Alena: Já mám doma hned dva.Ale ten druhý ke mně původně přišel jen na pár dní…
Matěj: Takhle jsem si taky vzal svoji fenku, Žofku. A už u mě zůstala. Jsem za ni hrozně rád, je to vděčný zvíře! Tak to se teda musíte ohánět, abyste je uživila!
Alena: Já toho hodně dostávám od zákazníků. Jsou skvělí, vždycky dostanu skoro vynadáno, když s sebou psy náhodou nemám. (smích) Ale teď už začnu a rovnou aktualitou.Vy jste, Matěji, spolu s Divadlem bratří Formanů zahájili takovou, zdá se, tradici vánočních výstav na Pražském hradě – Betlémskou jurtu. Řeknete mi o tom něco?
Matěj: Betlémská jurta je takovým spojením dvou nápadů. Na jedné straně vychází z výstavy Imaginárium, která cestuje už několik let nejen po České republice. Ta představuje divadelní kulisy, loutky, hračky i další řemeslně vyráběné věci a umožňuje návštěvníkům nechat se okouzlit tím, co ta krása, která vzniká kolem divadelnictví, nabízí. Není to tedy představení ani výstava v pravém slova smyslu, ale silně výtvarný a velmi hravý prostor, takový pestrý a okouzlující svět výtvarna a divadelnosti, který se těžko popisuje. A na druhé straně je ta jurta. Měl jsem chuť vytvořit prostor, byť maličký, který by byl schopný pohybu z místa na místo. Realizace většiny našich projektů je časově a technicky velmi náročná, tak jsem chtěl udělat i něco mobilnějšího pro místa, která by si od nás přála zažít něco v menším. No a ta Betlémská jurta, která vznikla z tohoto spojení, má být místem, kam Pražané i turisté mohou zajít v rámci předvánočního shonu nebo návštěvy Prahy trochu zpomalit a být, třeba jako rodinka, spolu. Vloni byla postavená na terase Jízdárny a venku byla obklopená hravou instalací, kde si děti mohly sednout na koníka nebo chytat rybičky. Uvnitř v jurtě jsme vytvořili pomocí loutek, dekorací a obrazů scenérii Betléma. Topili jsme tam v kamínkách a vytvořili teplé místečko, kam každý může přijít si prožít svůj adventně-vánoční okamžik. Bylo hezké vidět, jak se tam lidé potkávali, děti pobíhaly okolo, bylo tam živo a utvořila se ta pospolitost, kterou člověk hledá často i v divadelním světě.
Alena: Pochopila jsem ale, že letos je to větší než vloni?
Matěj: Letos nabízíme lidem projít se po Pražském hradě přes tři zastavení – u Jízdárny mohou zažít okamžik a setkání s pastýřem, který vidí hvězdu a nasměruje návštěvníky na cestu za ní. Ta cesta vede dál do kaple svatého Kříže, kde je výtvarně vytvořená instalace betlémské krajiny, a pak lze pokračovat do tzv. Mockerových domů. Tam je dílnička a hernička, kde si mohou děti s rodiči společně užít. V týdnu dopoledne chystáme program pro školy a odpoledne i o víkendu je výstava zdarma přístupná pro veřejnost.
Alena: To je dobrý nápad. Mně přijede syn se snachou z Brna, tak aspoň už vím, kam je vezmu! Teď něco o vás. Vy jste se narodil v roce 1964 v Praze, máte dvojče Petra a jste synem slavného filmového režiséra Miloše Formana a herečky, zpěvačky a výtvarnice Věry Křesadlové. Jak vás v dětství ovlivnilo to, že jste vyrůstali se slavnými rodiči? A posléze i to, že jste se s bratrem objevili jako dětští herci ve slavné sérii o rodině Homolkových?
Matěj: Já myslím, že v dětství jsme tu slávu zdaleka tak nevnímali. A zároveň jsme byli dva, což je důležité zdůraznit, protože v tom spojení dvojčat je ohromná síla. Byli jsme schopní si vystačit sami. Ani jeden nebyl ten mladší, co by musel poslouchat, bylo to rovnocenné bratrství, hodně jsme si hráli, neustále něco vymýšleli. To nás asi ovlivnilo i v tom, co děláme, že jsme si zachovali určitou hravost a fantazijní prožívání věcí. Ale rodiče nás na uměleckou dráhu nijak nesměrovali, spíš jsme vnímali to okolí kolem nich. S mámou jsme objevili divadelní svět, vzpomínám na první návštěvy Semaforu, kdy jsme vstoupili do zákulisí a zažili takové okouzlení, až vzrušení z toho, jak to tam chodí. Pak naše cesty formoval také zájem o sport. Studovali jsme sportovní školu, dělali jsme atletiku, jezdili na skateboardu, který jsme měli jako jedni z prvních v Česku, na kolečkových bruslích, hráli jsme hokej a softball… No a pak přišla otázka, co dál. Brácha měl jasno, že chce na loutkárnu. Já to tak jasný neměl, ale vzhledem k tomu, že mě bavilo kreslit, zkusil jsem se dostat na animovaný film. Podařilo se mi to až po dvou letech, ale nakonec jsem ho vystudoval. Jenže můj pan profesor nebyl tak hrr do kresleného filmu jako do ilustrování, tak jsme dostali velkou průpravu spíš tímto směrem, za což jsem vděčnej.
Alena: Proč nakonec převážilo i u vás divadlo? Netáhlo vás to k filmu?
Matěj: Já si myslím, že my jsme ani neměli tendenci se někam prosadit, ale nasměrovala nás nakonec ta škola. A pak se začaly objevovat divadelní poutě, což byl velký předěl v naší práci a zároveň možnost dělat pouliční divadlo, což bylo v té době takřka zakázané. Když jsme pak s bráchou začali dělat vlastní divadelní projekty, tak já jsem do toho přišel jako vystudovaný výtvarník. Nebyl jsem sice scénograf, ale to jsem doháněl za pochodu, a brácha se z loutkoherce přerodil v režiséra, čímž vznikl ten náš tandem. Nicméně základ té naší práce je, že jsme kolem sebe vždycky měli nemálo spolupracovníků, kteří vytvořili takové pevné jádro toho, čemu říkáme Divadlo bratří Formanů. To tedy není žádná budova nebo soubor, ale takové volné sdružení umělců a často přátel, kteří s námi spolupracují.
Alena: Když s bratrem takhle dlouho úzce spolupracujete a jezdíte spolu kočovným způsobem s kamiony a karavany po celé Evropě, stává se taky někdy, že se v něčem prostě neshodnete?
Matěj: No. Otevíráte takovou náročnou kapitolu našeho života. My jsme přirozeně v době studií tíhli k tomu, že jsme se přes léto v rámci divadelní poutě potkali, udělali něco společně a strávili měsíc na Střeleckém ostrově v soužití s lidmi, kteří prožívali herectví srdcem. To byl výjimečný projekt, a jak jsme každý studovali jinde, tak jsme se chtěli vidět. Pak nám to srostlo do několika menších projektů, jako byly Barokní opera nebo Punch a Judy, které nás poslaly do světa. V té době jsme hodně jezdili po Česku i po světě a byli jsme spíš v roli interpretů. A pak přišla pozvání kupříkladu do Divadla Minor a následně do Národního divadla. Začali jsme tedy dělat projekty pro jiné prostory, kde se ty naše role usadily – Petr v roli režiséra, já v roli scénografa. V Národním jsme vytvořili tři inscenace s velkým souborem i scénografií – Krásku a zvíře na hudbu Philipa Glasse, Dobře placenou procházku a Čarokraj. No a přišel zlom, kdy jsme ve Francii potkali cirkusovou společnost Cabaret Dromesco, kteří nás pozvali do představení La Baraque, a vznikla velice unikátní forma takového divadelně-kabaretně-varietního vystoupení s cikánskou kapelou, živými slepicemi, nutriemi či čápem marabu a naším loutkářstvím. Na to pak navázaly Nachové plachty na Lodi Tajemství i Obludárium ve vlastním stanu a Deadtown ve vlastní dřevěné boudě. A po třiceti letech intenzivního spolužití těch divadelních projektů, ať na cestách, nebo v těch velkých divadlech, kde jsme na sebe měli veliké nároky, jsme si od sebe potřebovali trochu odpočinout, takže teď jsme v období, kdy jsme se každý vydali trochu svým směrem a moc rádi se potkáváme, ale ne tolik při práci.
Alena: Ta poslední představení, co zmiňujete, jsou technicky velmi náročná na přípravu i provedení. Například dřevěnou boudu pro představení Deadtown jste si vozili s sebou a vždy ji museli na místě celou znovu postavit. Co vás na tomto „řemeslném“ aspektu divadla nejvíc fascinuje?
Matěj: Právě ta komplexnost. To není práce, je to součást života. Pro mě je to na tom kočovném divadle to nejsilnější. Vždy mě přitahovalo, že je za tím ta fyzická práce, někdy až trochu dřina. Že jsme to my, kdo sedí za volantem kamionu, vykládá materiál, staví stan, věší světla, a že jsme to my, kdo se oblíkne do kostýmů a hraje to pro lidi. To představení je vlastně jen špičička ledovce a vy se jako divadelník můžete rozhodnout, jestli se tam chcete nechat vysadit vrtulníkem, nebo tam chcete vyšlapat hezky od začátku do konce s batůžkem na zádech a s kamarády, kteří občas potřebují podržet, a pak zas sejít dolů. A tohle nás na tom nikdy nepřestalo bavit, brácha to teď se svým novým projektem Ptačí sněm naplňuje vrchovatě. Já si to zas užívám kolem té jurty, kde také řeším vše od stavby a vymýšlení konceptu až po navážení materiálu.
Alena: V současnosti můžeme pravidelně vidět vaše představení Má vlast, které vzniklo ve spolupráci s Dekkadancers a Českou filharmonií, operu Jeníček a Mařenka ve Státní opeře nebo teď o Vánocích scénické provedení Kouzelná Rybovka, které se bude hrát ve Smetanově síni Obecního domu a v kostele sv. Šimona a Judy v Praze. To jsou představení cílená pro celou rodinu. Co pro vás práce s mladším publikem znamená?
Matěj: Dřív se mělo za to, že loutkové divadlo je jen pro děti. To se naštěstí postupně začalo měnit. Obecně ve světě repertoárových divadel je ale určitá škatulkovatost, které se bráním. Věřím, že děti nejsou blbé, a i když všemu nerozumí, tak si z toho něco vezmou. Třeba Kráska a zvíře – to je skoro pohádka, ale Philip Glass tu hudbu napsal původně k filmu Jeana Cocteaua, což je vysoce umělecký černobílý film, který vůbec není pro děti. My jsme hudbu převzali, ale ta scéna představuje kouzelné věci a děti to baví. Snažím se tedy představení dělat tak, aby se líbila dospělým i dětem.
Alena: Znáte Nový Prostor? Chtěl byste něco vzkázat čtenářům?
Matěj: Znám a kupuju. Já jsem se s podobným konceptem setkal už kdysi během studií v New Yorku v roce 1990. Cestou do školy jsem potkával prodejce Street News a bavil se s nimi, a když se objevil u nás Nový Prostor, byl jsem rád, že tu takový projekt taky máme. A co bych lidem vzkázal? Ať se nebojí těch, kteří mohou vypadat odlišně, ale mohou mít stejně dobré srdce. Jeden z nejkrásnějších okamžiků z Krásky a zvířete pro mě je ten, kdy se zvíře ptá krásky, jestli se jí nehnusí, a ona mu odpovídá, že na světě je spousta mužů, kteří možná vypadají líp, ale to neznamená, že se k ní chovají stejně dobře. Glass jako by si nechal ten nejkrásnější a nejniternější hudební nápad právě pro tuhle scénu a chvíli. Pravda o světě, životě i o nás se najednou opírá o pohádkový příběh. A tím, že je to pravdivé, se to může dotknout nás všech.
Nezkrácený rozhovor si můžete přečíst v nejnovějším vydání. Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
