rozhodli o jejím zbourání. Těmto plánům však učinila přítrž první světová válka, na jejímž začátku krčmu zakoupil Spolek českých mediků, který na jejím místě plánoval výstavbu nového lékařského domu. Ukázalo se však, že pro takový záměr byla parcela příliš malá. Během 20. let hospoda zažívala úpadek a její prostory značně chátraly. Tečkou za její existencí pak bylo rozhodnutí vedení města o asanaci celého okolí z roku 1929, kvůli němuž šla celá budova začátkem třicátých let k zemi.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
