Monarcha stěhovavý. Mezigenerační projekt a tma nad Mexikem
Jedním z vizuálně nejúchvatnějších přesunů ve zvířecí říši je migrace monarchů stěhovavých. Monarchové jsou denní motýli z čeledi babočkovitých s oranžovo-černými žíhanými křídly. Jejich putování je unikátní tím, že zatímco u většiny ostatních druhů podstupují jedinci celou cestu, a to často i opakovaně, monarchové potřebují tři až čtyři generace k jedinému cyklu. První z nich je takzvaná supergenerace, protože se její příslušníci na rozdíl od svých matek i synů dožívají až osmi měsíců. Jejich úkolem je během září či října opustit svá letní útočiště v Severní Americe a uletět několik tisíc kilometrů na západ Kalifornie nebo do středního Mexika. Tam přezimují, a to nejčastěji na větvích jedle posvátné. Vůbec nejslavnější oblastí k pozorování zimujících monarchů je pak mexické pohoří Sierra Madre Occidental, které bylo díky své popularitě mezi těmito motýly vyhlášeno biosférickou rezervací a zapsáno do světového dědictví UNESCO. Vzhledem k nadmořské výšce dosahující 3000 metrů nad mořem se však monarchové ani v Mexiku nedočkají tepla. Aby se navzájem zahřáli a ochránili před větrem a deštěm, shlukují se proto na kamenech a stromech do objemných, nahuštěných útvarů, a pozorovatel tak jen stěží pozná, kde končí motýli a kde začíná strom.
V březnu se nad Mexiko opět vznese obrovský oranžovo-černý mrak, který tentokrát míří zpátky na sever. Ti samí motýli, kteří se v srpnu minulého roku vydali na cestu, urazí ještě několik set kilometrů, než se opět snesou na zem. Tam zajistí pokračování rodu nakladením vajíček a umírají. Z vajíček se vylíhnou housenky, které se následně zakuklí, a po asi pěti týdnech už na cestu dál vzlétne nová generace monarchů. Té však není dopřána taková životnost jako generaci jejích rodičů a čekají ji jen dva nebo tři měsíce života, než se sama bude muset snést na zem, naklást vajíčka a zemřít. Jedinci, kteří v srpnu dolétají nazpět do Severní Ameriky, už proto nejsou ti samí, kteří z ní před rokem odlétali, ani jejich děti, ale jejich vnoučata. O měsíc později už to jsou zase jejich děti, kdo vyráží na odyseu jižním směrem, a celý cyklus začíná znovu.
Rybák dlouhoocasý. Linka pól–pól a útoky ze zálohy
Vůbec nejvytrvalejším cestovatelem zvířecí říše je rybák dlouhoocasý, elegantní bílý pták s černou čapkou a rudým zobákem. K neuvěřitelně dlouhým přesunům mu pomáhají špičatá útlá křídla a hluboce vykrojený ocas. Během našeho léta rybák hnízdí převážně v arktických oblastech na sever od polárního kruhu, ale není neobvyklé ho spatřit na pobřežích Anglie, Skotska, severního Německa nebo Nizozemí. V malých počtech, zato ale pravidelně, bývá pozorován i u nás. Když skončí období hnízdění a denního světla i tepla začne na naší polokouli ubývat, nastane pro rybáky čas se přesunout někam, kde je jich dostatek. Vydávají se proto na desítky tisíc kilometrů dlouhou cestu na jih, která končí nejčastěji na Antarktidě, Novém Zélandu a v Jižní Austrálii. Přestože vzdušnou čarou jsou Arktida a Antarktida od sebe vzdáleny 19 tisíc kilometrů, rybáci na své cestě často urazí mezi 30 a 45 tisíci kilometry. Při letu totiž do velké míry spoléhají na vzdušné proudy, a jejich trasa tak spíše než přímku připomíná písmeno S. Každoročně tak nalétají až 90 nebo i 100 tisíc kilometrů a za svůj život, který průměrně trvá kolem třiceti let, neuvěřitelné dva až tři miliony kilometrů. Za toto vyčerpávající putování jsou však rybáci každoročně odměněni jedním létem navíc a údajně i největším množstvím denního světla ze všech živočišných druhů.
Rybáci to v životě nemají zrovna jednoduché a množství predátorů, kterým musí čelit hlavně v útlém věku a na hnízdištích, u nich způsobilo náchylnost k značně agresivnímu chování. Zajímavostí proto je, že se ve snaze ochránit své teritorium nebojí zaútočit ani na mnohonásobně větší vetřelce, a to včetně lidí. Pokud se nachomýtnete poblíž jejich hnízdiště, o hlavu sice nepřijdete, ale na pár ošklivých škrábanců si naopak přijdete dost pravděpodobně.
Jak se rybáci dlouhoocasí a další ptačí druhy putující přes kontinenty a oceány zvládají po cestě neztratit? V tuto chvíli se zdá, že jde o množinu faktorů, z nichž každý druh využívá jinou kombinaci. Například holubi mají v zobáku malé množství minerálu zvaného magnetit, který jim pomáhá orientovat se ve vztahu k magnetickým pólům Země. Jiní ptáci se zřejmě řídí pozicí slunce a hvězd. Přímo rybáci podle vědeckého časopisu Scientific Reports spoléhají hlavně na zrak, když přelétají nad zemí, a na čich, když pevninu pod nimi vystřídá moře.
Losos obecný. Dvakrát vstoupit do stejné řeky a hlavně nějak přežít
Proslulé svými dalekými přesuny jsou i některé druhy ryb – a nenašli bychom lepší příklad než lososa obecného. Jeho životní cyklus začíná typicky v sladkovodních tocích, případně jezerech po celé Evropě a v některých částech Severní Ameriky. Po několika měsících se mladí jedinci, kteří tou dobou ještě nejsou zcela dovyvinutí, vydávají po proudu řeky směrem k oceánu. Jde o dlouhou, strastiplnou cestu a jejich přežití závisí především na dostupnosti různých kamenů nebo klád, které jim mohou posloužit jako úkryt před predátory. Jedinci, kterým se podaří přežít, nakonec doputují do Atlantského oceánu. Tam stráví následujících několik let svého života.
Během svého pobytu v Atlantiku losos dospívá a ve snaze připravit se na náročnou cestu zpět loví drobné ryby, krevety, ale i úhoře a olihně. Když nastane čas, vyrazí nazpět na stejné místo, kde jeho matka před několika lety nakladla jikry, ze kterých se vylíhl. Přestože mezi odborníky nepanuje stoprocentní shoda na tom, jak lososi dokážou trefit do svého rodného toku, převažujícím názorem je, že se spoléhají na čich a chemické receptory. Podobně jako v případě ptáků však svou roli zřejmě hraje i schopnost vnímat magnetické pole Země, a to především při hledání ústí dané řeky. Po návratu do svého rodiště se lososi třou a následně samice kladou jikry. Významná část jedinců v tuto chvíli umírá, nejsou však výjimkou ani tací, kteří celý cyklus absolvují třikrát nebo čtyřikrát. I po své případné smrti ale lososi mohou sloužit ekosystému. Jejich těla totiž poskytují rostlinám důležité živiny a šelmám, jako jsou medvědi nebo lišky, cenné kalorie.
Pakůň žíhaný. Hladoví krokodýli a dychtiví turisti
Vizuál obrovských stád pakoňů žíhaných táhnoucích savanou zná každý, kdo v životě viděl alespoň jeden dokument nyní čerstvě devětadevadesátiletého Davida Attenborougha. Ačkoli jejich jméno naznačuje spojení s koňmi, jedná se o druh antilopy a příbuznější jsou si s kravami. Dospělí jedinci mohou měřit až dva a půl metru na délku a vážit až 275 kilogramů. Zimní měsíce a začátek jara pakoně většinou tráví na jihu plání národního parku Serengeti, kde se během února rodí až osm tisíc mláďat za den. V dubnu se pakoně dávají do pohybu. Na sever se jich za potravou a vodou každoročně vypraví až milion a 200 tisíc a společnost jim dělá dalších několik set tisíc zeber a antilop.
Takové množství kořisti, navíc často v hustotě až tisíc pakoňů na kilometr čtvereční, pochopitelně nezůstává bez povšimnutí. Lvi, gepardi, levharti a hyeny představují jen některé z elitních predátorů, kteří zaručují, že nezanedbatelná část poutníků nikdy do svého cíle nedorazí. Zvláště nebezpečnými pasážemi jsou pak pro pakoně řeky, z nichž zejména Grumeti a Mara jsou proslulé svými silnými proudy a hladovými nilskými krokodýly.
Během července a srpna se stáda zpravidla rozprostřou na větší ploše a překonávají nekonečné pláně severní části Serengeti. Do nejsevernějšího bodu své cesty se dostávají v září či říjnu, kdy překonávají hranice s Keňou a jsou k spatření v rezervaci Masai Mara. Odsud se pak během listopadu vydávají zase zpátky na jih, aby se do ledna opět stihli vrátit na jih Serengeti a celý koloběh mohl začít nanovo.
Vzhledem k tomu, že pakoně i jejich společníci putují celoročně a následují při tom každý rok velmi podobnou trasu, se z jejich migrace stala turistická atrakce. Zvláště brody na řekách Grumeti a Mara lákající na krvavou podívanou jsou mezi milovníky adrenalinu s citem pro morbidnost obzvláště populární. Každoroční příliv turistů si však na keňské a tanzanské přírodě vybírá svou daň. Stavba nových silnic a ubytování znamená úbytek útočiště pro pasoucí se zvířata, hluk ze safari aut zase komplikuje lov predátorům.
Předplaťte si Nový Prostor a jednotlivá čísla vám budou chodit elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
