Informací o situaci duhových rodin v ČR moc nemáme, pravděpodobně jejich počty ale narůstají. Dokážete říct, jaké za tím stojí faktory?
Myslím, že nějaké přesné informace o počtu těch rodin opravdu nemáme. Ale že jich přibývá, to se podle mě říct dá. Člověk se pohybuje v nějakém prostředí, rozhlíží se kolem sebe a je to zřejmé. Hraje v tom roli určitě víc věcí. Jednak se mění doba, ty rodiny jsou viditelnější a jenom to, že jsou víc na očích, vede k tomu, že přibývají další. Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem třeba já procházela coming outem – a o to víc ještě lidé starší než já –, tak tehdy jsme v sobě měli*y zakořeněné, že když jste gay nebo lesba, znamená to, že budete bezdětní. To byl způsob, jakým nás vychovávala společnost. Byla to taková samozřejmost. Pamatuju si, že když jsme to tehdy s mojí mámou řešily, její první reakce byla: „Takže to nebudou žádná vnoučata.“ To bylo prostě jasně dané. Troufnu si říct, že ti, kteří dneska dospívají a procházejí coming outem, už tohle v hlavě vůbec nemají. Už vědí, že sexuální orientace nijak neovlivňuje rodičovské kompetence. Že děti mít můžou a že je to normální.
Dá se říci, jaké typy duhových rodin vlastně máme?
Často to bývá otázka, která zaznívá, ale čím dál víc přemýšlím, jestli je vlastně legitimní se na ni ptát. U heterosexuálních rodin se taky neptáme, kdo je biologický rodič a kdo ne. Každá duhová rodina je trochu jiná. Ze své podstaty je jasné, že tam bude nějaký třetí element – ať už je to přítomný otec, nebo anonymní dárce. Často se lidé ptají, jak se vlastně stane, že gay nebo lesba má dítě, a já se v posledních letech odkláním od toho to podrobně vysvětlovat. Sexuální orientace nemá žádný vliv na plodnost ani na rodičovské schopnosti – to jsou dvě naprosto rozdílné věci. Dá se říct, že některé rodiny jdou cestou náhradní rodinné péče, jako je osvojení, adopce. Jiné rodiny mají biologické děti jednoho z partnerů*ek. Nevím ale, jestli jsem vás uspokojila odpovědí.
Naopak, uspokojila jste mě velmi. Já jsem tu otázku položila záměrně, právě proto, abyste na ni mohla odpovědět kriticky. Protože s vámi souhlasím – u heteropárů se taky nikdo neptá, jak jejich rodina „vznikla“. Mně přijde zbytečné to u duhových rodin nějak fetišizovat. Prostě to tak je.
To jsem ráda. Dřív jsme na tyhle otázky odpovídali*y pořád dokola. Nicméně je pravda, že když na ně lidé nemají odpovědi, tak si často začnou domýšlet. Třeba že dvě ženy „nějak zavřely oči a vydržely to“, aby měly dítě. A to mi přijde taky hloupé. Ale zároveň u heterosexuálních rodin nikoho nenapadne zkoumat, jestli to dítě vzniklo přirozeně, nebo jestli jde třeba o adoptované dítě v patchworkové rodině, kde se o něj starají čtyři dospělí. Rodiny jsou prostě různorodé a duhové rodiny taky. Co mi přijde specifické, je, že všechny duhové rodiny jsou plánované. Na rozdíl od mnoha jiných. Musíte vynaložit úsilí, samo se to nestane. A to je důležitý aspekt.
Více než deset let vedete ve spolku Prague Pride tzv. Rodičovskou přípravku. Když se ohlédnete za tou dekádou, tak leccos prošlo svým vývojem. Mě by zajímalo hlavně to, jak se proměnil přístup párů, které se s vámi radí, k rodičovství – s jakými obavami a otázkami do něj vstupují?
Na začátku často převládala internalizovaná homofobie. Zpravidla si rodičovství ani nedovolili připustit. Dnes už většina tenhle první blok překonala a aktivně hledá cesty, jak být rodiči. Přesto si ale mnozí nesou obavy, například zda dítěti neublíží už tím, že ho budou mít. Další velkou starostí je právní nejistota. Časté jsou i obavy z rozchodů, které jsou právně složitější než úmrtí a mají dlouhodobé dopady. Nová legislativa, která umožňuje zápis dvou rodičů stejného pohlaví v rodném listě, je zásadním zlepšením, které snižuje tzv. menšinový stres (chronickou formu sociálně založeného stresu, kterému čelí společensky stigmatizované osoby, pozn. autorky). I tak ale zůstávají limity. Sociální rodiče, tedy osoby, které se aktivně podílí na výchově dítěte, nejsou jeho biologickými rodiči, nejsou do rodného listu zapsáni automaticky. Musí se obracet na soudy, což obzvlášť v náročných obdobích, jako je porod nebo rané dětství, vytváří velkou nejistotu. Nejtragičtější případy, například smrt biologické matky u porodu, odhalují obrovské právní vakuum. Vztahy se teprve budují, ale sociální rodiče nejsou chráněni dostatečně. Partnerství rodinám pomohlo, ale není to úplné řešení, obavy a právní nejistoty pořád přetrvávají.
Sexuální orientace nemá žádný vliv na plodnost ani na rodičovské schopnosti – to jsou dvě naprosto rozdílné věci.
Zmínila jste rozchody, o kterých se v tomto kontextu moc nemluví. V čem pro partnerstvo ta zátěž spočívá?
Když tvoříte duhovou rodinu – a mluvím teď o případech, kdy v rodném listu nejsou zapsaní dva rodiče stejného pohlaví –, tak dítě má oficiálně jen jednoho právního rodiče, i když fakticky má dva. A ve chvíli, kdy se ten pár rozejde, neexistuje žádná povinnost právně ošetřit vztah dítěte k tomu druhému rodiči. Je poměrně snadné spálit mosty – a to tak, že dítě může doslova ze dne na den přijít o člověka, který ho vychovával. Z pohledu psychického vývoje dítěte je to hrozné. A samozřejmě je to těžké i pro toho sociálního rodiče. To se může stát i obráceně. Pokud mosty spálí sociální rodič, dítě nemá žádné záruky, biologický rodič nedostane výživné a tak dále… A co mi na tom přijde možná úplně nejzásadnější: co to dělá s vaším přemýšlením o rozchodu. Pokud totiž víte, že když se rozejdete, hrozí ztráta kontaktu s dítětem, máte větší tendenci setrvávat ve vztahu, který je nefunkční a někdy třeba i toxický. Rozchod může být někdy pro všechny zúčastněné to nejlepší, pro dítě i pro dospělé. Ale tím, že to není právně ošetřené, zůstáváte ve vztahu z obavy.
Kromě těchto tragických scénářů, co dalšího nová legislativa vlastně „nenarovnává“? Co je předmětem její kritiky?
Ten hlavní problém je v tom, že tu stále existuje dvojí metr. Nastavili jsme ty podmínky takhle – a někteří z těch, kdo je takto nastavili, dokonce otevřeně říkají, že to je proto, abychom měli „ty teplý lidi“ trošku víc pod kontrolou. Jenže je dobré si uvědomit, že ta kontrola přináší velkou administrativní a finanční zátěž – pro soudy, pro stát, pro daňový systém. A přináší samozřejmě i zátěž pro samotné rodiny. Když máte malé děti, tak toho máte plné ruce, a teď ještě k tomu řešit soudy… Musíte se v tom nějak orientovat, často potřebujete právníka, najednou jste pod dohledem OSPODu. Je to úroveň menšinového stresu, který se těm lidem zbytečně přidává.
Vy už jste mi tak trošku shrnula, co si o tom myslíte, ale určitě pozorujete i názory dalších rodičů. Jak na to reagují?
Myslím, že jsou obecně dost ambivalentní nebo rozporuplné. Chtěli*y jsme něco, to jsme nedostali*y, tak se musíme spokojit s tím, co máme. Na druhou stranu v té komunitě rodičů je vidět nějaký progres a ten institut jim reálně něco přináší. Situace duhových rodin byla poslední roky velmi špatná, proto si myslím, že všeobecně mezi duhovými rodinami je ta legislativní změna spíše vítaná. Spousta rodin teď vstupuje do partnerství a pouští se do toho martyria se soudy už od ledna.
Pokud totiž víte, že když se rozejdete, hrozí ztráta kontaktu s dítětem, máte větší tendenci setrvávat ve vztahu, který je nefunkční a někdy třeba i toxický.
Jak se nerovné postavení partnerů*ek propisuje do jejich pracovního života, zejména s ohledem na jejich rodinné povinnosti?
Myslím, že je důležité vnímat, že to, v jakém jsme vztahu a jak vypadá naše rodina, má dopad i na náš pracovní svět. Ty dopady jsou často spojené s nároky na dny volna – nebo vůbec s tím, co znamená být rodičem v určitém právním vztahu. Je to velké a složité téma – máme různé situace, které s sebou nesou nároky na placené, neplacené volno, dovolené a podobné instituty. A to se duhových rodin dotýká dost výrazně. Šestinedělí, kdy je dítě opravdu ještě úplně maličké, to je obzvlášť náročné. Moje situace byla taková, že jsem si na to šetřila dovolenou už rok dopředu. Převáděla jsem si nevyčerpané dny z předchozího roku a brala jsem si i neplacené volno. To jsou možnosti, ale nejsou úplně ideální – když nečerpáte dovolenou, jste víc unavená a neodpočinete si, což před narozením dítěte není vůbec optimální. Na druhou stranu neplacené volno zase znamená, že někdo rodinu musí živit, takže buď musíte mít našetřeno, nebo to rodiny hodně řeší. Navíc to vypadá jinak v různých sektorech ekonomiky. V Pride Business Foru se snažíme toto téma komunikovat, dělat osvětu a jednat se zaměstnavateli. Nejvíc se nám daří v soukromém sektoru, hlavně ve velkých firmách a korporacích, které už mají určité povědomí o diverzitě, inkluzi a rozmanitosti – ví, že lidé jsou různí a mají různé potřeby. S těmito firmami spolupracujeme na tom, aby podmínky byly stejné i pro LGBTQ+ zaměstnance, aby se vyrovnaly legislativní nedostatky a diskriminace.
Přesto však nový institut přináší nějaké drobné změny, například nárok na pracovní volno v případě doprovodu partnera*ky nebo dítěte do zdravotnického zařízení. Změnilo se něco pro zaměstnavatele?
Z pohledu zaměstnavatelů novela přináší ještě větší komplikace, protože na pracovišti se najednou musí vypořádat se třemi různými právními instituty rodičovství: manželství, registrované partnerství a partnerství. Každý má jiná práva a pravidla – například registrované partnerství nezaniklo, ale ne vždy jsou tam stejné nároky, třeba na dny volna v případě úmrtí příbuzného. To zaměstnavatele často mate a komplikuje jejich práci. Někteří zaměstnavatelé to nechávají být, jiní se snaží být vstřícní a řešit to férově, protože je to důležité pro loajalitu zaměstnanců. Na závěr bych ráda ještě zmínila, že legislativa není všechno. Velmi důležitý je i rozměr mezilidských vztahů na pracovišti, firemní kultura a způsob, jak se k sobě lidé chovají. Předsudky jsou velkým problémem a nezmizí jen tím, že se změní zákony. Je potřeba na nich pracovat dál. To se týká i duhových rodin, protože tam předsudky stále přetrvávají a je potřeba je otevřeně řešit.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
