Alena: Simono, já bych v první řadě navrhla, jestli bychom si nemohly tykat, protože pak ten rozhovor vždycky líp plyne...
Simona: Jasně!
Alena: Slyšela jsem, že jsi v nějakém rozhovoru říkala, že bys chtěla mít letošní rok takový pohodovější, víc cestovat a podobně. Jak se to daří?
Simona: Jo, zatím se to celkem daří. Vlezla mi do toho teda na poslední chvíli nějaká práce, kterou jsem chtěla dělat, čímž jsem si ale trochu zkomplikovala život, protože si kvůli ní rychle musím udělat řidičák. (smích) Takže teď žiju řidičákem, baví mě být zase v pozici studentky, mám to ráda. Ale daří se mi najít i prostor na cestování.
Alena: Ty máš vystudované hned dvě divadelní školy, konzervatoř a DAMU. To není úplně běžné, většinou je to buď, anebo. Vnímáš to jako zásadní pro svoji dráhu? Je to studium hodně odlišné?
Simona: Na DAMU to nemají moc rádi, většinou lidi z konzervatoře neberou, protože už jsou to prakticky hotoví herci. Mně to asi naštěstí nešlo až tolik, takže mě vzali. (smích) Ne, jsem fakt ráda, že jsem dělala obě. Jako přidanou hodnotu vidím to, že na DAMU už jsem si spoustu těch věcí nebrala tak osobně, věděla jsem, že kritiky jsou jen čistě profesní. Ta škola je těžší než konzervatoř a člověk má běžně fáze, kdy neví, co má dělat, celej se rozloží a pak se zase složí dohromady. A tím už jsem si já prošla předtím, takže v tom jsem viděla trochu výhodu. Navíc na té konzervatoři jsem na to byla prostě ještě moc mladá. Dělali jsme těžké ruské tituly, ale za mě ví člověk ještě málo o životě na to, aby se tomu věnoval takhle brzy, mně teprve opožděně začínala puberta. Ale to samozřejmě může mít každý jinak.
Alena: Zaujalo mě, že jsi studovala i za covidu. Jak se dá studovat herectví online?
Simona: Podle mě nedá. (smích) Říkala jsem si, že by bylo logický si třeba vyzkoušet filmové herectví, když to je na kameru. Ale my jsme dělali Shakespeara, já byla v Praze a můj spolužák na druhém konci republiky, zkoušeli jsme dialog a zasekávala se kamera. Bylo to úplně absurdní. Nazkoušeli jsme to online a pak v reálu zjistili, že to vůbec nefunguje. Ale dělali jsme třeba taky rozhlas, že jsme si každý večer volali a zkoušeli rozhlasovou tvorbu, to mi přišlo užitečný.
Na DAMU má člověk běžně fáze, kdy neví, co má dělat, celej se rozloží a pak se zase složí dohromady.
Alena: A proč ses vlastně pro herectví rozhodla? Někde jsem četla, že maminka je loutkoherečka, přitom ale v dalším rozhovoru jsi pak uváděla, že to vlastně není pravda...
Simona: Já občas trochu mystifikuju. (smích) Ale moje máma má jako předky nějaký loutkoherce a sama dělala dlouho amatérské divadlo. Já jsem už jako dítě začala chodit do dramaťáku a hrozně mě to bavilo. Taky se mi už jako malé líbilo bavit maminku, která se vždycky smála mým vtipům, tak jsem to chtěla dělat i dál. (smích)
Alena: Tvůj tatínek je Polák. Nelákalo tě to někdy zkusit tam?
Simona: Já jsem dokonce jela na Erasmus do Polska. Tehdy jsem si říkala, že tam budu studovat a rozjedu tam kariéru, nicméně jsem pak zjistila, že tam je obrovská konkurence. Je tam hrozně moc talentovaných lidí, kteří by tady okamžitě hráli hlavní role, ale v Polsku nemají práci. Takže jsem pochopila, že to je daleko těžší, než jsem si myslela. A taky jsem necítila takovou potřebu odjet do jiné země a začínat tam od nuly.
Alena: Co ti to studium v Polsku přineslo? Vnímáš třeba, že je tam přístup k herectví jiný než u nás?
Simona: Pro mě bylo třeba naučné, že tam jdou ti herci daleko víc do emocí. Začnou brečet, řvát a to, co by u nás už bylo považováno za patetické, je tam úplně přirozené.
Alena: A jak se ti tam teda hrálo? Nebylo to divný, když na to nejsi zvyklá?
Simona: Mě to bavilo, já jsem si to užívala. Přeci jen část mojí rodiny je polská a všichni jsou to expresivní lidi, takže to pro mě nebylo tak šokující.
Alena: Co ti v poslední době udělalo největší radost?
Simona: Že můžu být v Divadle Na zábradlí. To jsem si hrozně přála. Teď tam mám dvě představení. Časokryt je o Alzheimerově chorobě, o stáří, o minulosti a o tom, jak jsme z té nostalgie zaslepení a opakujeme chyby. A pak Můj boj. Zamilovaný muž – to je o vztahu dvou lidí, o krizi čtyřicátníků a o tom, jaké to je, když do páru přijde dítě a tak.
Alena: Ten Časokryt je letošní novinka. A ještě jsi letos stihla i jednu další premiéru.
Simona: Jo, to druhé je s kámošema a s Adinou Šulcovou, je to taková odlehčená parodie, 50 démonů čtverečních.
Alena: A hraješ aktuálně ještě v něčem dalším?
Simona: Právě s Adinou Šulcovou máme ještě jednu další parodii, Shrex, kterou hrajeme v Rock Café. A je to takové divadlo pro lidi, co nechodí do divadla, hlavně pro Gen Z a mileniály. Hrají tam s námi i lidi, co nedělají divadlo, sama Adina je filmařka. A pak mám ještě představení Lhářky v divadle Letí a ve Studiu DVA Jak je důležité míti Filipa.
Alena: Mluvíme o divadle, ale velká část čtenářů tě může znát především z televize. V současnosti patříš mezi velmi obsazované herečky. Jaký je v tom pro tebe rozdíl? Co je ti bližší?
Simona: To nemůžu říct, co je mi bližší. Záleží spíš na typu projektu, žánru a tvůrčím týmu. Ve filmu hraješ pouze s těmi hereckými partnery a pro tu kameru, je to minimalistické. Nemůžeš tak moc používat mimiku, aby to nebylo příliš výrazné. Na divadle se zas musíš napojit na publikum, nemůžeš se nijak opravit, každej večer je jinej. Zároveň ale můžeš dva měsíce předem zkoušet, což před kamerou není. Ale kdybych to měla zjednodušit, tak na kameru se hraje míň, na divadle víc.
Alena: To je zajímavé, se mnou teď budou natáčet dokument, tak to abych si dávala pozor, abych ty emoce příliš neprojevovala. (smích)
Simona: To já zas neříkám, že člověk nesmí projevovat emoce na kameře, tak jsem to nemyslela. Spíš třeba při záběru zblízka nesmí z vlastní zkušenosti tolik používat mimiku. A navíc dokument je něco jiného, tam jde spíš o přirozenost.
Mám sklony hodně myslet na to, co si o mně kdo myslí. Musím si na to zvyknout a naučit se to neřešit.
Alena: Za roli v seriálu Dobré ráno, Brno! jsi dostala Českého lva. Byla jsi hodně překvapená?
Simona: Byla jsem v šoku. Samozřejmě že po těch nominacích mě občas napadlo, že bych ho mohla vyhrát, ale i tak jsem byla překvapená a měla jsem strašnou radost. Celej ten večer jsem se cítila skvěle, ta satisfakce, že si někdo myslí, že jsem odvedla dobrou práci, je hezká.
Alena: Ona to byla v podstatě jedna z tvých prvních větších rolí, ne? Řekla bys, že ti ta cena otevřela dveře k dalším nabídkám?
Simona: Jo, předtím jsem točila něco málo, seriály jako Ordinace v růžové zahradě. Tohle byla první velká role. Ale kariéru mi hodně nastartoval především ten projekt jako takový, poměrně rychle jsem byla pak nacastovaná do dalších věcí.
Alena: Tys tam hrála ambiciózní televizní rosničku Andreu, o které se dá říct, že oplývá stereotypy. Nesnažili se tě pak tvůrci škatulkovat a nabízet ti podobné role?
Simona: Spíš mám dojem, že mi nabízejí některé komerční projekty jen proto, že jsem teď víc vidět. A několikrát jsem musela odmítnout třeba nabídku, kde ta postava byla prostě jen blbá. Jeden režisér mi dokonce takovou roli nabízel opakovaně, až mě to skoro urazilo. Ten Prušinovský (režisér a scenárista Dobré ráno, Brno!, pozn. red.) i ty blbky umí napsat tak, že nejsou černobílý a nejde, jako v mnoha jiných případech, jen o hloupé ponižování žen, protože to nesnáším. Člověk si zkrátka ty role musí opatrně vybírat, aby do té škatulky nesklouzl.
Alena: Vím, že jsi hrála i vážnější postavy, třeba v seriálech Zlatá labuť nebo Studna. Podle čeho si teda vybíráš role? Chodíš normálně na konkurzy?
Simona: Jasně, chodím na konkurzy. A sem tam něco přijde samo.
Alena: Jak se vyrovnáváš s tím, že ta herecká práce je neustále vystavená veřejnému hodnocení? Umíš si to nepřipouštět k tělu?
Simona: No moc ne. Teď po tom Lvu to pozoruju ještě víc, protože za mojí prací už je víc vidět ten obličej a jméno. Mám sklony hodně myslet na to, co si o mně kdo myslí. Prej se to s věkem zlepší. (smích) Musím si na to zvyknout a naučit se to neřešit.
Alena: Máš teď nějaký sen, ať už profesní, či osobní?
Simona: Hmm. Chtěla bych, aby mi bylo všechno víc u zadku. (smích) To je směr, kterým to teď stáčím, když jsem na nějaké křižovatce – vidíš, hned se pozná, že zrovna dělám řidičák. (smích) Jinak jsem moc ráda, že jsem v Divadle Na zábradlí, protože ta dvě zkoušení tam byla pro mě takové velké výzvy. Je dobré si ohmatávat nové polohy a zkoušet nové věci. Takže bych toho teď ráda co nejvíc objevovala.
Alena: Zmínila jsi filmové natáčení teď v dubnu. Můžeš nám o něm něco prozradit?
Simona: To je taková rodinná komediální kriminálka s Jirkou Vejdělkem, která se jmenuje Očko. Tam budu poprvé hrát dospělejší postavu, mámu osmiletého dítěte. A v létě budu točit film s Rózou Kohoutovou.
Alena: Máš nějakou vysněnou roli?
Simona: Chtěla bych hrát vodníka. (smích)
Alena: Na závěr bych se tě chtěla zeptat, jestli jsou ti blízká sociální témata?
Simona: Jsou. Nejbližší je mi asi problematika LGBT a taky jsem odmala jezdila na tábory s dětmi z dětských domovů. Takže těmto dvěma tématům se věnuju nejvíc.
Alena: A znala jsi před naším rozhovorem projekt Nový Prostor?
Simona: Samozřejmě. Znám a pravidelně si ho kupuju.
Alena: Můžu ti nabídnout poslední číslo?
Simona: Děkuju, ale už ho normálně mám doma!
Nezkrácený rozhovor si můžete přečíst v nejnovějším vydání. Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
