Alena: Ahoj Michale. Já jsem v Novém Prostoru už nějakých sedm let. Prodávala jsem na několika místech, nejdéle jsem byla asi ve stanici metra Muzeum, byla jsem na Masarykově nádraží, na Černém Mostě nebo na Můstku. Momentálně bys mě našel u Lidlu ve Vysočanech a o víkendech na Náplavce. To by tak bylo o mně. Michale, co ty jsi dělal, než jsi přišel do Nového Prostoru?
Michal: Tak nejdřív ahoj Aleno. Před Novým Prostorem jsem dělal dlaždiče a vypomáhal v autoservisu. Pak jsem ale ze zdravotních důvodů musel všechno ukončit. Ani dneska na tom nejsem tak, abych mohl dlouhodobě vykonávat nějakou fyzickou práci. Jsem po infarktu, po operaci páteře, měl jsem proražené plíce, do toho mám za sebou asi šestnáct zlomenin a pár dalších komplikovaných věcí. Tady ti ukážu, jak vypadá třeba můj palec, čtenáři to neuvidí, ale kloub mám úplně rozdrcený. Skoro nikde mě nechtějí, což chápu. Do toho se mi navýšily dluhy, co mám, což je pro nějaké agentury taky překážka, protože je to pro ně samozřejmě nákladné účetně vyřizovat a zabývat se tím. Takže se díky Novému Prostoru snažím z toho všeho dostat.
Alena: Chápu, že tě do Nového Prostoru přivedl špatný zdravotní stav. Jak jsi se o téhle možnosti ale dozvěděl?
Michal: To je taky náhoda. Jeden kamarád, co se mnou přespával na lodi (loď Hermes je noclehárna pro osoby bez domova kotvící na levém břehu Vltavy, pozn. red.), mi říkal, že v Novém Prostoru pracuje, ale nejdřív jsem o tom nijak nepřemýšlel. Pak jsem ho potkal, když byl v tom našem fraku (smích), tím samozřejmě myslím tu typickou červenou vestu, a tak jsem se ho ptal, co a jak, co to obnáší. On mi říkal, že je to o nabízení časopisu, že lidem povypráví, co v tom časopisu je a i třeba to, co Nový Prostor dělá. Říkal jsem si, že to nemusí být špatný, ještě ve chvíli, kdy je na tom člověk fakt blbě. Tak jsem šel, zeptal jsem se a Nový Prostor mě vzal. První den jsem to zkusil asi na tři hodiny, chytlo mě to a jsem moc rád, že jsem tady.
Alena: A jak dlouho už tedy prodáváš?
Michal: Počítám, že to bude zhruba tak měsíc a kousek.
Někteří prodejci jen stojí a mlčí, já u toho rád mluvím, protože pán bůh mi dal dar řeči, a tak ho používám.
Alena: A dokážeš už říct, co ti Nový Prostor dal?
Michal: Příležitost a seberealizaci. Není žádné nařízení, jak to musím dělat, teda samozřejmě musíme dodržovat pravidla slušného chování, ale ten projev u prodeje nechávají na mně. Někteří prodejci jen stojí a mlčí, já u toho rád mluvím, protože pán bůh mi dal dar řeči, a tak ho používám. Třeba se snažím přilákat mladé čtenáře a mladší generaci, aby pochopila, že to není jen na podporu nás lidí bez domova a lidí, kteří jsou sociálně slabí, ale že tam jsou i naučné články, které jsou chytré. Čtu třeba i Epochu nebo 21. století a články, co máme v Novém Prostoru, nejsou o nic méně zajímavé a čtivé. Líbí se mi, že to není jen vycucané z palce, ale člověk se tam toho hodně dozví, přečte si o dalších lidských osudech a podobně… Podle mě jsme opravdu plnohodnotný časopis, vždyť tam máme i křížovky a sudoku! (smích)
Alena: Je něco, co ti Nový Prostor vzal?
Michal: Asi ani ne, spíš mi dává, poznávám nové lidi a tak. Je pravda, že to ale umí i trošku vysávat tu pozitivní energii, když dlouho stojíte na tom svém místě a lidi se na vás mračí nebo vám řeknou i nějaké hnusné věci, což se taky stává. Na druhou stranu je dost lidí, kteří jsou pozitivní a fandí nám. Přijdou, donesou vám třeba jablko nebo nějakou jinou maličkost, pochválí vás – a to je skvělý. Také se snažím ostatní pobavit třeba nějakou básničkou. Naposledy jsem vymyslel:
Nový Prostor,
nové věci,
dobré stránky,
krásné věci,
kdo to koupí,
neprohloupí,
podpoří dobrou věc,
Prostor není vůbec špatný,
kupujte lidi!
Alena: Nó, dobrý!
Michal: Mám toho víc, tohle bylo momentálně to první, co mě napadlo. Nebo ještě:
Dobré čtení ke kávě a posezení
nebo také k vínečku a poležení.
Každý si tam něco najde,
v Novém Prostoru všichni si vyberou!
Alena: To máš teda pěkné, paráda! Ještě se tě zeptám, setkáváš se hodně s negativními reakcemi?
Michal: Ani bych neřekl, že se setkávám s negativní reakcí, to se děje málo. Asi dvakrát se mi stalo, že mě lidi vysloveně sprostě poslali někam, ale to si člověk nesmí brát, musíte to spíš obrátit v humor. Naposledy, když mě pán poslal do patřičných míst, tak jsem mu řekl, že mu pěkně děkuji, přeji hezký den a příště ať mě pošle třeba na Bahamy, protože tam jsem ještě nebyl. (smích) Nemůžete s tím nic jiného dělat, nebo se nedej bože chovat jako oni.
Alena: Když se mi tohle stane, že mě někdo pošle někam, taky se to snažím přeměnit ve vtip, to docela funguje, aby se člověk nezbláznil. Ještě mi řekni, co z dlouhodobějšího hlediska očekáváš od Nového Prostoru, třeba aby ti pomohli sehnat bydlení?
Michal: Každopádně, bydlení je priorita, kterou mám. Dokonce jsme na tom začali pracovat i s mým sociálním pracovníkem, kterého tady mám. Ale jak říkám, to se člověk musí o trochu víc snažit, prodat o trochu víc časopisů, aby měl víc peněz a mohl si tu ubytovnu vůbec dovolit. Dneska si v Praze platit ubytovnu je strašně nákladný, to máte všechno kolem deseti tisíc – a to opravdu nejsou malé peníze. Vydělat to jenom z prodeje časopisů není jednoduchý. Přijít na prodejní místo ráno, být tam o něco dýl, přijít potom zase na nějaký čas a zůstat tam zase o něco déle… Samozřejmě do toho mám ty dluhy, se kterými musím něco dělat, dokonce jsme si s mým sociálním pracovníkem nachystali splátkový kalendář, takže se snažím. Dát to všechno dohromady nebude jednoduchý, ale věřím, že to nakonec dám. Myslím, že je důležité, abychom pracovali na tom, aby se Nový Prostor dostal více do povědomí lidí, to by pomohlo všem prodejcům, nejen mně. Když se budu potkávat s více lidmi, také mi třeba někdo nabídne nějakou práci, kterou budu moct vykonávat, protože jak jsem říkal na začátku, mám hodně omezení. A tím začít třeba i nový život. Ale to je všechno asi hudba budoucnosti… Mám takovou představu – pracovat, vydělávat si na sebe, šetřit, mít nějaké zázemí, nespat na ulici. To jsou moje momentální priority.
Mám takovou představu – pracovat, vydělávat si na sebe, šetřit, mít nějaké zázemí, nespat na ulici. To jsou moje momentální priority.
Alena: Michale, kde vlastně prodáváš?
Michal: Momentálně prodávám na Floře. Jako každý nováček jsem začal na Jindřišské u pošty, tam bych se třeba i rád vrátil, ale chápu, že to místo musí zůstat pro nové kolegy, aby to měli blízko do denního centra pro časopisy a pro pomoc s prodejem.
Alena: To chápu, že by ses rád vrátil k poště, na druhou stranu na Floře budou určitě také hodní lidi, jen to vždycky chvilku trvá, než si na tebe zvyknou.
Michal: Já tam trošku bojuji s tím, že když lidé přijdou do toho metra, tak to mají jen pár metrů do Alberta, a já mám proto opravdu malinkato času na to je zaujmout.
Alena: Proto používám jen krátké fráze.
Michal: Myslím, že tím si je ale nezískám, chtěl bych, aby se to lidem dostalo do podvědomí, zapamatovali si mě a pochopili, co jim chci říct. Chápu, že ty k tomu máš svůj přístup.
