Váš nový film Homeless Blues mapuje ojedinělý sociální experiment na Praze 9, kde lidé bez domova získávají ubytování výměnou za práci pro městskou část. Zmiňujete, že jste na tuto „osadu“ v Klíčovských sadech narazila náhodou při natáčení jiného dokumentu. Co vás na tomto místě a jeho obyvatelích tak zaujalo, že jste se o nich rozhodla natočit celovečerní film?
Byli jsme v létě v Klíčovském sadu, kde zrály meruňky, pásly se tam krávy, ovce a kozy, bzučely včely a do toho tam pobíhala trochu divoce vypadající ženská, která neskutečně makala. Kydala hnůj, hrabala seno a lítala kolem zvířat. Přišlo mi to v Praze jako zjevení – najednou jsem měla pocit, že jsem se ocitla v době, o které psal Hrabal. Navíc jsem podobné postavičky znala z Ruska, kam jsem před nástupem Putina hodně jezdila fotit. S takovými lidmi jsem se tam bavila a někdy u nich i přespávala. Bylo mi to blízké.
Podobné natáčení vyžaduje velkou dávku důvěry. Jak se vám podařilo prolomit ledy, abyste se štábem nebyli vnímáni jako „vetřelci“?
Velkou roli sehrál starosta Prahy 9 Tomáš Portlík, který se všemi těmi lidmi mluvil. Byl velmi neformální – jel třeba kolem na kole nebo si šel zaběhat a přitom se u nich zastavil a vysvětlil jim, že se o nich bude točit. Dalším klíčovým člověkem je jejich terénní pracovník Karel Valenta, který je všechny dobře zná a ví, jak na ně. Při přípravách na natáčení jsem je spolu s ním několikrát navštívila, rozdala jsem jim svačinu jako dětem na táboře, k tomu pivo, které jim úřad toleruje, a oni si mě zapamatovali. Také jsem si přečetla několik knih o problémech bezdomovců. Nejlepší byla kniha o bezdomovectví ve středních letech, která velmi podrobně popisuje mnohaletý výzkum. To mi dost pomohlo porozumět jejich chování, postojům a důvodům k některým návykům. A co mi pomáhá úplně nejvíc, je terapeutický výcvik, který už několik let navštěvuji v Institutu aplikované psychoanalýzy. Cítím, že mám do těch lidí lepší, nezaujatější vhled, a proto se mi i daří je otevírat. Avšak zásadní je určitě můj vztah k lidem. Ze své podstaty mám prostě lidi ráda. Ale na druhou stranu, nemyslete si, že to byla nějaká selanka. Ti lidé jsou dost náladoví a někdy až nesnesitelní, takže se děly i drobné slovní excesy, které mě chvílemi i děsily. Ale protože se film povedlo dokončit, už jsem na to skoro zapomněla…
Zásadní postavou dokumentu je terénní pracovník Karel Valenta. Pro fungování takového projektu je určitě klíčová konkrétní lidská osobnost, nejen systémová pravidla. V čem je jeho přístup k lidem na okraji jiný než u běžného úředníka?
Karel Valenta je pro ně požehnáním. Je to chlap, který si už něco zažil, a přesto má lidi rád. Zároveň je postavou poměrně velký, takže vzbuzuje respekt. Jeho laskavost podobná přístupu vesnického faráře jim dává pocit bezpečí. To je, myslím, dost zásadní. Je to prostě „velký šéf“, se kterým si to nikdo nechce rozházet. Má zároveň velký smysl pro humor, což je naprosto fantastické. Leccos dokáže zlehčit a může si i hodně dovolit, protože každý ví, že není zlý. Já s oblibou říkám, že je to jejich tatínek a oni jsou jeho děti, které potřebují jednak ochranu, jednak pevnou rodičovskou ruku, aby se úplně neztratily a nedělaly zbytečné dusno. Funguje to, myslím, moc dobře.
Ze své podstaty mám prostě lidi ráda.
Nejen čtenáři Nového Prostoru jistě často přemýšlí o tom, zda je možné se ze dna skutečně trvale odrazit. Vy jste sledovala hrdiny dlouhodobě – může být podle vás model bydlení v buňkách skutečně odrazovým můstkem k návratu do běžného života?
Pro některé je to jediná záchrana a moc nepřemýšlejí o odchodu. Ale jsou tam tací životaschopnější, kteří jsou myšlenkami už venku, ve svém. Některým se to povedlo. Odstěhovali se většinou na ubytovnu a pracují. Otázkou je, jestli jim to vydrží. Jeden z těch chlapíků to pořád zkouší, najde si vždycky nějakou přítelkyni, ke které se nastěhuje, hodně pracuje, ale po nějaké době je zase zpátky. Je těžké se udržet v komerčním bydlení, když mají často dluhy a exekuce. Ale je tady novinka: ti, kteří se nejvíc osvědčí, dostanou sociální byt, vždy na jeden rok, a budou zaměstnáni u Technických služeb, které jim budou spravovat finance. Část peněz jim dají na útratu a něco jim uspoří tak, aby při odchodu byli schopni si zaplatit kauci v novém bytě a uvolnit tento pro dalšího, který ho potřebuje.
Jedním ze silných momentů filmu je svatba Karly a Martina na vinici Máchalka. Může být pro lidi žijící na okraji systému právě takový rituál tím, co jim pomáhá zachovat si lidskou důstojnost?
Já to neznám, protože jsem se ještě nevdávala. Pro ně to asi bylo silné, i když se navenek nic nezměnilo. Nevím. To byste se museli zeptat jich. Pro mě se tam spíš prohloubil pocit jejich vykořenění – příbuzní nepřišli a ti přítomní byli také bezdomovci. Moc veselý zážitek to pro mě nebyl.
Sama říkáte, že společnost by neměla fungovat podle zákona džungle a že někteří lidé potřebují ochranu podobnou té, jakou dáváme dětem. Myslíte si, že česká společnost a politická scéna již dospěly k pochopení, že represe a vyhánění bezdomovců nejsou účinným řešením?
Asi jak kdo. Tady na Praze 9 jeden radní navrhoval je vyhnat. Ale druhý, tehdy ještě ne starosta, navrhl je začlenit. Pomohlo mu, že na životním prostředí měli Pavel Morávek s kolegou Miloslavem Hanušem už plán, jak by taková pomoc mohla vypadat. Trvá to už 12 let a projekt se stále rozvíjí. Přibyly sociální byty a existuje plán na zoopark s hospodářskými zvířaty, kde by vedle zaměstnanců působili a bydleli také bezdomovci. Na příkladu těch dvou radních můžete vidět, jak rozevřené nůžky v naší společnosti jsou. Čím je společnost liberálnější a humanističtější, tím víc se objevují konzervativní a misantropické postoje. A je to, kdo s koho. Nechci však křivdit Česku. Pobývala jsem rok v San Franciscu, které je baštou homosexuálů, ale také bohužel bezdomovců, a tam odtud je známý příklad Harveye Milka, homosexuála, který se v 70. letech stal radním. Jeden konzervativní otec od rodiny to vůbec nezvládl a zastřelil Milka i se starostou přímo v úřadě. Když vidíme Trumpa, tak nemá příliš smysl sypat si popel na hlavu. Mně se moc líbí, že u nás sílí občanská společnost. To ukazuje na rostoucí nezávislé kritické myšlení jednotlivců, které může být pojistkou proti ovládnutí společnosti jednou zájmovou skupinou nebo nějakým samozvaným diktátorem.
Čím je společnost liberálnější a humanističtější, tím víc se objevují konzervativní a misantropické postoje.
Film má velmi specifickou vizuální poetiku, střídáte záběry na industriální prvky, přírodu a intimitu lidských tváří. Chtěla jste tak ukázat, že i na místě, které většina Pražanů vnímá jen jako nehostinnou periferii, lze vytvořit ostrůvek bezpečí a domova?
Ta poetika má pro mě jednoznačně existenciální rozměr. Vidíme, že je kolem nás spousta krásných věcí úplně zadarmo. Jsou tady, aby potěšily naše smysly. Při přemýšlení nad natáčením jsem šla na Libeňský hřbitov. Bylo to začátkem léta, kvetly lípy, všechno vonělo a uvažovala jsem tam nad životem a smrtí. Tam jsem si poprvé naplno uvědomila, že život je to jediné, co doopravdy máme. A ve filmu je to pojato jako oslava života v mnoha podobách, střídání ročních dob nám má připomenout neúprosné perpetuum mobile času – naše neomylné směřování k zániku. Život zde na sebe bere podobu mláďat, zvířat, hmyzu, ale i tetelení se vzduchu a živlů všemocné přírody, která nezkrocena pohltí, co jí přijde do cesty. Chtěla jsem tím nastavit kontrast ke zmaru a nevůli k životu, která bezdomovce poutá přesně jako smrt. A příroda kolem, to je naopak přitakání životu.
Bytová nouze je téma, které se našich prodejců bytostně dotýká. Vidíte v projektech, jako je třeba sociální bydlení Prahy 9, nějakou naději na změnu?
Sociální bydlení Prahy 9 v této podobě je jenom odrazový můstek k samostatnosti. Dál tu káru musí každý táhnout sám. Avšak pokud by se povedl projekt zooparku, tak tam už by se dalo mluvit o nějakém stabilním a trochu chráněném bydlení. Lidé bez domova by v prostorách parku, který by zahrnoval i dřevostavby k trvalému bydlení, pracovali a zároveň bydleli. Bylo by to zaměstnání s bytem a to už smysl má.
Ta temná síla bezmoci, která je obepíná, není volba, ale důsledek nějakého života, který v sobě nesou.
Film Homeless Blues má premiéru na Filmovém festivalu Jeden svět a poté vstupuje do kin. Co byste si přála, aby si z kina odnesl divák, který možná dosud lidi bez domova jen přehlížel nebo se jich bál?
Film jsem natočila z pohledu protagonistů, to oni nás nechávají vstupovat do svých životů – a přesně tento zážitek jsem chtěla filmem zprostředkovat. Aby lidé, pro které jsou bezdomovci neviditelní, v nich dokázali vidět lidské bytosti se vším všudy a pocítili, že ta temná síla bezmoci, která je obepíná, není volba, ale důsledek nějakého života, který v sobě nesou. Podle reakcí mých synů vidím, že to funguje. Mladší se jich přestává bát a starší se na ulici od nich hned neodvrací a má s nimi různé zážitky, o kterých mi pak referuje. Já dávám drobné, hlavně ženám. Nic se tím pro ně samozřejmě nezmění, ale ten dobrý pocit za to stojí. Jak říkal Václav Havel: „Zahřeje to, jako když si dáte panáka.“ Mám ale větší ambice. Ráda bych Devítce pomohla s realizací zooparku pomocí finanční sbírky na odkup pozemků pro jeho stavbu. Už to připravujeme.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
