Pohádky jsou pro většinu z nás něco, co patří k dětství. Čteme je s dětmi po večerech, o Vánocích sledujeme jejich filmové verze a známe je často zpaměti. Jenže v minulosti rozhodně nebyly určeny dětskému publiku, ba naopak. Podle etnologa a folkloristy Petra Janečka z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který se dlouhodobě zabývá lidovými vyprávěními, mýty a městskými legendami, byly temné, drsné, někdy kruté a plné motivů, které bychom dnes považovali spíše za nevhodné.
Nešlo tedy o útěk do světa kouzel, ale spíše o zrcadlo lidských obav, tužeb a snahy porozumět světu. Co o našich předcích prozrazují a jak se z temných příběhů pro dospělé staly laskavé pohádky pro děti? To se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Jak a kdy vlastně pohádky vznikly?
To je otázka, která zajímala odborníky už na začátku výzkumu pohádek. Bratři Grimmové tvrdili, že pocházejí z pohanské mytologie, z předkřesťanské doby, ale jak jsou skutečně staré, to nikdo přesně neví. Už v nejstarších civilizacích se vznikem písma máme odkazy na pohádky. Na hliněných tabulkách se dochovaly obrazy, které připomínají bajky. Dokonce v Egyptě existuje pohádka o dvou bratrech, Anupovi a Baťovi, která je považována za vůbec nejstarší. Dochované záznamy ale nutně neznamenají, že právě tehdy pohádky vznikly. Pravděpodobně budou stejně staré jako mýty, pověsti a legendy. V 19. století existovala takzvaná egyptská teorie, podle níž měly všechny vzniknout na jednom místě a v jednom čase, což se ale nepotvrdilo. Dnes víme, že mají mnohem pestřejší původ. Velká část evropských pohádek má nejstarší záznamy v Asii, hlavně v Indii, a do Evropy se dostaly různými cestami už ve středověku.
A ví se, proč vznikly? Dnes je známe jako něco, co rodiče čtou dětem před spaním, ale měly stejnou funkci i v minulosti?
Existuje zajímavá teorie, že pohádky vznikly z rituálů. Hlavní hrdina často prochází sérií úkolů, které musí splnit, aby dosáhl odměny, a to velmi připomíná přechodové rituály, například svatební. Jindy se zdá, že jde o odraz zemědělských obřadů. Hrdina musí třeba zorat obrovské pole nebo přemoci přírodní sílu, což může ukazovat na dobu neolitu, kdy lidé začali obdělávat půdu a rituály plodnosti měly obrovský význam. Jiní badatelé, například ruský folklorista Vladimir Propp, zase tvrdili, že pohádky souvisejí s pohřebními rituály. Hrdinové často sestupují do podsvětí nebo do pekla a vracejí se zpět, což symbolizuje přechod mezi životem a smrtí. Z toho všeho vyplývá, že pohádky nebyly jen zábavou, ale měly hlubokou symbolickou funkci. Pomáhaly lidem vyrovnat se s přechody v životě, jako je například svatba, dospělost, smrt nebo sklizeň.
Jak se dříve pohádky šířily? Vyprávěli si je lidé jen ústně, nebo existovaly i jiné formy?
U nás se šířily trochu jinak než třeba v jiných kulturách. Rozšiřovali je takzvaní lidé světem jdoucí, což byli potulní tovaryši, učni nebo vysloužilí vojáci. Ti když někde přenocovali a dostali jídlo, vyprávěli na oplátku pohádky. Například v arabských zemích existovala tradice vyprávění příběhů v kavárnách, hlavně mezi muži. V českých zemích bylo už od středověku poměrně hodně gramotných lidí, takže se pohádky poměrně brzy začaly spíše číst než vyprávět. Lidé si kupovali a četli kramářské tisky, tedy tištěné příběhy, které se prodávaly na trzích. Proto toho o živé ústní tradici víme méně než v jiných zemích. Například ve Slovinsku, Španělsku nebo Portugalsku si ústní tradice udržela silnější postavení.
Ve starších verzích Sněhurky nebo Popelky bývají macechy krutě potrestány. Popelka dokonce svoji macechu zabije.
Dalo by se říct, že dříve byly pohádky temnější nebo měly horší konce než dnes?
Ano, rozhodně. Dřívější pohádky byly často temné, drsné, někdy i kruté. Z našeho dnešního pohledu by mnohé z nich působily spíš jako horory nebo temné balady než jako příběhy pro děti. V původních textech nemusí zvítězit dobro v morálním smyslu, ale spíš hlavní hrdina nebo hrdinka, a to často i za použití lstí, kouzel nebo zcela nemorálních prostředků. Například ve starších verzích Sněhurky nebo Popelky bývají macechy krutě potrestány. Popelka dokonce na začátku příběhu svoji macechu zabije.
Takže to znamená, že příběhy, které dnes vnímáme jako něco pro děti, dříve pro děti vůbec nebyly?
Ano, dříve byly spíš zábavnou četbou pro dospělé. Bylo to něco jako dnešní fantasy, zábavné, nápadité, často i ironické. Až v 17. století přichází Charles Perrault, kde už můžeme zaznamenat náběh k tomu, že by pohádky mohly být pro děti či mladé lidi. Například jeho Červená karkulka má sloužit jako takové varování pro dívky před sváděním mužů.
U bratří Grimmů se to začíná více posouvat k dětem. Tehdy vydali svoji první, původně vědeckou sbírku pohádek pod názvem Kinder und Hausmärchen (Dětské a domácké pohádky). Tyto příběhy ale také původně nebyly určeny dětem. Měly mnohem temnější a pestřejší podobu a objevovaly se v nich motivy strachu či záhad. Pouze malá část – hlavně zvířecí příběhy, třeba o kohoutkovi a slepičce – byla určena pro nejmenší posluchače. Po vydání anglického překladu Grimmových pohádek si však pedagogové uvědomili jejich potenciál jako prostředku pro vychovávání dětí. Grimmové na to reagovali a v dalších vydáních příběhy upravovali. Místo elfů přidávali světce, místo víl Pannu Marii, aby texty odpovídaly představám měšťanské, křesťansky založené společnosti o tom, jak vychovávat děti.
Právě kouzelné bytosti – víly, skřítky nebo trolly – si s pohádkami často spojujeme. Odkud se tyto postavy vlastně vzaly? Patří vůbec do pohádek?
Tyto postavy patří spíš do pověstí a legend, protože lidé v ně tehdy skutečně věřili. Když se podíváme na klasické pohádky, hlavní postavou je většinou člověk. Například vodník v nich téměř není, patří spíš do balad a pověstí. Čerti se objevují častěji, ale i tyto postavy mají svůj zvláštní původ. Podle lidí šlo o padlé anděly, kteří spadli do podzemí. Zajímavé je, že v českých pohádkách se obři a trollové téměř nevyskytují, protože to je typicky germánský prvek. U nás se o nich vyprávělo spíš v horách, například na Šumavě mezi Němci. V severských příbězích se zase píše o trpaslících, trollech i ohnivých obrech, což opět vychází z germánské tradice.
Liší se tedy hodně pohádky z různých koutů světa, například podle postav nebo prostředí, kde vznikly?
Příběh bývá většinou stejný, ale liší se v něm postavy. Typickým příkladem je příběh, ve kterém někdo přelstí nadpřirozenou bytost, se kterou se dělí o úrodu. U nás jde o čerta, ve Skandinávii o trolla a v Rusku třeba o medvěda. Jde o klasickou ukázku lidové chytrosti, kdy člověk přelstí silnějšího. Takové pohádky se objevují v celé Evropě a jejich základní příběh zůstává téměř nezměněný od Irska a Islandu, dokonce až po Indii. Existuje mezinárodní katalog, který zahrnuje asi 2 500 typů pohádek.
Mnoho evropských příběhů se k nám dostalo přes Středozemní moře z muslimských zemí až ve vrcholném středověku. Pohádky se tak navzájem ovlivňovaly, měnily podobu a postupně se šířily dál.
Pohádka vždycky stála na straně slabších a outsiderů.
Dá se tedy vůbec mluvit o něčem, jako jsou „české pohádky“, nebo mají všechny podobný původ napříč kulturami?
Není to nic, co by potvrzovalo nějaký úzký nacionalismus. Ve skutečnosti neexistuje nic jako české pohádky v tom smyslu, že by byly jen naše. Jsou české pouze jazykem, v němž se vyprávějí. Jinak jsou velmi podobné těm z celé Evropy. Je to vlastně krásný příklad propojenosti světa a zároveň to hezky ukazuje, že Evropa není tím středem. Zajímavostí také je, že českým pohádkám jsou nejbližší příběhy německé, rakouské a polské, zatímco ty slovenské nebo obecně slovanské mají odlišnější kulturní kořeny.
Kde se v pohádkách objevil motiv, že si princ vezme chudou děvečku? Bylo to odrazem nějakých tužeb lidí, nebo skutečnosti?
Americká znalkyně pohádek Ruth Bottigheimer vysvětluje, že tento motiv vznikl až v raném novověku kolem 16. století. Tento typ pohádky bychom mohli označit jako „popelkovský“, kdy se chudá dívka díky sňatku dostane do vyšší vrstvy. Zároveň Bottigheimerová upozorňuje, že lidé už tehdy věděli, že magie ve skutečnosti neexistuje, a proto se v příbězích objevují pomocné postavy jako kmotřička, víla nebo tři oříšky. Ve starších středověkých pohádkách se motiv sociálního vzestupu vůbec neřešil. Tam většinou hrdinou býval někdo z vyšší vrstvy, král, princ nebo princezna, která byla zakletá či vyhnaná. Lidé si zkrátka vyprávěli o výjimečných postavách, ne o sobě. Motiv, že by si nevolník vzal princeznu, by tehdy působil absurdně, spíš jako žert.
Udržely se v těch příbězích třeba i postoje tehdejší společnosti k různým menšinám – konkrétně mě napadají Romové?
Romové jsou v pohádkách spíš výjimkou. Zajímavé ale je, že jejich postava bývala dlouho zobrazována pozitivně, a to až do vzniku moderního rasismu na začátku 20. století. Rom vystupuje často jako chytrý, mazaný hrdina, který přelstí bohatého sedláka, falešného doktora nebo lakomého faráře. Pohádka totiž vždycky stála na straně slabších a outsiderů – a to Romové přesně splňovali. Negativní postavy byly naopak bohatí nebo vzdělaní lidé a pohádky tak odrážely nedůvěru obyčejných lidí k elitám. Kdo se třeba objevoval v horším světle, byli Židé. Nešlo ale o samotnou etnicitu, nýbrž o jejich vzdělanost a bohatství. Pohádky však nejsou rasistické ani antisemitské, spíš mají lidový, někdy až socialistický charakter. Například jedna finská badatelka zjistila, že asi v 80 procentech tamních pohádek je bohatý člověk potrestán.
Zajímavé také je, že v pohádkách nejsou vůbec řešena témata rasy nebo sexuality a genderové role jsou tu poměrně volné. Ženy bývají v pohádkách často aktivnější než v tehdejší skutečné společnosti, typicky Popelka nebo Sněhurka, které všechno řídí. Dokonce i v příběhu o Jeníčkovi a Mařence působí Jeníček spíš jako nešika, zatímco Mařenka je ta, která situaci vyřeší. Pohádky tak byly v tomto ohledu překvapivě progresivní.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
